Fámy za časů QAnon: Konspirační teorie a vražedná praxe

Před několika dny proběhla médii zpráva o čtyřicetiletém kalifornském surfaři jménem Matthew Taylor Coleman, který se přiznal k vraždě své desetiměsíční dcery a dvouletého syna rybářskou pistolí. Podle informací FBI se obával, že se děti pod vlivem „hadí DNA“ jeho manželky promění v monstra. Vypověděl, že k hrůznému zločinu ho inspirovala hojně rozšířená konspirační teorie QAnon.

Základ „schématu“ QAnon tvoří boj proti smyšlenému spolku satanistických pedofilů, odpůrců politiky Donalda Trumpa a hollywoodských hvězd, vedeného Hillary Clintonovou, Barackem Obamou a Georgem Sorosem. Colemanova kauza není prvním případem spojení této spiklenecké teorie a extrémního protispolečenského jednání. K příznivcům teorie QAnon, pojmenované podle jejího zakladatele, anonymního uživatele internetového fóra 4chan s přezdívkou Q Clearance Patriot (Vlastenec s prověrkou stupně Q, zaručující přístup k utajeným vládním informacím), se vážou například tyto kriminální činy:

V dubnu 2020 se kalifornský strojvůdce Eduardo Moreno v losangeleském přístavu pokusil narazit svojí lokomotivou do zakotvené nemocniční lodi amerického námořnictva Mercy, kterou považoval za místo, kam jsou satanistickými pedofily unášeny nevinné děti. V srpnu téhož roku pak třicetiletá Texasanka Cecilia Fulbrightová několikrát narazila svým autem do náhodných vozidel na dálnici, protože se domnívala, že v autě vezou oběť stejného „pedofilního spolku“. A v listopadu zase obyvatelka Floridy Neely Petrie-Blanchardová zastřelila svého známého Chrise Halletta, kterého považovala za spřaženého s vládou, která jí chce ukrást děti.

Stoupence QAnon katapultoval na výsluní mediálního zájmu ale až 6. leden 2021, kdy dav příznivců prezidenta Donalda Trumpa, včetně vyznavačů QAnonu, vtrhl násilím do washingtonského sídla Kongresu. Tato událost zároveň znamenala definitivní odklon médií a společností provozujících významné sociální sítě: QAnon byl redefinován jako celospolečenská hrozba blízká terorismu.

Zdůrazňování údajné nebezpečnosti QAnon občas může působit přehnaně. Až do letoška totiž zmíněné kriminální činy páchali osamělí jednotlivci. Spouštěcím mechanismem byly obvykle jejich rodinné nebo osobní problémy spojené s extrémním osobnostním nastavením, nediagnostikovanou duševní poruchou, popřípadě nadměrnou konzumací alkoholu či jiných návykových látek (jako v případě Cecilie Fulbrightové). V žádném z případů se – s výjimkou akce na Kapitolu – zatím nejednalo o organizovanou akci nějaké větší skupiny lidí.

Nejvhodnější interpretační klíč k těmto individuálním excesům nám může poskytnout ostenze – koncept používaný folkloristy k popisu situace, kdy jednotlivec přehrává děj nějaké fiktivní fámy nebo legendy. Smyšlené folklorní vyprávění se tak za pomoci sociálního jednání stane do jisté míry realitou, a to s celou řadou často nezamýšlených důsledků.

Nejznámější příklad ostenze předvedl zřejmě Američan Ronald Clark O´Bryan, když v roce 1974 zneužil populární městskou legendu o maniakovi rozdávajícím otrávené cukroví dětem koledujícím během Halloweenu. Zadlužený O´Bryan tehdy podal jed svému osmiletému synovi, aby získal jeho životní pojistku. Otrávené cukroví podstrčil i své dceři a třem dalším dětem, aby zakryl stopy a svalil vinu na fiktivního sériového vraha. Policie mu ale neuvěřila, O´Bryan byl odsouzen a v roce 1984 popraven.

Kauzy spojené s QAnon tak připomínají jiné nedávné případy kriminality ovlivněné moderními texty vzniklými na internetu, jako byla údajná sebevražedná hra Modrá velryba v letech 2016 či násilí spojené s internetovým strašákem zvaným Slender Man v roce 2017. I v těchto případech šlo o individuální excesy, přičemž spouštěcím mechanismem nebyl primárně internetový obsah, ale osobnostní charakteristiky jednotlivých izolovaných viníků. Samotné internetové texty tak bylo možné považovat maximálně za inspirační zdroj, ale nikoli za faktor způsobující násilí.

