Od císaře pána po současnost: Podívejte se, jak se změnil počet obyvatel vaší obce

Český statistický úřad v těchto týdnech postupně uvolňuje výsledky sčítání lidu, které proběhlo v loňském roce a které se koná každých deset let.

Seznam Zprávy zmapovaly, jak se v posledních 150 letech vyvíjejí počty obyvatel v jednotlivých obcích.

Dnešní Česko a Rakousko byly součástí rakousko-uherské monarchie. Dva roky po přeměně Rakouského císařství na Rakousko-Uhersko vydal císař František Josef I. „befel“, kterým nařídil nové sčítání lidu v monarchii.

Šlo o první „moderní“ sčítání lidu od dob Marie Terezie a uskutečnilo se už před více než 150 lety, v roce 1869 na celém území Rakouska-Uherska. Příkaz z 29. 3. 1869 o sčítání lidu nese podpis císaře. Nastavil periodicitu sčítání na 10 let, která se udržuje dodnes. Prvních pět českých sčítání, do roku 1910, tedy bylo součástí sčítání rakousko-uherských.

Při přehrání celé historie je v mapě zdaleka nejvíc patrné vylidnění oblastí někdejších Sudet.

První mapa zachycuje stav v roce 1930. Je z ní vidět, jak se populace v obcích a městech nijak dramaticky neměnila, patrné je pozvolné sestěhovávání lidí do měst.

Nejvíc v té době rostla populace v Ostravě a okolí, ale také na Plzeňsku, na Zlínsku, v Brně a celé jižní Moravě. Viditelně roste populace v Mostě, Ústí nad Labem a Děčíně.

Poválečné sčítání v roce 1950 pak ukazuje obrovskou proměnu: pohraničí se po vyhnání sudetských Němců vylidnilo. A už nikdy se tam lidé v takovém počtu nevrátili.

Za posledních padesát let, tedy od 60. a 70. let 20. století, je pak zřetelně vidět postupné vylidňování českého venkova.

„K vylidňování tradičně dochází ve slabých regionech, což jsou vnitřní a vnější periferie. Vnější periferie jsou severní Sudety, severní pás. Vnitřní pak například Manětínsko, Svitavsko, Blanensko. Také pruhy za Opavou, jako je Šumperk a Bruntál,“ vysvětluje sociolog Martin Buchtík.

Pamětníci si vybaví léto 1989 a dnes už legendární projev generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše na Červeném Hrádku. Jakeš jako mizerný rétor a nevzdělanec splácal všechno možné a některé jeho jazykové perly připomínaly spíš komediální výstup.

Jednou z věcí, kterou v projevu přiznal, byl fakt, že socialismus na českém venkově selhal. Jako příklad skomírání venkova si vzal státní hospody, které v neděli jednoduše zavřely. Jakeš si stěžoval, že hospodskému tehdy erár platil vysoký plat čtyři tisíce československých korun měsíčně, on však stejně v neděli hospodu zavřel a šel s ostatními na fotbal.

Pro pozvednutí života na venkově proto Jakeš tehdy plánoval po vzoru východního Německa aspoň částečně podpořit malé živnosti.

O tři dekády později to vypadá, že na venkově selhal i kapitalismus. V typické malé obci nejprve zmizela malotřídka, to mnohdy už za komunistů. V 90. letech tady stát zrušil pobočku pošty. S masivní výstavbou nákupních zón na přelomu devadesátých a nultých let se lidé odlili do super- a hypermarketů na okrajích větších měst a místní venkovské obchody začaly postupně zavírat.

Přitom právě obchod, pohostinství a školy se významně podílejí na kulturním rozvoji obce, tradičně to vše spojuje lidi, kteří v dané obci žijí a pracují.

Starostové, zřizovatelé škol i samotní učitelé a učitelky si dobře uvědomují, jak je život v malé obci úzce propojen s místní školou. Pro starosty, které si malotřídky udržují, je důležité tyto školy zachovat. Dokonce i když se jim to třeba finančně na první pohled nevyplácí. Školu pak považují za základní vybavenost obce.

