Zabíjení pacientů? Nesmysl, říkají hospice. Peníze jim však chybí

Kde byste chtěli strávit své poslední chvilky? Téměř 8 z 10 Čechů si přeje zemřít v domácím prostředí, realita to je však pro méně než čtvrtinu lidí. Většina opustí svět v nemocnici. Přání lidí však pomáhá plnit domácí hospicová péče, která se stará o pacienty i jejich blízké v posledních chvílích života.

Podle dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) v roce 2021 zemřela většina Čechů v nemocniční péči (63 %). Téměř desetina lidí dožila svůj život v zařízeních sociálních služeb, například domovech pro seniory. Doma strávilo poslední chvíle 23,5 procenta Čechů, přestože je to preferované místo úmrtí pro většinu lidí.

Situace se však podle dat ÚZIS zlepšuje. Ještě před 10 lety umírala doma pouze pětina obyvatel Česka. Během prvního roku covidu, tedy v roce 2020, se snížil poměr lidí, kteří zemřou v nemocnici, více lidí naopak skonalo v zařízení sociálních služeb, například v domovech pro seniory.

Tlačítkem „play“ spustíte ukázku grafiky v čase.

Důvodem může být podle ředitele Centra paliativní péče Martina Loučky náročnost péče o nemocného v domácím prostředí. „Mnoho lidí žije v malých bytech, mají vlastní práci, hypotéku, malé děti a podobně. Bylo by škoda, kdyby to vyznělo jako selhání - pokud rodina pečuje tak dlouho, jak to jde, a až to nejde, zavolají záchranku a ta nemocného hospitalizuje, není to automaticky špatně,“ řekl Seznam Zprávám Loučka.

„Špatně je, pokud nemocný nebude mít přístup k paliativní péči nebo pokud se celý tento příběh odehraje jen kvůli tomu, že jim někdo nepomohl s nějakou technickou věcí, jako třeba léčbou bolesti, která se dá doma zvládnout velmi dobře bez nutnosti hospitalizace,“ vysvětluje Loučka další důvody, proč mohou být umírající lidé převezeni do nemocnice, přestože by mohli dožít svůj život doma.

Podle výzkumu Cesty domů, pražského mobilního hospice, by chtělo v domácím prostředí zemřít 78 procent Čechů. Pokud lidé preferují institucionální péči, nejpřijatelnější je pro ně nemocnice (11 %), hospic (9 %) a domov pro seniory (9 %). Lidé, kteří však mají již zkušenost s péčí o umírajícího, vysokoškoláci a věřící by dali přednost hospicové péči před jinými institucemi.

Lidé naopak nechtějí strávit své poslední chvíle v léčebně dlouhodobě nemocných (LDN), zemřít v ní si nepřeje téměř 7 z 10 respondentů. Pro téměř třetinu je také nepřijatelná nemocnice. Doma by nechtělo umírat sedm procent Čechů. Průzkum realizovala agentura STEM/MARK již v roce 2013, novější data ohledně preferovaného místa umírání mezi celou populací neexistují.

Exkluzivní data Centra paliativní péče však odhalují přání pacientů z lůžkových a domácích hospiců, které se starají o umírající pacienty. V nemocnici by chtělo zemřít jen naprosté minimum z nich. Statistika vychází z odpovědí více než dvou set osob, jejichž blízký se vyjádřil, kde chce zemřít, v rámci aktuálního projektu zavádění systémového hodnocení kvality hospicové péče (2019 až 2022).

„Na hospic jsem se obrátila až v krajní nouzi, kdy mě všichni lékaři lidově řečeno poslali někam s tím, že s babiččinými bolestmi se nedá nic dělat a že vlastně ani nevědí, co dělat. Lékařka hospice zareagovala okamžitě po telefonu a druhý den již přijel tým na konzultaci. Rychlejší a pohotovější reakci řešící konkrétní problém a situaci jsem za dva roky péče nezažila,“ popisuje jedna z respondentek z projektu svoji zkušenost s domácí hospicovou péčí.

Lůžkové a mobilní hospice i paliativní týmy, které se snaží zajistit důstojné umírání lidem podle jejich přání, však dlouhodobě řeší problém s financováním, nedostatkem personálu i neznalostí praktických lékařů o možnostech paliativní péče. Stále se proto nedaří zajistit takové místo všem umírajícím, kteří by si ho přáli.

Téma financování paliativní péče otevřel na konci března článek „Umři do měsíce, jinak nezaplatíme“, který vyšel na serveru iDNES.cz i na titulní straně MF DNES. Svými výroky však pobouřil Ministerstvo zdravotnictví, pojišťovny i samotné hospice. Autor v něm nepřesně popisoval financování hospicové péče a hospice nařkl, že kvůli nedostatku peněz musí některé z nich pacientovi občas „píchnout vyšší dávku morfia a zabít ho“.

