Mladí Češi pracují víc než jindy, přesto s penězi sotva vyjdou

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Mladí dospělí tvoří na úřadech práce stále menší procento uchazečů. Z pohledu této statistiky by se mohlo zdát, že sehnat zaměstnání a vyžít z něj není pro mladou generaci problém. To však není tak docela pravda.

„Bylo pro mě překvapivě náročné najít si práci. Trvalo mi to asi tak čtyři měsíce, navštívil jsem mraky pohovorů. Asi dvakrát mi volali, že jsem skončil druhý,“ vzpomíná pětadvacetiletý absolvent ekonomické fakulty Jakub. Jak dodává, i když úspěšně dokončil vysokou školu, držel se při hledání prvního zaměstnání při zemi a neměl přehnané finanční požadavky.

Na konci minulého století, zhruba v době, kdy se narodil, by místo pravděpodobně hledal ještě hůř. Na úřadech práce tehdy lidé zhruba jeho věku tvořili přes 37 procent ze všech uchazečů. Pro srovnání – za necelé čtvrtstoletí tento podíl klesl o více než 20 procentních bodů.

Mnozí mladí pracují už při škole. Například podle dvaadvacetileté Michaely z Prahy, která studuje v Brně, nebylo těžké sehnat si brigádu. Pomohla její komunikativnost a přátelé, kteří už na pracovním trhu jsou. Nabídky měla dokonce i v oboru. „Problém je spíš v tom, aby pozice vyhovovala mým časovým možnostem,“ vysvětluje.

„Z mého pohledu pěknou práci jsem často při studiu nemohla dělat, protože na ni zkrátka nebyl čas. Na druhou stranu, peníze jsem potřebovala, abych se uživila a zaplatila si bydlení, takže jsem dlouho pracovala v gastru, hlavně v kavárnách, kde může člověk brát víkendové směny.“ Podobně je prý na tom i mnoho jejích přátel.

Finanční ohodnocení sice podle Michaely „není žádná sláva“, ale třeba při práci na baru výrazně pomůže spropitné. A vzhledem k tomu, že prodlužuje studium, může si dělat v týdnu i praxi v oboru. „Byla mi nabídnuta lepší pozice. Budu se ale stěhovat do jiného města, takže to nemohu přijmout a za chvíli si budu hledat práci novou.“

Sehnat odpovídající práci nebylo snadné ani pro nyní devětadvacetiletého Jiřího. Na pracovní trh přišel hned po střední škole v roce 2013 a jak sám říká „všude vyžadovali praxi, kterou bylo obtížné získat“. Jiří má nyní rodinu a jak říká, žije od výplaty k výplatě. „Kromě mojí práce dělám sám na sebe po víkendech. Jen to nám umožňuje nějaký oddych, výlet nebo nějaké menší peníze na zábavu,“ říká. S úsměvem dodává, že na dětech se nešetří, osobní potřeby v rodině omezili dospělí.

Jednadvacetiletá Adéla má brigády různé. Podle svých slov vždy na něco narazila, ať už to bylo ve škole, nebo když doučovala děti svých známých. Studentské brigády podle ní nejsou „úplně skvěle placené“, prací v laboratoři by si ale na nájem nevydělala. Svou hodinovou mzdu odhaduje mezi 100 až 120 korunami. „Beru to ale tak, že po škole budu mít – snad – finanční ohodnocení lepší. Takže zatím mi to moc nevadí.“

Že si čeští mladí dospělí nemohou s penězi úplně vyskakovat, potvrzuje i mezinárodní srovnání. Podle Eurostatu patří Česko v mediánu kupní síly mezi podprůměrné země.

Práce při studiu je v Česku stále aktuálnější – čím dál větší podíl mladých dospělých tady studuje vysokou školu. Už bakalářský titul může na pracovním trhu pomoci. „Lepší práci se mi povedlo najít až po ukončení bakalářského stupně – pracuju v technologické společnosti, kde by mě bez titulu prostě nevzali,“ popisuje třiadvacetiletý Jakub. „Momentálně tam mám poloviční úvazek, vzhledem k oboru pro studenty není špatně placený.“

Jak Seznam Zprávy popisovaly již v prvním díle série o mladých dospělých – v roce 1993 bylo bez vysokoškolského titulu téměř 90 procent mužů a bezmála 95 procent žen. Za necelých třicet let se tento poměr zásadně obrátil. Vysokoškolské vzdělání má každý pátý muž – a ženy je dokonce o jeden procentní bod předběhly.

Finanční klid ale nemusí zajistit ani titul. Své o tom ví osmadvacetiletá Eliška, která učí v mateřské škole. Hledat práci nemusela, dostala tip od spolužačky. I když však finanční ohodnocení odpovídalo jejím představám, výdaje si musí hlídat, aby se mzdou vyšla.

