Data: Pomoc v covidové pandemii dostali ti, kteří ji skoro nepotřebovali

Domácnosti živnostníků, domácnosti s dětmi do 12 let, samoživitelů a ti, kteří se ocitali v příjmové chudobě už před pandemií – právě těmhle skupinám stát pomohl nejméně. V době lockdownů a mnoha dalších restrikcí totiž pomoc cílila hlavně na skupiny lidí, kteří ji zdaleka tolik nepotřebovaly.

Vyplývá to ze studie projektu Život během pandemie společnosti PAQ Research ve spolupráci s IDEA při CERGE-EI a s podporou Akademie věd ČR.

Ekonomická situace domácností se silně odvíjela od různých opatření, která vláda a zákonodárci postupně přijímali ve snaze zpomalit šíření onemocnění covid-19. Jenže mezi různými skupinami obyvatel se negativní důsledky těchto opatření velmi lišily.

Graf výše zachycuje, jak se propadly příjmy různým skupinám lidí. Největší propad v příjmech se dotkl nezaměstnaných a živnostníků (zhruba 40 % lidí z těchto skupin během pandemie přišlo o více než 40 % příjmů).

Dalšími významnými skupinami byly domácnosti s dětmi do 12 let (v nich pak tradičně dominovaly matky samoživitelky) a také žáci a studenti. 54 procentům rodičů malých dětí se propadly příjmy minimálně o pětinu, každý pátý pak měl na obživu o 40 procent méně než před pandemií.

Naopak změny v příjmech se prakticky nedotkly 70 procent důchodců a více než poloviny zaměstnanců.

Naproti tomu 60 procentům lidí pracujících na jiný typ smlouvy, než je klasická pracovní, se příjmy propadly citelně. Více než čtvrtině z nich se smrskly o více než 40 % toho, co měli před pandemií, viz graf níže.

„I přes značné náklady státu na kompenzaci snížení příjmů domácností dopadla pandemie podstatně tíživěji na chudší vrstvy společnosti. Tento fakt se může v budoucnu projevit v prohloubení existujících problémů se zadlužeností, exekucemi nebo postižením dětí chudobou,“ píší autorky studie Klára Kalíšková a Lucie Zapletalová z Národohospodářského ústavu Akademie věd ČR.

„Domácnosti, které byly před pandemií v ohrožení chudobou, zaznamenaly v prvním roce pandemie největší pokles příjmů.“

Opatření, která měla přímo kompenzovat restrikce spojené s pandemií, cílila především na osoby se stabilním příjmem, ať už zaměstnance nebo OSVČ se stálými a pravidelnými výdělky.

Tato opatření ale nebyla schopna pomoci lidem s nárazovými, občasnými zdroji výdělku v prekarizovaných, tedy špatně placených a nejistých zaměstnáních. Prekarizovaná práce je jistou náhradou plného pracovního poměru jiným druhem spolupráce (částečným úvazkem, dohodou o provedení práce apod.).

Namísto toho v rámci těchto opatření vláda vynaložila více než 14 miliard korun na příspěvek pro penzisty, kteří však byli pandemií po příjmové stránce zasaženi minimálně.

Výzkum nezlehčuje skutečnost, že senioři byli nejvíce ohroženou skupinou, pokud jde o samotné nakažení koronavirem a zdravotní následky či následky nařízené izolace. Soustředí se na to, zda a jak se vládní opatření dotkla čistě financí. Vyplácených důchodů se nařízené restrikce nedotkly prakticky nijak.

Graf níže ukazuje přehled všech opatření, která byla přijata ve snaze mírnit finanční dopady vládních restrikcí během pandemie. Šlo například o kompenzační bonus, zrušení záloh na sociální pojištění, zrušení daně z nabytí nemovitých věcí, ošetřovné v případě zavřených škol, vyšší přídavky na děti atd.

Kromě samotného přehledu je pak v grafu vyčísleno, na kolik dané opatření zatížilo státní rozpočet.

Největší objem prostředků určených ke kompenzaci negativních příjmových důsledků pandemie covid-19 stát vynaložil na změny v daňovém systému (téměř 130 mld. Kč ročně, z toho 116 miliard na zrušení superhrubé mzdy a necelých 14 miliard na zrušení daně z nemovitosti).

Na dočasná pandemická opatření, mířená přímo na pomoc domácnostem postiženým proticovidovými restrikcemi, mířilo přes 63 mld. Kč (tedy ani polovina toho, co bylo vynaloženo na daňové změny).

Nejmenší část nákladů byla vynaložena na posílení dávkového systému, jehož změny stály jen necelé čtyři miliardy korun za rok.

Změny u sociálních dávek navíc neřešily výrazně zhoršenou situaci nízkopříjmových domácností.

Daňové změny v době pandemie, ač nákladově pro státní rozpočet nejvýznamnější, příjmově pomohly spíše bohatším a více vydělávajícím domácnostem, které byly pandemií zasaženy méně.

Studie upozorňuje, že skupina lidí v prekarizovaných formách zaměstnání byla částečně zahrnuta do opatření, která se vztahovala na OSVČ, a měla tak možnost čerpat kompenzační bonus.

„Vzhledem k nastavení podmínek nároku a charakteru práce, kterou lidé na dohody vykonávají, ale lze předpokládat, že část těchto lidí na podporu nedosáhla. Limitující byla zejména podmínka tříměsíční doby trvání nemocenského pojištění před vznikem nároku na kompenzační bonus,“ vysvětlují autorky.

Lidé na dohodu totiž často pracují nárazově nebo sezonně a mnozí mohli splnit tuto podmínku jen těžko. A k tomu se během pandemie velmi snížila možnost získat tento typ prací.

Z daňových změn pak tyto skupiny lidí logicky neměly skoro žádný prospěch, na rozdíl od lidí se standardní pracovní smlouvou.

„Tento rozdíl je dán jednak tím, že výše zdanění výdělků z DPP do výše 10 000 Kč měsíčně se nezměnila a jednak rozdílnou úrovní příjmů, kdy lidé v prekarizovaných zaměstnáních vydělávají v průměru podstatně méně než lidé zaměstnaní. Daňové změny ale přinesly úlevu zejména více vydělávajícím,“ popisují autorky.