Nejdřív byla robotická myš. Teď se umělá inteligence chová skoro jako člověk

Robotická myš projektu Theseus sice v labyrintu, ze kterého se měla dostat, nezabila Minotaura, udělala však jiný velký čin. Výtvor „otce teorie informace“, amerického matematika Clauda Shannona, je totiž dodnes považovaný za zásadní průlom ve strojovém učení.

Myš, ve skutečnosti na počítač napojený vozíček projíždějící bludištěm stylem pokus-omyl, hledala optimální cestu ven. Zdary a nezdary si ale pamatovala – učila se. A tak zatímco první cesta jí zabrala minutu, na druhou už potřebovala čtvrtinový čas. A co bylo zásadní – na nejkratší možnou cestu přišla sama. Robůtek, který na rozdíl od svého jmenovce nepotřeboval na cestu z bludiště nit, svůj útěk z labyrintu uskutečnil na začátku 50. let minulého století.

Začal tím rychlý vývoj oboru, který je známý i většině laiků pod pojmem umělá inteligence (AI). A zvlášť v poslední době je jasně patrné, jak moc rychlý ten vývoj je. Jen pro představu: ještě před deseti lety stroje nebyly schopné rozpoznat jazyk nebo obrázek. To se však okolo rok 2015 začalo postupně měnit a dnes například AI řadí uživatelům fotografie v telefonu podle toho, co na nich je, nebo přepisuje diktovaný text do psané formy. Software ale také umí realistické obrázky tvořit, vymýšlet i vysvětlovat vtipy a celkově se v mnoha ohledech chovat téměř jako člověk.

Popisovat, co vše AI dokáže, by bylo zbytečné, takových textů i na Seznam Zprávách vzniklo mnoho. Jak je ale možné, že je vývoj tak rychlý? Říká se, že člověk by se měl vždy podívat, kde jsou peníze. A právě těch jde do oborů zabývajících se umělou inteligencí čím dál víc. Zatímco v roce 2013 investovaly společnosti do AI přes 6 miliard dolarů, v roce 2021 šlo tímto směrem více než 176 miliard. Podle TechMonitoru by pak investice mohly do roku 2026 dosáhnout hranice 300 miliard dolarů.

Podle odborníka Seznam Zpráv na umělou inteligenci Jiřího Špačka je cílem vývoje přinejmenším umělá inteligence, která bude samostatně schopná jednat ve prospěch svého majitele. „K té jsme se přiblížili velkými jazykovými modely, ať už od Open AI nebo Anthropic AI. Už tyto systémy mohou zrychlit a zefektivnit některé lidské činnosti,“ vysvětluje. „Ty jsou ale mnohem komplexnější než jen jazyk. Výdaje do automatizace, robotizace a AI ještě zdaleka nejsou na své hranici, stejně tak množství lidí, kteří provádějí výzkum, kódují nebo už jen systémy trénují.“

Odpovídá tomu i trend na amerických univerzitách zaměřených na IT. Už v roce 2010 mezi novými držiteli doktorského titulu v této oblasti dominovali akademici zaměření na umělou inteligenci a strojové učení, v posledních letech jejich náskok s malými výkyvy stále roste.

Jak Špaček soudí, je to dané i tím, že jsme svědky velkého průlomu a lidé chtějí být u toho. „Vidím za tím touhu být při tom, být toho součástí a podílet se na vývoji. Taková příležitost se naskytne možná jednou za život. Umělou inteligenci na úrovni AGI, tedy obecnou umělou inteligenci, osobně považuji za podobný technologický revoluční skok pro lidstvo, jakým bylo zavedení elektřiny,“ říká.

Umělou inteligenci navíc podle odborníka běžně používáme již delší dobu, jen nám to možná nedošlo. V poslední době však nastal velký boom. „Došlo k obrovské demokratizaci přístupu k nejnovějším technologiím. Pouhým slovním popisem můžete dnes vytvářet obrázky, videa, audia či architektonické návrhy.“

A používání AI by se brzy mohlo stát téměř samozřejmostí podobně, jako je dnes základní schopnost pracovat s internetem. „Pokud zvládnete ovládat počítač nebo chytrý telefon, dokážete i používat technologie AI,“ říká Špaček. „Pro jejich používání bude stačit sdílená zkušenost, vlastní fantazie podmíněná slovní zásobou a přístup k technologiím. Už se k nám ale blíží technologie, které dokážou číst naše představy a možná už i myšlenky.“

Česká republika přesto v mezinárodním srovnání stále trochu zaostává. Podle průzkumu Eurostatu z loňského roku používala v roce 2021 umělou inteligenci zhruba čtyři procenta českých firem. To je polovina evropského průměru a šestina toho, kolik je to v prvním Dánsku.

Nelze ale opomenout, že v současnosti mohou tato čísla vypadat jinak. „Stav se s demokratizací AI technologií mění. Můžeme být na dvoj nebo trojnásobku,“ upozorňuje Špaček. „Musí ale postupovat obezřetně. Před zaváděním umělé inteligence si každá firma musí vytvořit buď vizi, co chce dělat a jak. Pak je dobré si promyslet, které technologie by jí pomohly dosáhnout nastavených cílů. Nebo si musí analyzovat současný stav a zjistit, co se jí vyplatí dělat pomocí AI.“

Umělou inteligenci je potřeba implementovat s citem. „Těch přístupů je víc, nejrizikovějším je ale takzvaný hurá styl: firma sice zavede AI technologie, ale nijak jí to nepomůže ani neposune vpřed,“ připomíná odborník. „Vývoj a zavádění systému na míru přitom může znamenat náklady od pár set tisíc po vyšší desítky milionů korun.“

Rychlost, jakou se umělá inteligence zdokonalovala v začátcích, prakticky kopírovala takzvaný Moorův zákon. Zjednodušeně to znamená, že počet operací, které software zvládne, se zdvojnásobil každých zhruba 20 měsíců. Od roku 2010 se však toto tempo zvýšilo a v současné době dojde ke zdvojnásobení přibližně každého půl roku.

A všechno to začalo myškou v bludišti profesora z MIT, který si pro radost skládal zařízení na řešení Rubikovy kostky nebo přístroj, jehož jedinou funkcí je manuálně se vlastní „rukou“ vypnout poté, co byl zapnut.