Kam do školy? České děti dostávají špatnou radu

Vezměme to postupně. Česko má ze zemí Evropské unie jeden z nejvyšších podílů studia studentů a studentek na středních odborných školách (71 %), zatímco v zemích EU je to necelá polovina (49 %). Naproti tomu všeobecné obory (lycea a gymnázia) u nás studuje jen 29 procent žáků. A loni se na ně dostalo dokonce jen kolem 25 procent dětí.

„Opravdu potřebujeme tolik gymnázií, poskytujících všeobecné střední vzdělání, když je málo řemeslníků? Opravdu potřebujeme tak velký počet absolventů vysokých škol humanitního zaměření, kteří horko těžko najdou uplatnění jen v různých neziskových organizacích? A nemáme těch neziskovek náhodou moc?“ ptal se šéf Hospodářské komory Vladimír Dlouhý a oprášil tak spor nejen o to, jestli je v Česku příliš gymnazistů.

Oprášil tak léta živený nápad českých šéfů průmyslu a mnohých politiků, že by se vzdělávací systém měl jaksi „pootočit“ a přizpůsobit se podnikatelům, za což sklidil většinově potlesk, jen ojediněle se ozvala kritika, že by neměl vypouštět ven džina svůdného centrálního plánování a seriózně pracovat s tím, co říkají statistiky - viz výše.

Česko je zároveň velmi konzervativní prostředí, co se týče postojů ke klasickému formálnímu vzdělání, a vysokoškolské vzdělání zde přináší řadu výhod. Práce vysokoškoláků je kvalifikovanější a zpravidla i zajímavější a lépe placená. Pro dokreslení onoho rozporuplného náhledu na vzdělání (kdy je na jedné straně touha mít víc učňů – ovšem s vědomím, že nejlepší perspektivu mají vysokoškoláci) se stačí podívat, kam posílají studovat své děti politici a kapitáni průmyslu. Učiliště ani odborné školy to nejsou.

Zároveň dlouhodobý pokles zájmu o učiliště odráží fakt, že mladí lidé správně tuší, že většina učilišť jim nabízí jen velmi omezenou životní perspektivu a v zájmu průmyslu dělá z lidí jen jednostranně zaměřenou pracovní sílu.

Pojďte si s námi postupně projít, jak vlastně situace ve vzdělávání v současnosti vypadá. Vycházíme z oficiálních dat Ministerstva školství.

V českém vzdělávacím systému jsou zřejmé regionální rozdíly jak na úrovni středních, tak základních škol. Zvláště výrazné jsou rozdíly ve složení studentstva na všeobecných středních školách, což lze přehledně vidět na následující mapě.

Celorepublikový průměr nově přijatých žáků a žákyň na gymnázia je 20,5 procenta, ale třeba v Tachově nebo Liberci se tento podíl pohybuje kolem pouhých 10 procent. Naproti tomu v okolí Prahy, Brna nebo Plzně činí podíly nově přijatých gymnazistů více než 30 procent, v okolí Prahy pak téměř 50 procent.

Odpověď na otázku, zda jsou děti v některých oblastech hloupější, pochopitelně zní ne. Jenom vyrůstají na špatném místě, co se týče přístupu ke vzdělání.

Větší města, kde se nacházejí rodiny s vyšším socioekonomickým statusem, mají výrazně větší podíl studentů studujících na gymnáziích. Nižší sociální status, v němž děti vyrůstají, pak v dalších regionech vede k tomu, že zde často směřuje více studentů k odbornému vzdělání, zejména v oborech s praktickým zaměřením.

Tento trend je nápadně silný v Ústeckém a Karlovarském kraji, kde je výrazně větší zájem o učební obory ve srovnání s hlavním městem Prahou. Důležité je rovněž upozornit, že i v rámci jednoho kraje existují výrazné rozdíly mezi jednotlivými okresy, přestože správu středních škol zajišťují právě kraje.

Jinými slovy, dlouhodobě platí, že poslat dítě na učiliště znamená vystavit ho v budoucnu mnohem vyššímu riziku, že skončí bez práce, než když absolvuje gymnázium nebo střední školu s maturitou a po nich pak v podstatě jakoukoli vysokou školu. 

Učiliště své absolventy tradičně nevybavují všeobecným základem, ani češtinou nebo alespoň jedním světovým jazykem, chybí komplexnější porozumění oboru a logicky se pak nedostává ani toho nejdůležitějšího: schopnosti doplňovat si vzdělání a reagovat na to, jak se vyvíjí pracovní trh, nebo vymýšlet vlastní pole působnosti.

Kapitáni průmyslu a většina politiků stále opakují, že českému pracovnímu trhu chybí zámečníci, svářeči, prostě absolventi veškerých technických profesí. Klíčové je slovo „dnes“. Co bude za tři roky, kdy se vyučí čerství zámečníci, nikdo neví. Bude po nich ještě poptávka?

Jestliže nikoli, poputují právě tito absolventi stejně jako jejich kolegové z předchozích generací opětovně na úřad práce, zatímco absolventi tzv. zbytečných oborů, jako je sociologie nebo kulturní antropologie, si velmi snadno najdou uplatnění buď přímo ve svém oboru (protože jich není zase tak vysoký počet, jak se může zdát), nebo se uchytí jinde. Právě k tomu jim totiž slouží všeobecný vzdělanostní základ.

