Tři scénáře, jak dopadne koncovka boje o ruský plyn

Česko i další evropské země řeší energetickou závislost na Rusku a obavy podporují i hry ruského prezidenta Vladimira Putina o pozastavení současných dodávek plynu. Zatím k ničemu takovému nedošlo, ale to ještě neznamená, že to tak vydrží.

Evropská unie se v oblasti energií musela vždy spoléhat na dodávky zvnějšku, stačí pohled na graf celkové závislosti Unie na dovozu energií a je jasné, že bezmála 60 procent energetických dodávek musí Evropa nakoupit od států ležících mimo její půdorys. Mimochodem, samotné Česko v tomto srovnání nevychází špatně – z území mimo EU dováží necelých 40 procent své energetické potřeby.

Detailnější pohled pak ukáže, že se liší nejen závislost na jednotlivých energetických komoditách, ale také geografické rozložení případných rizik. Aktuálně se nejvíc řeší otázka ruského plynu, kde závislost značně kolísá a v Česku jde o zásadní problém.

Ve čtvrtek 31. března podepsal ruský prezident Vladimir Putin dekret, podle kterého odběratelé z „nikoliv přátelských zemí“ musí nově platit za ruský plyn v rublech. Z Evropy se mu až na výjimku slovenského ministra hospodářství Richarda Sulíka dostalo odpovědi, že smlouvy se mají dodržovat a ve smlouvách se o rublech nic nepíše.

„Bude to vypadat přibližně následovně. Země EU budou pokračovat v platbách za energie v té měně, ve které byly kontrakty sjednány, a jakékoli jednostranné změny budou považovány za porušení těchto smluv,“ sdělil český ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela (za STAN).

Za takových okolností však ruský prezident hrozil zastavením dodávek, což by nepochybně vyvolalo v Evropě velký šok. V průměru obstaralo Rusko v roce 2020 41,1 procenta veškeré evropské spotřeby plynu. Jenže takové Maďarsko s Lotyšskem hlásí naprostou, dokonce více než 100procentní závislost. To znamená, že země dováží více plynu, než potřebují pro domácí spotřebu, a vyváží jiný energetický produkt.

Stoprocentní závislost České republiky na ruském plynu může v některých jiných statistikách vypadat poněkud odlišně, jde ale jen o interpretaci dat. Plyn se k nám totiž sice dováží z geografického západu, jde ale převážně o ruský plyn.

A i když se Rusové dlouho zaklínali tím, že plyn nepoužívají jako politické beranidlo, události z druhé poloviny minulého roku a po ruské agresi vůči Ukrajině ukázaly, že kdo tomu uvěřil, nosil růžové brýle.

„Dlouho se domníváme, že Putin dělá vše pro to, aby stresoval trh a dále udržoval co nejvyšší cenu plynu. Gazprom manipuluje s krátkodobými trhy a celkově se Rusko všemožně snaží udržovat co nejvyšší cenovou úroveň,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy Michal Macenauer, ředitel strategie společnosti EGÚ Brno. Zároveň však dodává, že podle něj jde o krátkodobou a krátkozrakou strategii. „Každým takovým krokem se zvyšuje pravděpodobnost, že EU uskuteční razantní odklon od ruského plynu. Říkat dnes nějaká rezolutní hesla o budoucnosti je ovšem dost komplikované.“

Největší současná výzva Evropy je tedy co nejrychleji a z co největší části doplnit zásobníky před nadcházející zimou 2022/23. Analytici evropského ekonomického think-tanku Bruegel proto připravili tři scénáře dalšího vývoje.

V nich předpokládají, že dovoz plynu ze severní Afriky, Norska a Ázerbájdžánu setrvá na podobné úrovni jako v minulých měsících. Pro zkapalněný plyn pak předpokládají rekordně vysoký import, který se bude blížit technické kapacitě stanic na opětovné zplyňování zkapalněného plynu.

Pokud by došlo na scénář 1, musela by Evropská unie pravděpodobně přistoupit k regulacím spotřeby, protože by suroviny zkrátka nebylo dost pro všechny. Ze zemí EU totiž pochází sotva desetina evropské spotřeby a navýšit dovozy během jednoho léta není ani technicky možné – chybějí kapacity jak u samotných exportérů LNG, tak kapacity pro zpětné zplynění dovezeného plynu, a pokud už jsou volné, jako třeba na Iberském poloostrově, tak zase chybí dostatečně kapacitní napojení na zbytek plynovodů v EU.

Česko je na tom s výhledem ještě o něco hůř – nemá přístup k moři, nemá dostatečnou kapacitu zásobníků a nemá ani vlastní těžbu, o kterou by se mohlo zásadně opřít. Domácí zdroje pokryjí jen pár procent české spotřeby, která se pohybuje kolem osmi miliard kubíků za rok.

Tuzemské zásobníky plynu by při aktuální spotřebě vydržely necelý měsíc. A na rozdíl od ropy, kterou na tři měsíce schraňuje Správa státních hmotných rezerv (SSHR), žádné „státní“ plynové úložiště ani neexistuje. České zásoby plynu obhospodařují soukromé společnosti, mezi nimiž jsou například RWE, innogy Energie, Pražská plynárenská, E.ON Energie, ČEZ Prodej či MND.

