Článek
Situace na bojišti se mění každým okamžikem, tvrdí letité vojenské moudro. Jeho poselství platí i pro metaforická bojiště dezinformačních válek, které jsou dnes vedeny především v prostředí internetu, nejčastěji elektronických sociálních sítí. Těchto ideologicky, politicky a ekonomicky motivovaných konfliktů se dnes účastní celá řada aktérů, nikoli nutně pouze státy a velmoci, jak předsudečně uvažuje část žurnalistů a veřejnosti.
Folkloristé, tedy odborníci na kolektivně sdílené příběhy, se ale těchto válek jako přímí účastnící většinou neúčastní. Přirozenější je pro ně role nezávislých pozorovatelů, komentátorů a analytiků. I když, výjimky se najdou. Například nejslavnější expert na městské legendy, americký folklorista Jan Harold Brunvand, se v 80. letech 20. století zapojil do boje proti dezinformacím týkajících se kvality potravin řetězce rychlého občerstvení McDonald ́s, šířených jeho konkurencí.
A o co se na poli dnešních dezinformačních válek – pokud je vůbec oprávněné o něčem takovém hovořit – vlastně bojuje? Často o to samé, o co se zajímá i moderní folklor. Jedná se o pohled na ta nejaktuálnější a nejatraktivnější témata celospolečenského zájmu, která se objevují v masových komunikačních médiích. Tato témata většinou splňují ještě jedno kritérium – názorově rozdělují společnost, jsou kontroverzní, vybízejí k dialogu, diskuzi či dokonce konfliktu.
První díl seriálu Petra Janečka:
Tímto způsobem (tedy přebíráním aktuálních, atraktivních a kontroverzních témat z masmédií) pracoval moderní folklor dávno před tím, než se soudobá dezinformační válka s jejími trollími farmami, falešnými facebookovými účty a hackery vůbec objevila. Již od 20. století tak většina vtipů a anekdot pracovala s tématy veřejného zájmu převzatými z mediální reality: politickými anekdotami o neoblíbených státnících počínaje a vtipy o hladovějících Somálcích, nezničitelném Chucku Norrisovi či sebevraždě Ivety Bartošové konče. Stejně je tomu i u fám a městských legend. Po roce 2015 byla jejich témata nejčastěji spojená s takzvanou evropskou migrační krizí, obavami z uprchlíků a hrozbou islamistického terorismu. Dnes je to koronavirová pandemie a související vládní opatření: tedy témata, která jsou celospolečensky aktuální, atraktivní, kontroverzní a veřejnost rozdělující více než dostatečně.
Co se na tomto bojišti v posledních týdnech objevilo? Například následující příběh:
Jedné paní zemřela maminka, 92 let, měla mrtvici a lékaři do zprávy napsali, že umřela s covidem. Když se dcera ohradila, že to tam nechce, že to není pravda, že ho maminka neměla, tak jí řekli, ať si to nechá pro sebe, ale že nemocnice díky tomu dostane víc peněz od pojišťovny, tak to tak prý dělají všichni…
Tento příběh se původně objevil v druhé polovině září jako ústně šířená městská legenda. Na začátku října se dostal na internet, kde zmutoval do výše uvedené podoby. Zde byl sdílen několika tisíci lidmi, a to především na Facebooku. Toto je další z mnoha jeho verzí:
SVINSTVO!!! Před třemi dny, zemřel kolegovi tchán na klasický infarkt. V pitevní zprávě nemocnice uvedla, že zemřel na Covid. Když kolega s manželkou chtěli vysvětlení, tak došli až k řediteli nemocnice a ten jim po velkých dohadách přiznal, že to mají tak nařízené a mají tak i větší odměny. To není lež, to se opravdu stalo mému kolegovi. A tak je to z většinou umrtíma. Jen nám lžou, straší a manipulují s námi. SVINSTVO!!!
Nechme stranou pitoreskní jazyk obou příspěvků i skutečnost, že lékaři nemívají motivaci falšovat výsledky pitevních zpráv. Pandemie koronaviru totiž zdravotníky nejen zatěžuje, ale i ekonomicky ohrožuje: nejprve kvůli tomu, že dlouho nebylo jasné, jak vysoké finanční kompenzace od státu za provedený zvýšený počet výkonů nemocnice dostanou, a samozřejmě i kvůli zvýšeným nákladům na nákup ochranných a hygienických pomůcek. Úmrtí na covid-19 se navíc na základě doporučení Světové zdravotnické organizace do lékařských zpráv standardně nepíše samostatně, ale pouze jako takzvaná doplňková diagnóza (typicky pod kódem U07.1: COVID.19, virus identifikován); jako příčina úmrtí je uváděno něco jiného.
Pro nás folkloristy je ale nejdůležitější, že obě verze příběhů vykazují typické rysy „klasické“ městské legendy: anonymní a neurčitý zdroj informací typu „kamarád kamaráda“ (jedna paní, tchán kolegy), nejasné (a proto neověřitelné) místo a čas, kde se měl uvedený incident údajně přihodit (neidentifikovaní lékaři a nemocnice s bezejmenným ředitelem), a v neposlední řadě konspirativní vysvětlení v podobě zlovolného spiknutí expertů a společenských elit, v lidovém myšlení populární odnepaměti. Stejně jako drtivá většina podobných městských legend k nám i náš příběh připutoval ze zahraničí, konkrétně USA, kde koloval již v létě. Ve výsledku tak jde opět o moderní folklor, zlidšťující téma veřejného zájmu údajně skutečným příběhem z naší každodennosti.
Jednou z nejzajímavějších vlastností městských legend a fám je ale fakt, že se incidenty vzdáleně podobné jejich ději mohou občas skutečně přihodit. Na tom není nic neobvyklého – koneckonců, aby byla fáma uvěřitelná, musí být realistická a minimálně potenciálně realizovatelná. Je tedy teoreticky možné, že by po českých městech jezdila černá sanitka unášející lidi na orgány, že by zlovolní Romové umisťovali žiletky na tobogán, nebo – jako v případě příběhu z minulého týdne – že by SMSku o tom, že jsou pozitivně testováni na koronavirus, obdrželi i lidé, kteří na testu vůbec nebyli. To se totiž zřejmě několika málo lidem v posledních dnech skutečně stalo. Konkrétně poté, co neznámí hackeři (nebo možná jen chyba lidského faktoru, kterou za „neznámé hackery“ velké instituce někdy rády schovávají) napadli systém pražské Všeobecné fakultní nemocnice a Fakultní nemocnice Plzeň a odeslali z něj falešné informace o výsledcích testů.
Každodenní realita se tak do určité míry přiblížila folklorní fikci. To ale nic nemění na tom, že městská legenda o falešném testování tu byla o několik týdnů dříve – a realita falešných SMS se jí podobá jen vzdáleně. Několik osob tak sice mohlo obdržet nepravdivou SMS, ale prostě není možné, aby se stovkám, možná tisícům lidí skutečně přihodil identický příběh „kamarádů kamarádů“ čekajících tři hodiny ve frontě, který jsme od poloviny září slýchali takřka denně. Prostě když něco vypadá jako kachna, plave jako kachna a kváká jako kachna, bude to patrně kachna. Toto rčení platí nejen pro opravdické kachny, ale i kachny novinářské – nebo, jako v našem případě – i pro hoaxy, fámy a městské legendy.