Fórum mobilních hospiců, které sdružuje více než polovinu mobilních hospiců v Česku, uvedlo, že smyslem jejich péče je vždy zkvalitnit život pacienta a opiáty jsou umírajícím podávány kvůli zmírňování bolesti a dalších negativních projevů nemocí. „V mobilních hospicích pacientům nikdo nezkracuje život a nezabíjí je. Pokud někdo takové podezření má, je povinen to oznámit na policii, neboť se jedná o trestný čin,“ vysvětlila v reakci Monika Marková, předsedkyně představenstva Fóra mobilních hospiců a ředitelka Hospice sv. Štěpána v Litoměřicích.

„Lidé v terminálním stadiu nemoci i jejich rodiny jsou velmi zranitelnou skupinou a české domácí hospice dělají obdivuhodnou a velmi záslužnou práci. Článek redaktora Lánského a především jeho titulek považuji za cynickou bulvarizaci a bezskrupulózní snahu o zvýšení čtenosti na úkor hospiců, jejich zaměstnanců i všech, o které pečují,“ reagoval na text ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09).

Proti článku se ohradila i například Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP). Pojišťovna ve svém prohlášení uvedla, že si práce hospiců velice cení, hospice oslovené redakcí zase oceňovaly, že jim pojišťovny vycházejí vstříc.

Jak je tedy hospicová péče v Česku financovaná a které problémy pečující o umírající řeší?

Paliativní péče se nachází na hranici několika oborů, což výrazně komplikuje její financování. Hospice proto musí skládat svoje příjmy z více zdrojů, od příspěvků pojišťoven po dary od běžných lidí.

„O pacienta a jeho blízké pečuje multiprofesní tým, ve kterém úzce spolupracují lékař, zdravotní sestra, sociální pracovník, psycholog či psychoterapeut a duchovní. Ti všichni hledají cesty, aby nemocný mohl důstojně a bezbolestně zemřít v prostředí, kde se cítí dobře. A paliativní péče není jen péčí o pacienta, poskytuje pomoc celé rodině, popřípadě blízkým,“ vysvětluje komplexnost péče o nevyléčitelně nemocné Linda Tichotová Fryčová z oddělení osvěty Cesty domů.

Příspěvky od pojišťoven však často ani nepokryjí zdravotní část paliativní péče. „Nemyslím si, že by podfinancování bylo úplně dramatické. Kdyby však lůžkové i mobilní hospice dostaly peněz z pojištění víc, nezlobili bychom se,“ říká pro Seznam Zprávy Monika Marková, předsedkyně představenstva Fóra mobilních hospiců a ředitelka Hospice sv. Štěpána v Litoměřicích.

Hospic v Litoměřicích, který zajišťuje pro pacienty domácí i lůžkovou péči, pokrývá z peněz od pojišťoven většinu zdravotních výloh. V rozpočtu, který s redakcí sdílel, je však započítaná čistě zdravotní část, tedy bez odborného sociálního poradenství, odlehčovacích pobytů, péče o pozůstalé, půjčovny pomůcek, koordinace dobrovolníků, vzdělávání a nákladů na fundraising, které k paliativní péči nezbytně patří a na které musí hospic sehnat peníze z jiných zdrojů. Zbytek výdajů proto musí hospic doplácet z dotací, darů a z plateb pacientů.

V celkových nákladech tedy pojišťovny často pokryjí méně než polovinu výdajů na jednoho pacienta a jeho rodinu. „Podle našich propočtů stála v roce 2022 komplexní multidisciplinární péče Cesty domů 5100 Kč denně (na jednoho pacienta, pozn. red.). Z této částky hradí cca 1600 až 2100 korun zdravotní pojišťovna za zdravotní služby, dalších 500 Kč hradí pacient za služby, které se zdravotními službami úzce souvisejí. Druhou část, cca polovinu, nákladů financujeme z dárcovských a grantových zdrojů,“ uvedla pro Seznam Zprávy Ruth Šormová, ředitelka hospice.

Podle Šormové vyšší příspěvky potřebovali. „Umíme si představit, že by například dotace a příspěvky státu a místních rozpočtů, stejně jako úhrady zdravotních pojišťoven, mohly a měly být vyšší, a v tom směru také vedeme jednání. V zásadě ale princip vícezdrojového financování nezpochybňujeme a vítáme systémovou změnu, která v něm před několika lety nastala,“ říká ředitelka.

Monika Marková zdůrazňuje, že hospice se s pojišťovnami na výši příspěvků nehádají, ale domlouvají a pojišťovny jim již několikrát vyšly vstříc. A podle dat pojišťoven úhrady za domácí paliativní péči výrazně rostou. Největší zlom nastal v roce 2018, kdy se mobilní specializovaná paliativní péče dostala na seznam úkonů proplácených pojišťovnami nasmlouvaným poskytovatelům.

Výrazný problém je podle ředitelky hospice v Litoměřicích nejednotnost poskytovatelů paliativní péče. Požadavky na ministerstvo i pojišťovny jsou mnohdy rozdílné a zastřešující organizace se na nich neshodnou.

