Černý rok pro seniory: Ublížit mohlo i chránění proti covidu

„Podle těch dat, co máme, se celá pandemie točila kolem seniorů. Ale jako často všechno,“ začíná rozhovor o dopadech covidu-19 na nejstarší generaci socioložka Lucie Vidovićová z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. „A já často připomínám, že senioři bývají opakovaně používaní jako příslovečný obětní beránek jakýchkoliv společenských problémů.“

Podle socioložky se zaměřením na stárnutí je ale nutné mít na paměti, že senioři jsou extrémně různorodá skupina. Potvrzuje to i Aneta Šebková z iniciativy Život 90, která se seniory dlouhodobě pracuje.

„Senioři nejsou homogenní skupina. Někteří třeba od počátku pandemie neseděli doma, chodili ven na procházky a uvítali znovuotevření prezenčních akcí,“ popisuje. „V našem Centru aktivního stáří jsme například zaznamenali větší zájem o pohybové kurzy.“

Také pětasedmdesátiletý doktorand Lucie Vidovićové špatně nesl, že byl odmítnutý jako dobrovolnická pomoc. „Jeho to urazilo, strašně se ho to dotklo,“ popisuje socioložka prvotní reakci. „Chvíli seděl sklíčeně doma, pak si ale na internetu vybral všechny možné adresy domů pro seniory a začal je zásobovat online cvičeními pro lepší fyzický stav. Takže vlastně si našel to svoje. Překonává ty překážky, které pandemie klade.“

Ne každý však v pandemii našel svým způsobem výzvu. „Všeobecná panika měla velmi negativní dopad na psychiku starších lidí, vnímali jsme z jejich strany opravdu velký strach a pocity ohrožení. Byli takoví, kteří se dokonce báli vyjít na ulici nebo si otevřít okno,“ popisuje situaci Šebková. Někteří pak „nemají chuť dále žít, chátrají po psychické i fyzické stránce“.

Také rodiny se bály navštěvovat své seniory a lidé často několik měsíců zůstali bez společenského kontaktu.

Dlouhodobá osamělost má přitom prokázaný negativní účinek na zdraví. „Dochází k oslabení imunity, vzniká větší riziko kardiovaskulárních onemocnění a zvyšuje se riziko předčasného úmrtí,“ vypočítává Šebková. Vidovićová dodává: „Přirovnává se to k nějakým patnácti cigaretám denně. Takže snaha ochránit seniory tím, že je zavřeme a izolujeme, na ně jako nezamýšlený důsledek uvalila další zdravotní riziko osamělosti.“

A strach v některých starších lidech přetrvává. „Jsou lidé jako můj strýček, který od začátku pandemie doslova nevytáhl nos z bytu a nechává si snad dodnes vozit jídlo před schody. Trpí velmi tím strachem, ale to je prostě on. Takhle reaguje na krize,“ dává příklad z blízkého okolí Vidovićová.

Senioři přitom ve statistikách nakažených nikdy netvořili zvlášť velkou skupinu: starší 65 let se mezi nakaženými objevovali maximálně ze zhruba dvaceti procent.

Jiný obrázek však vykresluje graf poměrného zastoupení věkových kategorií hospitalizovaných s covidem-19. S výjimkou krátkého období v létě loňského roku jsou senioři v nemocnicích nejčastější skupinou.

Podobnou převahu mají senioři na jednotkách intenzivní péče. S jedním malým rozdílem: poměrově je tam menší zastoupení těch nejstarších.

Jedním z často uváděných možných důvodů je to, že starší lidé jsou zranitelnější a hůře fungující imunita způsobuje těžší průběh nemoci.

Další statistika však ukazuje měřitelný dopad epidemie na starší ročníky. Koronavirus způsobil nejvyšší počty ročních úmrtí od konce války. Ve statistikách obětí jednoznačně dominují senioři, poměr se snížil jen v době, kdy měli jako první přístup k očkování, jehož efekt se brzy projevil. Dlouhodobě tvoří starší 60 let přes 90 procent všech covidových úmrtí.

Mezi seniory bylo v loňském roce výrazně více obětí, než je dlouhodobý průměr. Největší meziroční nárůst zaznamenali sedmdesátníci, kterých zemřelo o 5,8 tisíce více než před rokem (16% nárůst). Do této skupiny však spadá početně silná generace ze 40. let minulého století.

„Úmrtnost se mezi roky 2020 a 2021 zhoršila nejvýrazněji u 55–74letých, a to v průměru o 16 procent. Oproti roku 2019 byla jejich úmrtnost vyšší o čtvrtinu. Nejstarších seniorů, nad 80 let, zemřelo vloni stejně jako v roce 2020. Obdobná byla i jejich míra úmrtnosti, což však znamená, že zůstala nadále o 15 procent vyšší než před pandemií,“ upřesňuje Michaela Němečková z oddělení demografické statistiky ČSÚ.

V rámci společenské diskuze se různé přístupy seniorů k situaci používaly jako obhajoba proticovidových opatření, nebo naopak argument pro jejich zrušení. Starší lidé se tak nedobrovolně dostali doprostřed pomyslného bitevního pole. Ve vytváření narativů „zase nám něco pokazili“ přitom Lucie Vidovićová vidí jeden z největších problémů. Vzniká tak podle ní někdy jen nevyřčené, ale někdy i velmi hlasitě projevované mezigenerační naštvání.

Paradoxně přitom nejstarší generace kvůli současné situaci přišla o velkou část svých rozhodovacích možností. Jak socioložka upozorňuje, zesílil aspekt fungující i před pandemií – extrémní ochranitelství. Snaha chránit zranitelné natolik, že přijdou o možnost volby.

„I taková blbost, že se člověk může rozhodnout, jestli si dá k snídani marmeládu nebo salám, nebo nedejbože, že si nedá snídani v sedm, ale v deset, je život zachraňující faktor,“ vysvětluje socioložka. „Podle průzkumu lidé žili o tři až čtyři roky déle, když měli měli možnost zachovat si rozhodující možnosti. Potřebujeme kontrolu nad životem a když ji ztrácíme, ztrácí smysl i život.“

I proto se snaží instituce pracující se seniory dát svým klientům na výběr z aktivit. „Přesunuli jsme skupinová setkávání na individuální rovinu, věnujeme čas pozitivním momentům – oslavám narozenin, setkávání s canisterapeutickými pejsky i všem běžným denním činnostem,“ popisuje snahy o co nejpestřejší trávení času Denisa Ratajová z organizace pomáhající seniorům Sue Ryder. „Když je to možné, v menších skupinách probíhají knižní kluby, kreativní dílny.“

Přesto jedna z jejich klientek přirovnala současný stav k situacím, které prožívala za války – izolace, strach a nejistota.