Milion Čechů pečuje o blízké. Stát by se bez nich zhroutil, ale nepomáhá jim

Péče o blízké může být náročná fyzicky, psychicky i finančně. Podle odhadů iniciativy Pečuj doma je v Česku milion neformálně pečujících. Stát by se bez nich neobešel, protože sociální služby nemají dostatečné kapacity. Přesto lidem pečující o blízké neposkytuje tolik potřebnou pomoc.

Paní Alena (jméno bylo kvůli citlivému tématu změněno, pozn. red.) se již dva roky stará o svoji maminku. „Pracuji teď jen na poloviční úvazek. Žije sama, ale už není úplně soběstačná, takže k ní chodím aspoň dvakrát denně. Zařídím, co je třeba. Léky, jídlo, nákupy. Když vyjde čas, chvíli si s ní sednu a povídáme si. Jsem ráda, že jí můžu pomoct,“ sdělila svůj příběh 49letá žena pro iniciativu Neviditelní.

„O důchoďáku nechce ani slyšet, ale já bych ji tam stejně nedala. Je to moje máma a já jí to teď chci prostě všechno vrátit. Jen nemám čas ani energii na nic jiného. Na sebe, na přátele. A teď navíc řeším, jak to utáhnout finančně,“ popisuje Alena problémy, které potkávají mnohé neformálně pečující.

Průzkum společnosti Provident pro iniciativu Neviditelní z letošního května ukazuje, že Češi jsou ve většině případů ochotni se o své blízké postarat, přestože by se mnozí z nich museli finančně uskromnit či změnit pracovní úvazek. Kdyby to bylo třeba, 84,7 procenta dotázaných by se stalo neformálními pečujícími, z toho osm procent respondentů průzkumu uvedlo, že o blízké již pečují.

Nezájem o blízké projevila jen desetina procenta lidí. 12,6 procenta respondentů by raději našlo jiné řešení, jako je externí pečovatelská služba, která by za blízkými dojížděla, či pobyt v pečovatelském domě. 28 procent by muselo řešit svůj zdroj příjmu, například změnit práci či snížit si úvazek.

A právě omezení pracovního úvazku, který vede i ke snížení financí, je pro mnohé potenciální pečující problém (48,2 %). Z průzkumu Neviditelných vyplývá, že strach z nedostatku financí je druhou nejčastější obavou Čechů, kteří by měli o někoho pečovat, hned za psychickou zátěží (55,7 %). A není se čemu divit, téměř polovina neformálně pečujících práci na plný úvazek nezvládá.

„To bohužel vede k významnému propadu příjmů, který lidé často řeší tím, že postupně čerpají úspory na penzi nebo třeba peníze odložené stranou na rekonstrukci domova. Když tyto prostředky dojdou, jsou neformálně pečující ohroženi příjmovou chudobou,“ upozorňuje Aleš Rod, ředitel CETA – Centra ekonomických a tržních analýz.

Podle Roda navíc můžeme očekávat, že kvůli inflaci se situace ještě zkomplikuje. „Lze předpokládat, že aktuální růst cen situaci ještě zhorší. Běžný člověk má možnost se proti inflaci bránit placenou prací přesčas. To nebudou moci udělat neformálně pečující, kteří jednoduše žádný volný čas nemají.“

Kromě obav z financí a náročné psychické práce měla téměř třetina respondentů strach, že jejich péče by nebyla dostatečná a že při ní bude velká fyzická zátěž. Té se obávaly především ženy (36 %), na rozdíl od mužů (24 %). Naopak nejméně se lidé bojí pomluv lidí. Téměř každý desátý by pak žádná negativa nevnímal.

Stát by se bez neformálních pečujících neobešel: již tak přeplněný sociální systém by se zhroutil. Už nyní jsou například u domovů pro seniory průměrné čekací lhůty na umístění tři až 12 měsíců, jak pro Seznam Zprávy uvedl prezident Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR Jiří Horecký. Tíživou finanční situaci by mohly vyřešit dávky a příspěvky od státu. Česká legislativa ovšem pojem neformální pečující vůbec nezná.

„Nejsou tedy (neformálně pečující, pozn. red.) státem vnímáni jako cílová skupina státní podpory a služeb,“ řekla Seznam Zprávám Magdaléna Grünbecková, vedoucí iniciativy Pečuj doma, která mimo jiné poskytuje rady i kurzy pro pečující osoby. Na druhou stranu existuje několik příspěvků pro lidi ve finanční nouzi, jež by mohli neformální pečující či jejich blízcí, kteří nejsou soběstační, využít.

Následující infografika přináší přehled dávek a příspěvků. Základní pravidlo je jedno: pokud musíte kvůli neformální péči řešit tíživou finanční situaci, nebojte se požádat o příspěvek Úřad práce.

Příspěvek na zvláštní pomůcku, mimořádná okamžitá pomoc či příspěvek na péči tak mohou pečujícím rodinám výrazně pomoci. „Pokud nastanou nějaké komplikace, nenechte se odradit a žádost dle instrukcí úředníků upravte,“ radí Neviditelní.

Významným problémem dávek však je, že je mnoho lidí nezná a neumí je využít. „Z našich zkušeností víme, že ne všichni senioři o tuto pomoc žádají. Často o ní ani nevědí. Celou finanční tíži péče pak nesou sami nebo se svými příbuznými,“ říká ředitel Života 90 Jaroslav Lorman.