Financování však není jediným problémem, kterému musí paliativní týmy čelit. Podle Markové práci rovněž ztěžuje nedostatečná schopnost běžných lékařů sdělit pacientům špatné zprávy. „Pacienti mnohdy netuší, v jakém stadiu své nemoci se nacházejí,“ říká Marková s tím, že pacienti bez vysvětlení doktorů nemusí rozumět tomu, co paliativní péče obnáší.

O možnostech hospicové péče se proto mohou dozvědět až příliš pozdě. „I velmi obsazené hospice, mezi které patří i ten litoměřický, jsou schopné do tří týdnů pacienta přijmout. Ale právě proto, že lidé často žádají o hospic až ve chvíli, kdy je jim strašně zle, protože jim to buď do té doby nikdo nenabídl, anebo to sami odkládali, je pro ně i 14 dní až tři týdny dlouho,“ vysvětluje Monika Marková.

Péče pro některé pacienty – přestože to není obvyklé – tak nemusí přijít včas. „Manžel byl v péči pouhé čtyři hodiny. Bohužel se první návštěva podařila domluvit až tři nebo čtyři dny poté, co jsme hospic kontaktovali,“ uvedla jedna z respondentek v projektu o kvalitě paliativní péče.

Jak ale Marková upozorňuje, hospice řeší také problém s nedostatkem sestřiček, který je v celém zdravotnickém systému a omezuje kapacitu zařízení.

Těchto zařízení je navíc zatím v Česku nedostatek. „Jsou regiony, kde je větší problém se k některým typům paliativní péče dostat. Například na Vysočině se teprve staví první lůžkový hospic, na druhou stranu tam funguje několik nemocnic s dobrým paliativním programem, včetně lůžkového oddělení v Jihlavě. V každém kraji dnes již existují centra, která se paliativní péči věnují - někde je nositelem expertizy mobilní hospic, jinde lůžkový hospic a jinde nemocniční tým,“ říká Martin Loučka, ředitel Centra paliativní péče.

Jak dodává, nikdy nebude možné, aby se o všechny umírající postarali specialisté na paliativní péči. „Je třeba vzdělávat praktické lékaře i ostatní oborové specialisty, všichni s pacienty se závažným pokročilým onemocněním pracují a musí umět ty základní věci - léčbu bolesti a dalších symptomů, komunikaci závažných zpráv, plánování péče v závěru života,“ popisuje ředitel Centra paliativní péče hlavní body, kde by se nyní měla paliativní péče zlepšovat.

Navíc je podle odborníků potřeba zavést paliativní přístup i v institucích mimo nemocnice, například v domovech pro seniory. Umírat v domácím prostředí totiž nutně neznamená v bytě nebo domě pacienta. Staří lidé, kteří prožívají zbytek svého života v domovech pro seniory, se cítí být doma právě tam. A právě na zlepšení jejich odchodu se zaměřil program nadačního fondu Abakus, který rozvíjí paliativní péči v domovech pro seniory a chce předáváním zkušeností změnit celý systém.

V pobytových sociálních službách pro seniory v Česku žije přes 60 tisíc osob, staří lidé v nich často stráví několik let a jsou pro ně bezpečným prostředím a místem, kde by i chtěli zemřít. Přesto však nemalé procento důchodců z těchto domovů zemře ve zdravotnických zařízeních či při převozu do nich.

Podle Věry Vodičkové, koordinátorky paliativní péče v domově pro seniory Sue Ryder, chce v domácím prostředí zemřít naprostá většina pacientů, se kterými se v rámci programu nadačního fondu Abakus setkává. „Pamatuji si jednotlivce, kteří raději volili nemocnici. Někteří chtěli vyzkoušet všechno možné k záchraně života. A nakonec, když už nebylo nic jiného možné, a ještě o sobě byli schopni rozhodovat, se většina z nich vrátila zpět do našeho domova pro seniory,“ říká koordinátorka.

Projekt, kterého se zúčastnilo 15 domovů pro seniory či domovů se zvláštním režimem, ukazuje, že je změna možná. Na jeho začátku umíralo v domovech přihlášených do projektu 55 procent klientů. Po dvou letech, kdy domovy dostaly finanční zdroje, mentory na rozvoj dovedností i pomoc odborníků, stoupl počet seniorů, kteří zemřeli v domácím prostředí, na 82 procent. Nyní odstartoval druhý ročník projektu.

„V průběhu dvou let absolvovalo takřka 1000 zaměstnanců a členů vedení patnácti pečlivě vybraných organizací na čtyři desítky různých typů kurzů, zároveň se jim individuálně věnoval mentor a každá organizace získala prostředky ve výši až 1,3 miliony korun na náklady související se zavedením paliativní péče včetně nové role koordinátora,“ přiblížila program ředitelka nadačního fondu Abakus Libuše Tomolová.