Článek
Vymknuta z kloubů doba šílí, chce se, po vzoru velkého Shakespeara, mnohým zvolat během letošní koronavirové pandemie a především souvisejících vládních opatření, více či méně chaotických. Ze současné nestandardní situace, která přinesla spoustu nečekaných problémů, má radost skutečně jen málokdo. K těm málokterým – vedle epidemiologů, kteří mají po letech odtažitého akademického studia výjimečnou příležitost konečně vyzkoušet své poznatky v praxi – patří především folkloristé, tedy odborníci na lidová vyprávění, historky a povídačky.
Doba koronavirová je totiž plná moderního folkloru. Místo pověstí, legend, mýtů, bajek a pohádek, které si vyprávěli naši předkové, dnes sdílíme nová, ale stejně fantastická vyprávění: fámy, městské legendy, hoaxy, memy a konspirační teorie.
V tomto ohledu není vykloubenost koronavirové situace nijak výjimečná. Každé neklidné historické období s sebou totiž obvykle přinášelo zvýšený přísun neuvěřitelných historek, klepů a smyšlenek. Vzpomeňme jen na středověké kronikáře, kteří v dobách neúrody, morových ran a válek začali zaplňovat stránky svých děl podivnými znameními na nebi, dvouhlavými telaty a sochami, kterým začaly z očí stékat krvavé slzy. Jejich raně novověcí nástupci, jindy racionální, pak v dobách společenských krizí začali fantasmagoricky popisovat strašidla, která se objevovala u hradeb měst a zvěstovala budoucí neštěstí, popřípadě podporovali kolektivní hysterii ohledně honů na čarodějnice, které údajně způsobovaly všechno špatné, co se v jejich dobách dělo.
A kým jsou ona strašidla a čarodějnice dneška? Příkladem může být následující příběh:
Kolega v práci mi vykládal, že ženě jeho bratrance bylo pár dní špatně. Měla zvýšenou teplotu, dušnost, a tak. Prostě příznaky koronaviru. Rozhodla se tedy jít na to placené testování. Když přijela do nemocnice, byla tam obrovská fronta.
Zaregistrovala se u vstupu do nějakého počítačového systému, a teprve potom ji pustili dál, aby si vystála frontu na test. Stála tam asi tři hodiny, ale když se fronta vůbec nehýbala, řekla si, že se na to vykašle. Nenechala se otestovat a odjela normálně domů.
Jaké ale bylo její překvapení, když jí druhý den ráno přišla informační SMS, že je covid-19 pozitivní!
A pak věřte tomu testování…
Většina z nás v posledních týdnech zaslechla něco podobného: v zaměstnání, doma, od přátel či známých. Údajně skutečná příhoda se většinou měla stát nějaké osobě blízké vypravěči nebo posluchači. Typicky „kamarádovi kamaráda“, tedy osobě vzdálené od posluchače přes minimálně dva prostředníky v rámci takzvaného řetězce tří (tedy vypravěč, jejich společný známý a osoba, které se daná historka měla údajně přihodit).
Ve skutečnosti se ale nestala vůbec nikomu. Jde o moderní městskou legendu, fiktivní folklorní příběh, který koluje v desítkách verzí a variant. V České republice byl poprvé zaznamenán v polovině září. Autor tohoto textu během jednoho jediného dne, 14. září, náhodou vyslechl hned tři verze tohoto vyprávění, které mu v neformálním prostředí nezávisle na sobě vypověděli účastníci jedné vědecké konference – vždy v podobě údajně skutečného zážitku ze života blízkých známých jejich příbuzných nebo přátel.
O deset dní později se na autorově veřejné přednášce, pořádané v muzeu v Karlových Varech, drtivá většina jejích návštěvníků shodla, že příběh v minulých dnech také slyšela. Slova jedné z účastnic: A na covid se chtěli testovat příbuzní kamarádky z Chebu. Nevydrželi čekat a za dva dny…
Do dnešního dne bylo dokumentováno přesně 38 verzí této aktuální historky. V českém ústním podání jich ale koluje možná až o jeden až dva řády více.
Během druhé poloviny září se objevila celá řada podobných vyprávění, která se rychle transformovala do podoby hoaxů, tedy virálně šířených internetových textů, populárních především na Facebooku. Některá demonstrovala svou pravdivost pomocí údajných SMS zaslaných odběrovým místem (které byly ale falešné a vytvořené v počítačovém grafickém programu). Jiná zase, podobně jako naše první historka, argumentovala údajnou osobní zkušeností:
Moje mamka je praktická lékařka. Když někdo volá, že má třeba jen rýmu nebo trochu kašle, musí ho poslat na test. To se stalo i v případě dvou manželů. Mamka odeslala elektronicky žádanku a manželé se šli nechat otestovat. Nicméně po asi 3 hodinách čekání ve frontě to vzdali a odešli. K testování tedy vůbec nedošlo. Jaký byl jejich údiv, když jim přišla SMS, že jsou covid pozitivní… A není to prý jediný případ… Co si o tom máme myslet? Opravdu máme věřit, že u nás každý den přibývají tisíce nově nakažených? Nebo jen někdo chce, abychom si to mysleli??? Ta čísla si nemáme jak ověřit… Díky předem za sdílení!
Všechny příběhy obsahovaly několik logických chyb a nesrovnalostí. Nejvýznamnější rozpor byl v tom, že k zaregistrování a k přiřazení konkrétní osoby ke konkrétnímu testu dochází v praxi až po vystání fronty, tedy těsně před testem. Je tedy nesmyslné, že by někdo vystál údajné hodiny ve frontě, zaregistroval se k testu a pak už nevydržel těch několik minut navíc a nenechal se otestovat.
Proč se dnes tyto fiktivní příběhy tolik šíří? Příčinou je podle folkloristů zeitgeist, tedy širší společenské nálady, strachy a úzkosti. Tyto folklorní historky totiž představují kolektivní lidovou reakci na druhou vlnu koronavirové pandemie. Jsou významným indikátorem společenského vnímání tohoto fenoménu, které se na podzim 2020 výrazně posunulo směrem k daleko většímu skepticismu ohledně dopadů nemoci, a především nutnosti a efektivnosti souvisejících státních opatření. Moderní folklor tak citlivě reaguje na ducha doby, podobně jako verbální kritika státem vyhlášených omezení. Na rozdíl od ní má ale více podvědomou, nereflektovanou povahu, takže tyto historky občas šíří i lidé, kteří systému testování věří a s vládními regulacemi víceméně souhlasí.
Co dodat na závěr? Jako folkloristé snad jen upozorněme na skutečnost, že v obou našich historkách čekají jejich aktéři na odběr vždy asi tři hodiny. To až podezřele připomíná magické trojí opakování, používané v tradičních pohádkách a dalších mytických textech… Značně podezřelá je i nečekaná pointa ukrytá v jejich závěru, což je postup používaný u vtipů, anekdot a duchařských příběhů. Naše historky jsou tak daleko spíše literaturou než osobní zkušeností, pravdivými příběhy, které jsou příliš dobré na to, aby byly navíc ještě pravdivé.
Homo narrans, tedy člověk spíše věřící zajímavým a zábavným příběhům než nezáživným a nudným faktům, tak žije i dnes, v moderní době 21. století.