Lucie Zormanová, odbornice v oblasti pedagogiky a didaktiky, si všímá, že na Západě je dlouhodobý trend opačný. „V zahraničí je vysoký počet málotřídních škol. Ve Švédsku málotřídní školy navštěvuje zhruba 20 procent žáků, ve Francii 11 procent, ve Finsku 21 procent a v Norsku dokonce 45 procent žáků. V západoevropské pedagogice, která považuje málotřídní školy za efektivní alternativní školu, se dokonce objevuje tendence jejich znovuzavádění a zakládání, zejména v oblastech, kde byly vymýceny primárně na území bývalé NDR či redukovány,“ říká.

„Rušení malotřídních škol v komunistické době likvidovalo život v obcích natolik, že vláda ČSSR oficiálně konstatovala, že bylo neuváženým krokem. Bylo sice zastaveno, ale navrácení do původní podoby bylo již nereálné,“ upozorňuje Zormanová.

V sousedním Rakousku, které Seznam Zprávy zachytily na mapě pro srovnání s vývojem v Česku, je na první pohled vidět, že se venkov až na malé výjimky nevylidňuje.

Během 150 let se více zalidnila Vídeň a zejména se výrazně osídlila její periferie, jako je Floridsdorf, Donaustadt nebo Simmering. Nárůst populace je vidět také v okolí Lince, Salcburku a v západním cípu Rakouska podél hranice s Bavorskem a Švýcarskem.

Rakouský venkov registruje pokles obyvatel od počátku 20. století, z demografických statistik je vidět, že menší (nebo vůbec žádný) úbytek obyvatel je tam, kde je v blízkosti velké město. Možnost dojíždět za prací nebo vozit děti do městských škol lidé hojně využívají. Naopak populační pokles registruje tenký pás podél maďarské hranice. Lidé se odtud stahují více do vnitrozemí a do Štýrského Hradce, druhého největšího rakouského města, kde se za 150 let populace ztrojnásobila. V obcích na východě se naopak o čtvrtinu až polovinu ztenčila, nikde však hodnoty nepoklesly tak jako na českém venkově.

Obecně platí, že rakouské obce se snaží předcházet vymírání své populace a odcházením mladých lidí tím, že zajišťují bohatou občanskou vybavenost. Umožňují mladým rodičům skloubit rodinný i profesní život a realizovat se v práci i s malými dětmi, zajišťují jim vzdělávání dětí v místě, a to od jeslí přes mateřské školy až po základní školy.

V každé menší obci jsou prodejny potravin a dalšího zboží, obvodní lékaři i specialisté. Jenom při letmém průjezdu rakouským venkovem si nelze nevšimnout všudypřítomných cedulí s nápisem „Zahnarzt/Zahnärtztin“ (zubní lékař/ka).

Proč se rakouský venkov tolik nevylidnil, se dá ilustrovat na obci Wolfsthal poblíž slovenské hranice. Ta je specifická tím, že se v ní usídlila početná slovenská komunita, a tamní starosta se kvůli tomu dokonce naučil slovensky. Populace v obci je nyní 1,5krát vyšší než před 150 lety. Každé dítě žijící ve Wolfsthalu má garantované místo ve školce a ve škole. V obci vznikly i jesle, v tomto případě hlavně kvůli mladým slovenským rodinám s malými dětmi.

Jako příklad vysídlení naopak může sloužit korutanské město Hüttenberg, které během posledních padesáti let ztratilo tři čtvrtiny populace. V průmyslovém městečku se těžilo železo, velká část populace pracovala ve vysokých pecích. Na konci 70. let zde byla těžba ukončena a od té doby obec čelí významnému hospodářskému úpadku. S ním pak souvisí úbytek obyvatel a současně stárnutí populace. Odstěhovaly se odtud i obchodní společnosti, uzavřelo se nádraží a železniční trať zůstala opuštěná.

