Článek
Názvy míst v českých, ale i slovenských městech a obcích často odrážejí průběh dějin. Například Husův odkaz rezonuje v Čechách silněji než na Moravě, zatímco na Slovensku jsou ulice s jeho jménem jedinečné. V případě Cyrila a Metoděje je to právě naopak: na Slovensku se jejich odkaz odráží v místopisných názvech výrazněji než v Česku.
Přiblížení a oddálení na mapě můžete provést pomocí tlačítek + a - nebo přiblížením a oddálením pomocí prstů na displeji mobilního telefonu. Legendu pak můžete přepínat kliknutím na vybraná jména.
V České republice, stejně jako na Slovensku nebo třeba v Chorvatsku, je svátek svatých Cyrila a Metoděje státním svátkem, který připadá na 5. července. Tito dva svatí přišli v roce 863 ze Soluně na Velkou Moravu, aby zde šířili víru. Jejich význam pro naši zemi byl obrovský, a proto si dnes připomínáme jejich dílo. Pro Česko, Slovensko a další evropské země představují významné osobnosti, které obohatily naši kulturu a společnost.
V prosinci 1980 papež Jan Pavel II. vyhlásil bratry Cyrila a Metoděje spolupatrony Evropy a tento církevní svátek se slaví 14. února.
Počátky katolické víry v Evropě
Příchod Slovanů na naše území se datuje minimálně do počátku 6. století. Křesťanství začalo silněji pronikat mezi Slovany, kteří žili na území dnešního Slovenska, v první třetině 9. století. Kostel v Nitře, který byl posvěcený v roce 828 salcburským biskupem Adalramem, byl důkazem existence křesťanství v této oblasti, ačkoliv vládl pohanský kníže Pribina. Okolo roku 833, kdy Mojmír I. dobyl Nitranské knížectví, vznikla Velká Morava.
Na území dnešního Slovenska se tedy křesťanské učení šířilo již před příchodem Cyrila a Metoděje. Křesťanství se dostalo do této oblasti v období Římské říše, což dokazují archeologické nálezy, například v Bratislavě-Rusovcích, nebo objevení raně křesťanské kapličky na Devíně ze 4. století.
Učení Ježíše Krista získávalo mezi Slovany stále větší vliv. Křesťanský panovník Velké Moravy Rastislav vnímal toto náboženství jako silný fenomén, který by mohl podpořit existenci raně středověkého státu. Velkou Moravu stále ohrožovali Frankové a někteří duchovní preferovali latinskou liturgii a byli ve službách Franků. Tito duchovní chtěli oslabit Velkou Moravu a podřídit ji Východofranské říši.
Vlivný Jan Hus: víc než 400 míst nese jeho jméno
Jak se dostal do tolika názvů ulic, náměstí či nábřeží napříč Českou republikou katolický reformátor Jan Hus, kterého církev nechala upálit v německé Kostnici před 608 lety? Důvody lze hledat v době národního obrození a vzniku Československa.
Více než 400 místopisných názvů na následující mapě ukazuje na Husův velký význam, a to zejména v době první republiky, kdy se valná většina ulic pojmenovala po mistru Husovi (i slovanských věrozvěstech, kteří jsou však zastoupeni mnohem méně). Přesto jsou vidět rozdíly: na Moravě je zmínek o Husovi viditelně méně, naopak jsou zde častěji než v Čechách zastoupeni soluňští bratři Konstantin (Cyril) a Metoděj.
Na území Slovenska je pak Jan Hus v místopisných názvech zastoupen pouze šestkrát, konkrétně v Bratislavě, Lučenci, Komárně, Nových Zámcích, Štúrovu a Trebišově.
Důvodem je i fakt, že katolické Slovensko se k Husově postavě staví výrazně konzervativněji a z pozic katolické církve. Stejně tak se Slováci mnohem méně ztotožňují s konceptem československých národních dějin, jak s ním pracoval v době vzniku republiky Tomáš Garrigue Masaryk.
Odkaz tohoto církevního reformátora, kazatele a rektora pražské univerzity si Česko připomíná 6. července. Pro katolickou církev a Vatikán byl Jan Hus po staletí kacířem. To se změnilo až v roce 1999, kdy nad krutou Husovou smrtí projevil papež Jan Pavel II. lítost a zbavil ho kacířské nálepky.
Přesto na Husa vzpomínají především čeští evangelíci, protestanti a členové Církve československé husitské. U katolické církve se totiž Jan Hus plné rehabilitace dosud nedočkal. Zjednodušeně řečeno proto, že některé reformátorovy myšlenky považují katolíci dodnes za mylné a že podle kanonického (církevního) práva „kázal bludy“.
Kostnické události vyvolaly v českých zemích hlubokou úctu nejen k mistru Janu Husovi, ale i k mistru Jeronýmovi Pražskému. Oba byli považováni za mučedníky a v husitských Čechách byli utrakvistickou církví uctíváni jako světci. Jejich jména byla zařazena do kalendáře a od roku 1416 lidé slavili jejich památku společně vždy 6. července, a to až do roku 1621. Tehdy po bitvě na Bílé Hoře a popravě 27 českých pánů začíná v českých zemích období rekatolizace pod vládou Habsburků. Pro Jana Husa coby kacíře už nebylo v kalendáři místo.
