Desetina, o které se moc nemluví. Domácímu násilí čelí i muži

Každý pátý Čech. Konkrétně téměř každá třetí žena, více než jeden z deseti mužů. Takový je podle výzkumu agentury IPSOS, který si nechala zpracovat iniciativa Pod svícnem, podíl lidí, kteří se stali obětí domácího násilí. Šetření tak rozbilo hned dva obecně zažité předpoklady –⁠ že jde o něco výjimečného, a že oběti jsou prakticky výhradně ženy.

Data navíc mohou podhodnocovat reálnou situaci. „Zveřejněná čísla jsou jen špičkou pomyslného ledovce,“ varovala v květnu vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková. „Nahlášen je jen každý pátý případ závažného domácího násilí.“

To pro Seznam Zprávy potvrzuje i vedoucí Pražské poradny Bílého kruhu bezpečí Markéta Vitoušová. „Oběti se stydí a bojí se hledat pomoc,“ vysvětluje odbornice z neziskové organizace zaměřené právě na pomoc obětem kriminality a domácího násilí. „Každá čtvrtá oběť trestného činu, která hledá pomoc v poradnách Bílého kruhu bezpečí, se na nás obrací ve věci domácího násilí.“

A dalo by se říct, že důvod pro stud tu je. Jen ne oprávněný. Česká veřejnost totiž má sklony ze situace vinit i oběť. „Více než 35 % lidí si myslí, že oběť nese alespoň někdy vinu na domácím násilí,“ vyplynulo z dalšího šetření IPSOS pro Pod svícnem. „Z terénu víme, že právě toto mentální nastavení okolí přispívá k nenahlášení trestných činů a celkově k nízké motivaci obětí svou situaci řešit,“ popisuje poslankyně a spoluzakladatelka iniciativy Barbora Urbanová. „S takzvanou druhotnou viktimizací se setkáváme poměrně často především v diskuzích,“ dodává s tím, že slova mohou ublížit podobně jako činy.

Možná i proto je tak poměrně malý rozdíl v podílu mezi lidmi, kteří si domácího násilí ve svém okolí všimli a snažili se pomoct a mezi těmi, kteří na situaci nereagovali.

Ostatně výzkum ukázal, že právě blízké okolí je místo, kde se potenciální agresor bude vyskytovat nejspíše. Pokud je obětí žena, téměř ve čtyřech z pěti případů bude pachatelem partner(ka), každá desátá pak má zkušenost s domácím násilím způsobeným rodičem.

Právě rodiče dominují u mužů, kde jsou pachatelé v každém třetím případu, jen o pár procentních bodů nižší podíl tvoří partner(ka).

A rozdíl je i mezi tím, jaký dopad domácí násilí na oběti má. Zatímco u žen utrpěly zejména sociální vztahy, u mužů častěji vznikaly posttraumatické stresové poruchy, začali trpět nočními můrami a rozvinuly se i další psychické následky.

„Může to být dáno i tím, jakou důležitost těm jevům oběti dávají. Pro ženy jsou sociální vazby zásadní,“ vysvětluje rozdíly spoluzakladatelka iniciativy Pod svícnem Michaela Studená. „S nimi souvisí i otázka důvěry. Pro muže pak mohou být horší posttraumatický stresový syndrom, to znamená dopad i na jiné části jeho života.“

Zejména muži ale často také uváděli, že si následky neodnesli žádné. To přitom nemusí být pravda. „Oběti mají tendenci dopady na psychiku bagatelizovat, normalizovat,“ varuje Studená. „Jeden pán nám například řekl, že se cítí v pohodě. Ale když nám popisoval současný stav, tak zjistíte, že se bojí navazovat vztahy se ženami, nechce děti, protože se bojí, že bude k nim násilný jako jeho matka k němu, trpí flashbacky, v noci se probudí i dvacetkrát. Nicméně nechce jít k terapeutovi, protože to chápe jako nějakou slabost.“

Domácí násilí je extrémně negativní zkušenost bez ohledu na pohlaví. U mužů ale situaci ztěžují ještě stereotypy. „Muži si často nechtějí ani připustit možnost, že by se stali oběťmi domácího násilí,“ upozorňuje Studená na dopady očekávání společnosti. Dodává i častý způsob přemýšlení: „Vždyť se to přeci týká žen. Možná tak dětí, ale ne mužů. Muž je přeci větší a silnější.“ I toto nastavení tak na muže vytváří určitý tlak, potažmo způsobuje stud.

I proto více než třetina mužských obětí domácí násilí s nikým neřeší.

A roli hraje i forma násilí. „Dalším faktorem je to, že nejčastěji se jedná o psychickou formu, tudíž je to něco méně hmatatelného než třeba facka, nebo nějaký fyzický atak,“ vysvětluje Studená, další důvody rozdílů v řešení domácího násilí z pozice oběti. „V neposlední řadě je to samozřejmě stud. Je potřeba myslet na to, že oběť domácího násilí je časem ‚zpracovaná‘ tak, že má pocit, že chyba je v ní. Že to není chyba toho násilného partnera nebo partnerky. Oběti domácího násilí časem trpí sníženým sebevědomím a sníženou sebeúctou.“

I vzhledem k tomu, o jak rozšířený problém se jedná, došlo letos k poměrně důležitému kroku. Hned osm klíčových zákonů totiž sice zmiňuje pojem „domácí násilí“, jeho přesná definice však donedávna chyběla. Při Úřadu vlády proto letos vznikla zastřešující definice v občanském zákoníku toho, co se pod pojmem skrývá. Ta by měla platit od poloviny příštího roku.

A co mohou oběti domácího násilí dělat? Jedna z variant je obrátit se na již zmíněný Bílý kruh bezpečí. „Mohou se kdykoliv obrátit na Linku pomoci obětem kriminality a domácího násilí 116 006,“ nabízí variantu Vitoušová. „Linka je v provozu 24 hodin denně a nabízí diskrétní a odbornou pomoc. Konzultant sdílí s volajícím aktuální situaci a možnosti řešení, předá kontakty na navazující místa odborné pomoci. Například intervenční centra, azylové domy, specializované poradny a podobně.“

Linka je zdarma, konzultant například zmapuje, zda hrozí bezprostřední nebezpečí, zda není někdo zraněn nebo ohrožen na zdraví či životě. Další z možností jsou také fyzické poradny Bílého kruhu. „Oběti se mohou také obrátit na kteroukoliv z poraden Bílého kruhu bezpečí, kde rovněž nabízíme diskrétní a bezplatnou pomoc,“ dodává vedoucí Pražské poradny s tím, že kompletní seznam i s adresami a otvíracími hodinami najdou zájemci na webu.

„V poradnách Bílého kruhu bezpečí se příchozí setkává s dvojicí poradců – právníkem a psychosociálním pracovníkem. Příchozí tedy dostane informace, rady a doporučení od obou poradců zároveň,“ popisuje postup Vitoušová. „Obrací se na nás ohrožené osoby, ale i ti, kdo hledají pomoc pro někoho ve svém okolí. Například pro sestru, kolegyni, sousedku a podobně. Postupujeme vždy dle konkrétní situace.“