Bezpečná země? Muži v Česku čelí fyzickému násilí nejvíce v Evropě

Česká republika je právem považovaná za jednu z nejbezpečnějších zemí v Evropě. Možná překvapivě ale obsazuje hned několik předních příček v průzkumu Agentury Evropské unie pro základní práva (FRA) mapujícím, jak často se tady lidé setkávají s násilím.

Sociálními sítěmi se například šíří videa, která mají zachycovat roztržky mezi zástupci romské a ukrajinské komunity. Od června, kdy při incidentu u brněnské přehrady zemřel mladý Rom, podobných záznamů přibývá. Obě skupiny jsou přitom v Česku samy terčem předsudečného násilí.

„Míra předsudečného násilí výrazně souvisí s celospolečenskou atmosférou, obecnou úrovní diskriminace a viditelností dopadu práva na jeho pachatele,“ vysvětluje právnička a zakladatelka organizace In Iustitia Klára Kalibová.

Byť se proti ukrajinské komunitě masově šíří na sociálních sítích příspěvky, které se ji snaží vykreslit jako problémovou a s vysokou kriminalitou, statistiky mluví jinak. „Ukrajinská populace se dle policejních statistik dopouští na území Česka méně trestných činů než například populace slovenská, německá, nebo dokonce i česká,“ přidává data odbornice. Jak dodává, z informací od policie vyplývá, že fyzické násilí se odehrává zejména uvnitř komunity.

Právě Ukrajinci a Ukrajinky, LGBTQ+ lidé a Romové a Romky jsou podle Kalibové v současné době předsudečným násilím naopak ohroženi nejvíce.

Problém podle ní je i to, že ne všechny zmíněné skupiny mají stejné zastání. „LGBTQ+ lidé, lidé s postižením a lidé bez domova nedosáhnou na identickou právní ochranu jako například lidé napadení z důvodu své víry nebo politického přesvědčení. I to přispívá k neadekvátní reakci na předsudečné útoky a vytváří osoby druhé kategorie,“ tvrdí Kalibová.

V nedávno publikovaném průzkumu Agentury Evropské unie pro základní práva z roku 2020 Česká republika obsadila hned několik předních příček v tom, jak často se tady lidé setkávají s násilím. „Během 12 měsíců před dotazováním v rámci výzkumu se v Česku stalo obětí fyzického násilí devět procent obyvatel ve věku 16 a více let, což je jedna z nejvyšších hodnot v Evropě,“ popisuje pro Seznam Zprávy analytik serveru Evropa v datech Milan Mařík.

Konkrétně Česká republika skončila na třetím místě za Estonskem a Finskem.

V případě Česka nejde především o násilí na ženách, které ve veřejném prostoru často rezonuje. Tady Česká republika skončila spolu s Francií, Dánskem a Belgií na děleném čtvrtém až sedmém místě. Ženy se staly v roce před výzkumem obětmi násilí v sedmi procentech, první Finsko má podíl o tři procentní body vyšší.

Statistiky zvyšují napadení muži. A to zásadně – se sousedním Německem se Česká republika v rámci Evropy dělí o první místo. Cílem útoku byla více než desetina mužů.

„Toto zjištění stojí zdánlivě v kontrastu s narativem, podle kterého Česko dlouhodobě patří mezi nejbezpečnější země na světě,“ říká Mařík. „Například podle Indexu prosperity a finančního zdraví je počet vážných trestných činů v přepočtu na obyvatele v tuzemsku sedmý nejnižší v Evropě. Jak tedy vyplývá z dat, nízká kriminalita nutně nemusí vést k nízkému výskytu násilí ve společnosti, či naopak.“

Analytik také upozorňuje, že náhled na to, co je a není násilí, může být silně ovlivněn místními kulturními zvyklostmi. „Stačí se podívat na debatu o fyzických trestech dětí, které stále velký počet rodičů praktikuje,“ dává příklad. „Dochází pak k paradoxním situacím, kdy lidé považují facku na ulici u cizího člověka za trestuhodné napadení, zatímco doma u svého potomka za legitimní výchovný prostředek.“

„Čistě teoreticky je tedy možné, že v zemích, kde respondenti uvedli nižší míru násilí, dochází k napadení ve skutečnosti častěji, jen ho lidé jinak vnímají a jako násilí ho neuvádějí,“ dodává. „To ale vysvětluje možné rozdíly mezi zeměmi jen částečně, jelikož výzkumníci se respondentů prostřednictvím dotazníků ptali velmi konkrétně a přímo uvedli, jaké typy napadení mají na mysli.“

Opatrnost při interpretaci dat doporučuje i Kalibová. „Nelze učinit jednoznačný závěr, že fyzické násilí v České republice je nadprůměrné, či běžné. V tomto případě jde spíš o kombinaci způsobu dotazování a vnímání, co je fyzické násilí.“

Na to, že je v Česku násilí poměrně rozšířené, ale neupozorňují jen mezinárodní srovnání. „Na vysokou míru násilí v české společnosti poukazují i tuzemské průzkumy,“ připomíná Mařík. „Například podle iniciativy Pod svícnem se již pětina Čechů někdy stala obětí domácího násilí, přičemž ve většině případů byla přítomná i jeho fyzická forma.“

„Když u zmiňovaného průzkumu Agentury EU pro základní práva pomineme mezinárodní srovnání, zůstane nám fakt, že každý desátý Čech byl během roku fyzicky napaden,“ říká Mařík. „To je samo o sobě vysoké číslo, které ukazuje, že násilí je v naší společnosti stále přítomno, i když mnohdy zůstává skryto.“

A skryto je často i před policií. „Mnoho obětí své napadení policii nehlásí a je důležité hledat důvody,“ připomíná Kalibová.

Analytik Mařík je přesvědčen, že tato nedůvěra se promítá i do kyberprostoru, konkrétně do kyberšikany, nebo do chování lidí vůči hendikepovaným či příslušníkům sexuálních a jiných menšin. „Třeba podle průzkumu organizace In IUSTITIA se více než polovina lidí s postižením setkala s takzvaným předsudečným násilím,“ dodává.

Evropská agentura zjišťovala i detaily o útočnících. Možná překvapivě se stejně často rekrutují z řad přátel a kamarádů, jako z mnohem větší skupiny neznámých lidí. Poměrně velké zastoupení má také skupina útočníků, kteří mají k oběti příbuzenský vztah.

Naopak nepřekvapí pohlaví útočníků. V drtivé většině případů jde o jednoho nebo více mužů. Ženy se dohromady účastnily necelé pětiny napadení.

Nejčastěji se incidenty stanou na veřejnosti. Téměř třetina se odehrála na ulici, v parku nebo dalších veřejných místech, necelá pětina ale proběhla v místě, které by mělo být pro každého bezpečné – doma.

Češi se navíc nadprůměrně často setkávají se sexuálním násilím anebo obtěžováním. Jde o 15 procent všech útoků, což nás spolu s Francií staví na dělené druhé místo za Německo. U mužů mělo sexuální povahu 13 procent z napadení (3. v Evropě), u žen pak necelá pětina (5. v Evropě).