Husa oživili obrozenci a hlavně TGM
Až do doby národního obrození Jan Hus z obecného povědomí nezmizel, jeho ohlas ale dlouho zůstával omezen převážně na nábožensko-církevní oblast, kde vystupoval buď jako po právu odsouzený kacíř, nebo jako oslavovaný předchůdce reformace.
„Jeho čas přišel před založením Československa – oživený a aktualizující zájem o Husa si postupně stále více všímal jiných dopadů jeho působení. Česká politická scéna se ve druhé polovině 19. století diferencovala, přičemž většina rodících se proudů a posléze stran se přikláněla k Husovi jako k vlastnímu předobrazu bojovníka za práva národa. Vznikal tak obraz Husa redukovaný na jeho národní působení, odmítaný pouze konzervativním politickým katolicismem nebo socialisty. Hus byl v této souvislosti předmětem četných sporů. Jejich příkladem se stal konflikt o uvedení Husova jména na fasádě Národního muzea, který nakonec po řadě let vedl k vybudování pomníku na pražském Staroměstském náměstí,“ popisoval před sedmi lety pro Katolický týdeník historik Jan Dobeš.
Když Tomáš Garrigue Masaryk promýšlel dlouhodobý celkový program pro národ, hledal mravní vodítko, které by bylo základem jeho usilování. Objevil je v náboženském smyslu českých dějin založeném na tzv. ideji humanity, v propojení náboženské víry s důrazem na sociální stránku lidské existence. Nábožensky založenou lásku k bližnímu doplňovalo úsilí o obecné povznesení duchovních i materiálních životních podmínek.
„Masarykova realistická filozofie dějin spatřovala za historickými událostmi, jevy a činy vždy reálnou ideu, kterou měla být v českém případě právě idea humanity. České dějiny měly v tomto pojetí několik vrcholů, kterými byli především Hus, husitství, reformace a národní obrození,“ říká Jan Dobeš.
Ano, nevěříme jako Hus, ale Hus a jeho následovníci jsou nám vzorem mravní odhodlanosti, pevnosti a náboženské opravdovosti.
„Co nás spojuje s Husem? Hmotně nic. O ducha se máme starat, ducha jen duch může spojovat,“ napsal Tomáš Garrigue Masaryk. „Hus a reformace mu byli konstitutivními prvky české národní identity,“ dodává Jan Dobeš.
Proč Jana Husa nevymazali komunisté
Vědecky solidní pojetí Husa a husitství u Jaroslava Golla, historiků jeho školy a u T. G. Masaryka se v mnohém bohužel stala podkladem pro poválečné vnímání postavy Jana Husa a jeho zneužívání nastupující komunistickou mocí. Zejména prostřednictvím historických románů Aloise Jiráska, patřičně doplněných výklady Zdeňka Nejedlého (v letech 1945–1946 a znovu 1948–1953 byl československým ministrem školství, známým pod hanlivou přezdívkou Rudý dědek). Nejedlý Jiráskovy romány povýšil téměř naroveň historické vědě, mělo být konstituováno „nové historické povědomí českého národa“.
„Vrcholem českých dějin se stala postava mistra Jana Husa. Tato koncepce národní historie měla svým způsobem zdůvodnit nástup totalitní komunistické ideologie jako jakýsi přirozený historický vývoj a de facto navázání na odkaz zmíněného velikána naší historie,“ říká profesor Martin Weis z Katedry teologických věd Teologické fakulty Jihočeské univerzity.
Co přivedlo mistra Jana na hranici
Po krátkém působení v kostele sv. Michaela na Starém Městě pražském kázal Jan Hus v Betlémské kapli, ročně šlo o zhruba 200 kázání v češtině. České národní uvědomění podporoval také společným zpěvem během bohoslužby, opět v češtině.
Zpočátku se těšil velké prestiži u krále Václava IV., jehož manželka Žofie se Husových bohoslužeb osobně účastnila, ale také u vysokých církevních hodnostářů. To se postupně měnilo.
Jan Hus hlásal přísný, ctnostný způsob života a horlil proti duchu doby a módě, takže proti sobě občas poštval cechy ševců, kloboučníků, zlatníků, obchodníků s vínem nebo hostinských.
Pod vlivem učení anglického teologa a filozofa Johna Viklefa kritizoval světský majetek církve, chamtivost duchovních a jejich neřestný život. Vášnivě bojoval za reformu církve, zasazoval se o svobodu svědomí a Bibli považoval za jedinou autoritu ve věcech víry. Tím se dostal do rozporu s oficiálním katolickým učením, podle něhož byl konečnou autoritou ve věcech víry papež.
Vedlo to až k vyloučení z církve a zákazu kázat. Hus cestoval po zemi jako potulný kazatel a našel si mnoho stoupenců. V roce 1413 napsal spis De ecclesia (O církvi), v němž tvrdil, že církev je společenstvím bez hierarchie, jehož hlavou může být pouze Kristus.
V dopise na rozloučenou Hus svým přátelům napsal: „Ale to mě naplňuje radostí, že si museli přečíst mé knihy, v nichž je odhalena jejich špatnost. Vím také, že mé spisy četli pilněji než Písmo svaté, protože v nich chtěli najít hereze.“
Husova poprava s odstupem vyvolala první pražskou defenestraci a husitské války (1419–1434). Proti vzpurným táboritům bylo vysláno pět křížových výprav. Války v první polovině 15. století nejenže pustošily Čechy a Moravu, ale šířily se i do sousedních zemí, až byli husité poraženi – nejprve ústupky, později i vnitřním rozvratem.