Tvrdit, že za výše zmíněnými izolovanými aktivitami extrémních jednotlivců stojí pouze samotná konspirační teorie QAnon, je tak na první pohled na argumentačně stejně chabé úrovni jako tvrzení, že komiksy, videofilmy či počítačové hry samy o sobě způsobují násilné chování dětí a mládeže. Celá věc je ale složitější. QAnon totiž už není jen internetová hra nebo děsivá historka ani obyčejná „zábavná“ konspirační teorie, ale vyvinul se v až překvapivě masové hnutí s velkým ideologickým a politickým mobilizačním potenciálem.

QAnon a příbuzné konspirační teorie tak určitý typ hrozby představují – především na politické, ideologické či kulturní rovině. Možná právě proto budí takové vášně. QAnon totiž představuje alternativní výklad světa ke stávajícímu demokratickému a kapitalistickému neoliberálnímu řádu spojenému s důvěrou v demokratické instituce, volný trh, globalizaci, racionalitu a vědu. Alternativu pomýlenou, naivní, mesianistickou a hysterickou, ale alternativu, která se dá zneužít politicky, popřípadě světonázorově.

A na této úrovni – tedy politického, popřípadě kvazináboženského masového zneužití – pak už konspirační teorie společenské nebezpečí generovat může. Nikoli náhodou totiž po těchto textech s oblibou sahají extrémistické, popřípadě přinejmenším názorově okrajové „antisystémové“ součásti politického spektra s tendencí k radikalizaci svých stoupenců.

Největší podporu si tak konspirační teorie v posledních letech získaly ze strany moderního antiliberálního „trumpovského“ populismu, který je prezentuje jako autentický projev lidového odporu „obyčejných lidí“ k elitám a expertům. Tento údajně spontánní kolektivní odpor je ale často vytvářen uměle za pomoci (paradoxně) opět elit a expertů – ale pouze těch ve službách populismu.

Využívá se k tomu dvojice strategií. První z nich je původně marketingová metoda astroturfing, která vyvolává falešný dojem pozitivní a spontánní masové reakce veřejnosti, na internetu hlavně pomocí zakládání klaky podporujících uživatelských účtů, příspěvků, recenzí a blogů (tyto postupy dostaly jméno po americkém výrobci umělých trávníků AstroTurf, které jsou k nerozeznání od těch skutečných).

Druhou strategií, ve které bývají nevědomými spojenci i instituce a lidé, kteří nemají s konspiračními teoriemi nic společného, je pak amplifikace, tedy zneužívání dobře míněné snahy i seriózních a mainstreamových médií o „vyrovnanou“ prezentaci širokého názorového spektra, která poté občas nevědomky poskytuje nemístný prostor i příznivcům absurdních konspirací.

Pokud odhlédneme od zneužívání konspiračních teorií ze strany populistických politiků a některých médií, nalezneme na nich i pozoruhodné aspekty. Na jednu stranu jde o problematický společenský jev, který společně s dezinformacemi, fake news a hoaxy (příznivci konspiračních teorií eufemisticky označovanými za „alternativní fakta“) v posledních několika letech plíživě zakořenil jak v mediálním, tak ve veřejném prostoru. Na stranu druhou jde ale o společenský jev do značné míry fascinující. Pokud na něj totiž uplatníme liberálnější úhel pohledu, můžeme jej chápat jako zajímavou symbolickou sociální kritiku nešvarů současného světa, popřípadě svébytnou formu novodobé mytologie.

Nikoli náhodou tak někteří odborníci označují QAnon za takzvanou superkonspiraci, tedy komplexní miléniaristický světonázor, který spojuje hned několik konspiračních teorií do podoby alternativního náboženského hnutí, v lecčem příbuznému New Age. Podobně jako New Age i QAnon klade důraz na takzvanou konspiritualitu, tedy skryté propojení různých rovin skutečnosti a událostí, představu, že je svět skrytě ovládán mocnými silami mimo naše chápání, a tvrzení, že lidstvo v současnosti prochází „proměnou paradigmatu“ ve vnímání světa.

Pokud budeme brát QAnon jako duchovní nebo kvazináboženské hnutí, možná pak lépe pochopíme i zdroje individuálních excesů jeho extrémních stoupenců. V obecné rovině se totiž výrazně neliší od podobných excesů vyznavačů řady jiných extrémistických či často „pouze“ mileniáristických sektářských hnutí kdekoli na světě.