Hornické město sází na mladého starostu. Dnes třiačtyřicetiletý Josef Ofner usedl v městské radě ve svých 24 letech. Ve třiceti byl za lidoveckou stranu FPÖ zvolen starostou a ztělesňuje to, co je podle kolektivních psychologů typický Rakušan: velmi muzikální a nejraději pije vychlazené pivo. Vystudoval hru na klarinet, flétnu a saxofon, působil jako vojenský hudebník v korutanské vojenské kapele a dodnes je členem mnoha spolků. Dobrovolničí v lokální kapele, organizuje či spolupořádá různé akce a festivaly jako Týden orchestrů, vedl městskou kapelu v Sankt Veit an der Glan a měl funkci také v Korutanském svazu dechových hudeb. A k tomu je aktivním členem hasičského sboru.

„Glück auf!“ zdraví starosta na obecním webu v duchu staré hornické tradice, což známe v češtině jako Zdař bůh! Vylidňování obce se aktivnímu politikovi zastavit nepodařilo; ubývání populace se v posledních deseti letech jen mírně zpomalilo. Lidé ho ale mají v oblibě a loni si ho zvolili za starostu již počtvrté. Nedá se ostatně vyloučit, že bez jeho elánu, bez revitalizace obce a udržování místní školy, služeb, občanské vybavenosti i kulturních tradic po někdejších hornících by Hüttenberg nyní nebyl vylidněný docela.

Podle sociologa Martina Buchtíka ze statistických dat vyplývá, že mladí se ze slabých oblastí stěhují víc než z jiných. „Že mladí lidé opouštějí tyto oblasti nerovnoměrně, je velký problém. A je to manifestace všech sociálních problémů, které takový region postihují. Může to být málo práce, špatné životní prostředí, nedostatečné služby, špatná obslužnost, špatné zdravotnictví i nemožnost najít vhodně placenou práci,“ říká.

Nejvíce se lidé stěhují pryč z Moravskoslezského kraje a z Vysočiny, přibývají naopak v Praze a ve středních Čechách.

Vliv na podobu venkova má i typicky český fenomén – chataření. Část lidí do vesnic dojíždí jen na rekreaci – v tom případě ale obec nedostává tzv. příspěvek na obyvatele. Jedná se o příjem do obecního rozpočtu z rozpočtu státního, který je v součtu obvykle nejdůležitějším příjmem obce.

Migrace do hlavního města probíhá kontinuálně. Přesídlení do Prahy je lákavé zejména pro mladší ročníky – ze statistik vyplývá, že největší podíl z nich tvoří dvacátníci a třicátníci.

Mapa zachycuje odliv z okresů do Prahy podle absolutních počtů, jak je eviduje Český statistický úřad (poslední data jsou za rok 2019). Nejvíce lidí přichází do Prahy ze sousedních okresů Praha-východ a Praha-západ, dále z Brna, Kladna, Ostravy, Mělníka, Nymburka, Berouna, Příbrami a Českých Budějovic.

Tenký průmyslový pás na severozápadě Čech se postupně zalidnil už od přelomu 19. a 20. století. Některé oblasti se pak zalidňovaly řízeně po vyhnání sudetských Němců. Dobře se to ilustruje třeba na obci Meziboří (původně německy Schönbach, počeštěle Šenbach) na Mostecku.

V roce 1949 padlo rozhodnutí vybudovat zde městečko pro učně v těžkém průmyslu. Postupně byly otevřeny internát pro učně chemického učiliště a učiliště pro hornice. Po roce 1950 zde komunisté začali namísto jen pro učně budovat běžné sídliště, především pro zaměstnance Severočeských hnědouhelných dolů a Chemických závodů v Záluží. Většina původní zástavby podlehla demolicím a namísto ní se vystavěla sídliště z cihlových, později panelových bytových domů.

Postupně zde vznikly bytové domy, škola, sportovní hala, dům kultury a sportu. Počet obyvatel narůstal zejména stěhováním obyvatel ze zrušených obcí v Mostecké pánvi, např. z Dolního Litvínova, Růžodolu, Kopist či Záluží. V 60. letech se město silně rozvíjelo.