U těch by správa rezerv měla vypsat takzvané jednací řízení bez uveřejnění, v němž by vybrala dodavatele, který by následně kromě vlastních zásob držel i část zásob plynu pro Správu státních hmotných rezerv.

V případě nouze by kromě různých regulačních stupňů hrálo velkou roli počasí, neboť s hlubšími mrazy roste spotřeba plynu na topení – a to až o 30 procent. V tomto ohledu byla letošní zima poměrně milosrdná, což však o příští zimě, na kterou se zásobníky začínají obvykle připravovat už v pozdním jaře, platit nemusí.

Roli v odchodu od ruského plynu mohou sehrát i sami odběratelé. Pokud bude surovina drahá, pravděpodobně se budou snažit snížit svou spotřebu a budou například vytápět svá obydlí o něco méně. V případě nouzové situace se pravděpodobně dočkáme toho, že bude celý národ plést teplé svetry a ponožky.

Spolu s plynem se řeší také ropa proudící z Ruské federace. Na té je sice Evropská unie závislá o trochu méně, přesto však trubkami z východu proudí do Evropy 36,5 procenta její spotřeby. A na rozdíl od plynu je evropská produkce černého zlata prakticky zanedbatelná.

Česko je na ruské ropě závislé ze 35,7 procenta, tedy podstatně méně než na ruském plynu. Nejvíce ruské ropy dovážejí Estonsko, Litva, Slovensko a Finsko, jejichž import ropy překračuje 100 procent celkové spotřeby, což opět znamená, že dané země energie dále vyváží.

Ropa v Česku tvoří 21,4 procenta všech využívaných typů energií, mezi dalšími jsou třeba zemní plyn, obnovitelné zdroje energie nebo jaderná energie. Přesto by výpadek ruské ropy nepochybně způsobil další nárůst cen na trhu pohonných hmot.

„Česká republika není závislá jen na ropě z Ruska. Vedle ropovodu Družba je tu ještě ropovod IKL/TAL. Pokud by ale ropa z nějakého důvodu přestala do České republiky téct, tak máme v nouzových zásobách ropu a ropné produkty na více než tři měsíce fungování státu,“ říká šéf SSHR Pavel Švagr. Povinnost držet tříměsíční rezervy ropy, ponaučení z ropných šoků ze 70. let, ukládá členským státům Evropská unie.

Zastavení dodávek energií z Ruska může představovat pro evropskou ekonomiku velké riziko, kterého se lze podle odborníků zbavit až za několik let. „Krátkodobě je pozice Evropy slabší, protože se uzavřená ruská ekonomika bez přílivu deviz docela dlouho obejde, ale my se bez energií a plynu neobejdeme a nahradit to neumíme. Na to potřebujeme minimálně tři roky,“ upozorňuje Jiří Gavor, energetický specialista a ředitel Asociace nezávislých dodavatelů energií.

Na druhou stranu nelze oslyšet argument, že platby za fosilní paliva promazávají ruskou válečnou mašinerii. Od začátku invaze zaplatily státy Evropské unie Rusku za ropu, plyn a uhlí více než 19 miliard eur (přibližně 473 miliard korun) a částka každou minutou narůstá.

I to je další důvod, proč země chtějí být na Rusku nezávislé. Bez peněz za energie by se Putinovu režimu jen stěží financovala nákladná válka na Ukrajině. A pokud by EU nakonec Putinovi a jeho požadavku na platbu v rublech ustoupila, prakticky by obcházela vlastní sankce a pomáhala ruské měně v posilování.

„Podle mého názoru budou západoevropské firmy nadále posílat platby do Gazprombank jako obvykle, tzn. v měně podle kontraktu, většinou tedy v eurech nebo dolarech. Západní politici budou moci říct, že pokračují v platbách v tvrdé měně, a tudíž Rusku neustoupili, zatímco ruské banky budou moci říct, že veškeré platby jsou směňovány za rubly a Západ tak platí v rublech. Dle mého názoru je to jediná varianta, která umožňuje pokračování dodávek plynu a přitom si obě strany zachovají tvář,“ předpovídá Gavor.

Nejvíce za fosilní paliva z Ruska platí Německo, v roce 2021 za ně Ruské federaci odeslalo 40,6 miliardy eur (cca 990 miliard korun), následované Nizozemskem se 780 miliardami korun. Naopak nejméně velmoc na východě podporuje Lucembursko se čtyřmi miliony eur (přibližně 87,5 milionu korun) a Kypr s 1,2 miliardy korun za fosilní paliva. Obě země jsou však velmi malé.

Německo platí Rusku nejvíce za plyn a uhlí, za ropu utratí nejvíce Nizozemsko. Z následujících dat vyplývá, že Česko je hned třetím největším „sponzorem“ ruského plynu mezi zeměmi EU se 134 miliardami korun za rok 2021.

Česko také vynakládá velké peníze za ropu z Ruska, jak vyplývá z druhé části grafu.