Článek
Od zvláštní zpravodajky z Chorvatska
Širší centrum Dubrovniku s úderem šesté utichlo. Chorvaté oblékli fotbalové dresy, zasedli na zahrádky restaurací vybavené širokoúhlými obrazovkami, na kterých dnes hraje jen jeden program. Fotbalový zápas Chorvatsko-Česko sledujeme ze srdce Dubrovniku a přemýšlíme, jak moc budeme dávat najevo radost z případného gólu do chorvatské branky.
„Češi hráli v pondělí dobře, ale počkejte, až vám to natřeme v pátek,“ dušoval se před námi místní ještě pár hodin zpátky. Jsme upozorňováni, abychom nefandili nesprávnému týmu.
I číšníci dnes jedno chlazené Ožujsko za druhým roznáší v chorvatských dresech. Když v 17. minutě Coufal suverénně střílí na branku, nikdo ani nedutá. O tři minuty později se ozývá davové: „Ne, ne, ne, ne, ne, oooo“ - to když se míč nebezpečně přesouvá před branku Chorvatů.
1:0 pro Čechy. Dáváme na dobré rady a jásáme jen vnitřně, zbylých 80 lidí na náměstí nespokojeně kroutí hlavou. Část lidí se o dvě minuty později zvedá ze židle a čeká, že Rebić šanci promění.
V poločase se otáčíme na fanouška v dresu a klapkami na uších v chorvatských barvách. Když mu přiznáváme, že jsme z Česka, protáčí oči. „No jo no, tak jste dobří. Krvácí mi srdce, když to říkám, ale bojím se, že vyhrajete,“ říká nešťastně. „Kdo ví, kdo vyhraje, co si myslíte vy?“ ptá se číšník za stavu jedna nula pro Česko. „My fandíme Česku.“ „Tak to byste měli odejít,“ říká s úsměvem.
O tři minuty později Chorvaté skórují. Číšník vybíhá z restaurace a ukazuje na náš stůl prstem. „Aha, tady to máte! A zopakujte to!“ vysmívá se a osmdesát lidí se otáčí naším směrem.
Pod obrazovkami stojí i malé děti a hromadně křičí: „Hrvatska! Hrvatska!“
Zápas však přes veškeré naděje končí v tichu remízy.