„Absolventi nematuritních oborů mají více jak čtyřnásobně vyšší nezaměstnanost oproti absolventům gymnázií, a když už pracují, tak často právě v hrubé neshodě s oborem studia,“ upozorňují na základě nejnovějších dat výzkumníci PAQ Research.

Pro lepší porovnání jsme v grafu nechali stejnou škálu u všech stupňů škol, takže je lépe vidět, jak se s vyšším dosaženým vzděláním podíly nezaměstnaných zmenšují. U gymnázií je pak důležité dodat, že valná většina jejich absolventů pokračuje dál na vysokou školu, takže se úřadům práce logicky zcela vyhýbají. U dalších maturitních oborů je - logicky - šance pokračovat na vysoké škole rovněž vyšší než u učilišť.

Důležité je vědět, že na oboru studia nijak extra nesejde, ačkoli ve vzdělávacím systému stále přetrvává tlak na rychlou specializaci hned po dokončení základní školy a přesvědčení, že vystudovaný obor pak člověk bude vykonávat dlouhodobě.

Dlouhodobé výzkumy zároveň ukazují, že na samotném oboru studia nijak zvlášť nesejde, důležitý je stále „papír“. Čím vyšší stupeň školy ho vydal, tím lépe, pokud nejste třeba v Nizozemsku, kde se podle statistických údajů na formálním vzdělání evidentně nelpí.

„Počet gymnázií nenarůstá, zájem o učiliště klesá a nástavby neplní svůj účel vzhledem ke špatným výsledkům u maturit. Vývoj pracovního trhu napovídá, že v budoucnu budou upřednostňováni všeobecně orientovaní jedinci se schopností získat v krátké době zkušenosti a expertnost v nových profesích,“ říká Jan Zeman v organizaci EDUin, jež se dlouhodobě hloubkově zabývá školstvím a vzděláváním.

Zkrátka upínat se na nějakou specializaci, když není jisté, co se na trhu práce stane za rok (a nevědí to ani politici, ani kapitáni průmyslu), nedává smysl. Stačí se podívat na každoročně velmi proměnlivou situaci s uplatnitelností absolventů různých oborů - jak je dobře vidět na statistikách, které eviduje web infoabsolvent.cz (provozuje ho Národní pedagogický institut České republiky coby příspěvková organizace MŠMT).

Experti zde mimo jiné měří shodu a neshodu studovaného oboru s následným zaměstnáním. Hrubá neshoda, tedy práce v naprosto nesouvisejícím oboru, dosahuje u odborných škol zhruba 38 procent.

Nejvyšší hodnoty hrubé neshody jsou ve skupinách oborů Hornictví a hornická geologie, hutnictví a slévárenství (81 %) a Textilní výroba, oděvnictví, kožedělná a obuvnická výroba (58 %). V případě hornických oborů jsou vysoké hodnoty pracujících v hrubé neshodě již dlouhodobě, což je dáno vývojem zaměstnanosti v těchto oblastech, zejména v hornictví.

Z dalších vícečetných oborů je méně příznivá situace i ve skupině oborů Umění a užité umění (47 %) a ve skupině Potravinářství a potravinářská chemie (46 %).

Z vícečetných skupin oborů vzdělání nejvyšší podíl vyučených, kteří nalezli uplatnění v zaměstnáních v hrubé neshodě se svým vzděláním, je u vyučených ve skupině oborů Textilní a kožedělná výroba (66 %).

A nakonec to hlavní: na třech srovnávacích grafech ukážeme, jak je v Česku velmi vysoká provázanost mezi vzděláním rodičů a ohrožením jejich dětí chudobou.

Data ukazují, že děti, jejichž alespoň jeden rodič je vysokoškolák, jsou ohroženy chudobou v 5 procentech případů. Naproti tomu jsou chudobou ohroženy obrovské tři čtvrtiny dětí rodičů, kteří mají nižší než vysokoškolské vzdělání.

V případě rodičů s nižším a středním vzděláním se Česko ocitá v čele tabulky společně se třemi dalšími zeměmi postkomunistické východní Evropy: děti, jejichž rodiče vysokoškolské vzdělání nemají, jsou v Česku hned po Rumunsku a Slovensku třetími nejohroženějšími z evropské osmadvacítky, o 27 procentních bodů nad evropským průměrem.

Naproti tomu u dětí rodičů s vysokoškolským vzděláním ohrožené prakticky nejsou (Eurostat naměřil ohrožení zhruba u 5 procent z nich).

Obrovský vliv vzdělání rodičů je zachycen v závěrečném grafu. Ten vychází ze stejných dat Eurostatu, jenom se zaměřuje na rozdíly v procentních bodech u rodičů s nižším a vyšším vzděláním. V Česku je provázanost chudoby se vzděláním rodičů jedna z nejvyšších.

Čím se v grafu posunujeme k nižším hodnotám, tím lépe nastavený a propustný systém školství v dané zemi je. Opět je to tolik obdivované školství ve Finsku nebo v Dánsku. Dobře si vedou i Portugalsko nebo Irsko.