Eliška to přitom má o něco jednodušší než jiní – bydlí v bytě rodičů, kteří dlouhodobě žijí jinde. Důvod je prostý – výrazně ušetří na nájmu. I díky tomu je Eliška schopná – i když za cenu dalších omezení – vyjít s penězi i za současnosti, kdy výdaje na bydlení rostou.

Michaela v Brně nejdříve bydlela na koleji, nyní žije ve sdíleném bytě. Kvůli placení nájmu jí ale moc peněz nezbývá, je proto ráda za finanční jistotu, kterou pro ni představuje rodina. „Kdybych se měla spoléhat sama na sebe, musela bych například extrémně šetřit na jídle, to je z mého pohledu obrovský výdaj, ceny jdou stále nahoru, ale mzdy tomu neodpovídají,“ popisuje. „Také bych nemohla cestovat, chodit do divadla nebo třeba do fitka. Nájem se nám kvůli energiím pochopitelně zvedl, na druhou stranu je šílené, že můj bratr teď platí na koleji víc než já na bytě.“

Nezastupitelná role rodiny se u respondentů, které redakce oslovila, často opakovala. Například Jiří bydlí v domě své matky, které splácí hypotéku na nový. Jde o více než polovinu jeho mzdy. „Pokud bych si ale měl vybrat mezi 2kk v Praze, nebo rodinným domem za podobné peníze, je to jednoduché,“ vysvětluje.

„Otázka vlastní hypotéky je něco, čím jsem se raději přestal zabývat, protože je za mě pomalu nemožné našetřit potřebných 20 procent.“

„Podle výsledku z dotazníkového šetření, které jsme realizovali v roce 2020, mladí lidé nadále preferují vlastní bydlení, jen pro mnohé z nich se stalo už jen ideálem, a nikoliv reálnou aspirací,“ říká sociolog bydlení Martin Lux. „Aby nájemní bydlení mohlo být vnímáno jako skutečná alternativa k vlastnímu bydlení, muselo by nabídnout více jistot a bezpečí. A taky bychom museli poznat, že investovat do cihel může být i velmi ztrátová záležitost.“

V současné době to je ale především záležitost nákladná. „V roce 2002 už jsme měli k dispozici jak spolehlivou statistiku k cenám nemovitostí, tak ke mzdám a příjmům domácností,“ připomíná Lux. „U vlastnického bydlení se měří standardně poměrem průměrné ceny bytu k průměrné mzdě či příjmu domácnosti. A tento poměr byl v roce 2022 nejvyšší za celých dvacet let, dokonce o pětinu převyšoval svůj poslední rekord v roce 2008.“

Jak Lux dodává, dostupnost bydlení se v Česku zlepšovala jen do roku 2015. Do výpočtu zahrnuje například průměrné úroky z hypoték, průměrné mzdy a další faktory. „Ať už se na finanční dostupnost bydlení díváme z jakékoliv perspektivy, loňský rok byl v naší zemi nejhorší za posledních 20 let,“ říká.

Pokud bychom vzali rok 2015 jako milník, podle kterého se dostupnost měří, vlastní bydlení bylo v roce 2022 podle Eurostatu dvakrát dražší.

Dostupnost bytů Seznam Zprávy dlouhodobě sledují také v Indexu dostupnosti bytů. Byť v poslední době klesá, stále je na vysokých hodnotách.

O nic příznivější přitom nejsou ani ceny nájmů. I zde čísla dlouhodobě rostou, přesto je tento způsob bydlení oproti vlastnickému o něco dostupnější. Své o tom ví i šestadvacetiletá Štěpánka z Prahy. Pracuje v sociálních službách, a i když finanční ohodnocení považuje za menší, než by mělo vzhledem k povaze práce být, je podle ní dostatečné. S rostoucími cenami energií se ale její situace komplikuje.

„Bydlení bylo složité najít. Když je finančně dostupné, je to jen malá komůrka, a když je to byt, ve kterém by se dalo pohodlně žít, je těžké ho z jednoho platu utáhnout. Takových bytů je málo a člověk musí dlouho hledat,“ popisuje svůj příběh. „I když byt, ve kterém nyní žiju, je levný, je těžké ho s nárůstem cen energií uplatit. Většinou mi z výplaty zbudou tak tři tisíce na zbytek měsíce.“

I proto bydlí Jakub z úvodu článku u rodičů. „Na samostatné bydlení by mi nevyšlo a ještě by mě mamka nepustila. Bylo by jí beze mě smutno. Navíc tam mám kočky,“ říká s úsměvem. „Krom toho mám práci blízko domu a nedávalo by mi smysl bydlet ve vlastním ve vedlejší vesnici.“