Od 70. let tu ale lidí postupně ubývá. Dřívější střední školy a internáty dnes slouží jako obytný dům a ubytovna pro zaměstnance místních podniků. Vzhledem ke stárnoucímu obyvatelstvu se část budov využívá jako bydlení pro seniory, jiné zůstaly zcela nevyužité. Ze dvou posledních středních škol byla jedna (zřizovaná státem) zrušena, resp. sloučena se Střední školou technickou Most. Zbyla tak už jen poslední, soukromá střední škola, kde se kromě tradiční chemie vyučují také ošetřovatelství a pečovatelské služby a informační technologie.

Po vyhnání sudetských Němců se v Česku odehrál největší přesun obyvatelstva vnitrozemského charakteru v dějinách. Konal se mezi lety 1945 až 1952 a tato masová migrace s sebou nesla významné demografické či hospodářské, ale také sociální změny, které jsou patrné dodnes.

Československo potřebovalo znovu obydlet pohraniční oblasti „původním slovanským živlem“. První transport nových osídlenců byl z Prahy vypraven 19. října 1945.

Takzvané dosidlování probíhalo dobrovolně, ale i z donucení komunistického režimu. Od konce války do května 1947 přišlo do pohraničí více než 1,3 milionu nových osídlenců z českého vnitrozemí, ze Slovenska a ze zahraničí (volyňští a rumunští Češi). Dalších 1,2 milionu lidí přibylo v bývalých Sudetech do roku 1952.

Když po válce komunisté ovládli všechny důležité ministerské posty, doslova si kupovali hlasy voličů před volbami v květnu 1946. Ministerstvo zemědělství právě v týdnech před prvními poválečnými volbami rozdávalo novým přistěhovalcům dekrety na půdu po Němcích. Vyplatilo se: na celostátní úrovni získali komunisté zhruba 40 procent hlasů, ale v pohraničních oblastech až mezi 50 a 70 procenty.

Dosidlování se ale nepodařilo. Mnoho lidí se s novým domovem v neznámém a mnohdy drsném prostředí sžívalo velice pomalu, řada z nich se přesouvala do průmyslových center. „Dochází k tomu, že odcházejí najednou celé obce a nedá se tomu nijak bránit […] Přídělci mizí i proti zákazu a prostě utečou a nechají úplně prázdné usedlosti,“ ilustruje tehdejší situaci zápis z porady zástupců ministerstva zemědělství z podzimu 1949.

Na konci 50. let byl počet obyvatel v bývalých Sudetech stále ještě o třetinu (zhruba milion lidí) nižší než před druhou světovou válkou. Podle počtů ministerstva vnitra jenom v letech 1948–49 odešlo z pohraničí téměř 26 tisíc rodin.

Většina nových osídlenců pocházela ze společensky nižších a nemajetných vrstev, příchodem do pohraničí si měli přilepšit a postoupit výše na společenském žebříčku. Někteří se však projevili jako „zlatokopové“, leckdy neměli poctivé úmysly už od začátku a opuštěné pohraničí drancovali.

Významná část lidí pak nejspíš chtěla začít nový a lepší život, ale bez vzdělání, schopností a zkušeností přechod do nových podmínek nezvládli. Nevěděli, jak vést nově přidělené hospodářství nebo živnost. Na tři tisíce obcí zcela zaniklo, bylo zrušeno 70 tisíc drobných živností, většina spolků a zmizely rodinné farmy. Zničené nebo poškozené skončily mnohé historicky hodnotné objekty.

Poválečná obměna obyvatel tak vedla k destabilizaci a významnému zchudnutí Sudet. V řadě pohraničních lokalit komunistický režim koncentroval elektrárny a těžký průmysl navazující na těžbu surovin, průmyslová města na severu pak musela řešit hlavně bytovou otázku a kriminalitu. Horské oblasti na jihu a jihozápadě zůstaly téměř liduprázdné. Všude pak chyběly kvalifikované a poctivé pracovní síly. K tomu se přidružila nadměrná konzumace alkoholu, jakožto výsledek celkově neutěšené situace.

Historik Matěj Spurný poukazuje, že v prvních poválečných letech mělo být pohraničí „místem provádění různých státních experimentů, avantgardou a laboratoří celostátního vývoje“. Vytvoření nové socialistické společnosti v téměř ideálním prostoru nikoli na zelené louce, ale s bohatým věnem do začátku, však zcela pohořel.