Kateřina Menčíková, lékařka z Cesty domů, neziskové organizace provozující domácí hospic na území Prahy, navíc upozorňuje, že vyřízení dávek trvá příliš dlouho. „Doba pro vyřizování příspěvku na péči je velmi dlouhá, často v řádech měsíců. Lidem v existenční tísni tento příspěvek bezprostředně situaci nevyřeší,“ řekla Seznam Zprávám.

Podle ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) je součástí připravované novely zákona o sociálních službách nová definice neformálních pečujících. „Dávka pro neformální pečující ale již existuje. Jde o dlouhodobé ošetřovné, které je součástí nemocenského pojištění,“ uvedl pro Seznam Zprávy Jakub Augusta, vedoucí oddělení mediální komunikace.

„Nárok na příspěvek na péči mají osoby, které jsou závislé na cizí pomoci. Takoví lidé se mohou sami rozhodovat o způsobu zajištění pomoci a péče na základě svých preferencí a reálných možností. Výhodou příspěvku na péči je, že umožňuje sdílení péče,“ dodal.

Navíc se podle MPSV neformální péče lidem započítává do doby pro důchodové pojištění.

Neziskové organizace i pečující změnu ocenili, jelikož v minulosti byla péče o blízké ještě náročnější. „Rozhodně vítáme změnu podmínek u dlouhodobého ošetřovného. Dříve byla jednou z podmínek alespoň týden trvající hospitalizace nemocného, během které bylo nutno ošetřovné vyřídit, což byla pro mnoho z našich rodin značná komplikace,“ popisuje změnu k lepšímu Menčíková z Cesty domů.

Velká ochota Čechů se o blízké postarat je patrná i z toho, kdo by se podle nich měl ujmout každodenní péče. Téměř tři čtvrtiny dotazovaných se domnívají, že by roli pečovatele o nesoběstačné blízké měl zastat někdo z rodiny. Třetina lidí by byla pro podporu odlehčovacích služeb, jako jsou stacionáře či dočasná pobytová zařízení. Naopak čtvrtina Čechů se domnívá, že péči by měl zajistit stát.

Přestože má jen malý podíl respondentů (5,5 %) pocit, že péči o nemohoucí by měly mít na starost neziskové organizace, více než třetina by jejich pomoc uvítala. Neformálně pečujícím by výrazně zjednodušila situaci také pomoc dalších členů rodiny (64 %), dovážka jídla a terénní péče (41 %) a flexibilní přístup od svého zaměstnavatele (39 %), který by zamezil nucenému odchodu z práce.

Ačkoliv se až polovina Čechů bojí při péči o blízkého psychické zátěže, pomoc od psychologa či možnost mít si s kým promluvit by uvítal jen každý desátý. Neziskové organizace přitom mohou v tomto ohledu výrazně pomoci. Například iniciativa Pečuj doma, která je součástí Diakonie Českobratrské církve evangelické, poskytuje pro pečující bezplatné poradenství.

Pečuj doma například předá pečujícím informace o sociálních dávkách či umožní vzdělávací kurzy v oblasti polohování, ošetřování, komunikace a dalších. Měsíčně se skrze bezplatnou linku na iniciativu obrátí třicet pečujících, sto lidí za měsíc se také zúčastní kurzů a podpůrných skupin.

Neziskové organizace pečujícím pomohou i s problémy mimo finanční zátěž. „Pečující nemají čas na realizaci svých zájmů, setkávání s přáteli, odpočinek, dovolenou, často zanedbávají prevenci vlastního zdraví, žijí ve stresu a dostávají se postupně do sociální izolace a pocitu samoty,“ říká Magdaléna Grünbecková.

Ne vždy ale mají neziskové organizace dostatečné kapacity, jak potvrzuje Menčíková z Cesty domů. „Poptávka po našich službách setrvale převyšuje možnosti. Snažíme se, aby naše hospicová péče byla poskytována skutečně těm nejpotřebnějším, většinou pacientům v samém závěru života se závažnými symptomy. Rozhodně by pomohl vznik dalších mobilních hospiců, a to i v jiných regionech. V řadě oblastí ČR není zatím tento typ péče dostupný vůbec.“

Podle Grünbeckové by právě v těchto oblastech měl pomoci stát. „Podpora by měla cílit na zmírnění těchto problematických oblastí, především zajistit adekvátní informovanost pečujících, posílit terénní a odlehčovací služby, zefektivnit a urychlit systém žádosti a získání příspěvku na péči, hledat možnosti řešení pracovních a finančních problémů pečujících rodin, propojit zdravotní a sociální sféru a zkvalitnit jejich spolupráci, zvyšovat prestiž neformálních pečujících ve společnosti.“

Péče o blízkého však neznamená jen existenční problémy. Data ukazují, že nejvíce lidí (55 %) by péči o blízkého člověka vnímalo jako navrácení služby, kterou jim dal dříve on. Polovina Čechů by také ráda měla jistotu, že je o opečovávaného dobře postaráno. Z dat Neviditelných vyplývá, že naopak malou motivací je smysluplná životní náplň (6,8 %).

Češi nejčastěji vnímají pečování o blízké jako nutnost, 45,7 procenta by si při ní připadalo neutrálně, protože by zkrátka dělali to, co je potřeba. Čtyři lidé z deseti by měli radost, že mohou blízkému pomáhat. Jen malá část lidí (2,9 %) by se zlobila, že musí příbuznému pomoct nebo že pomoc nezajistí stát (5,6 %).

Projekt Neviditelní odhaduje, že asi 200 tisíc z celkového počtu neformálně pečujících patří do skupiny takzvaných Neviditelných lidí. Ti jsou například ohroženi chudobou nebo vyloučením ze společnosti či z pracovního života. Pro neformálně pečující přichystal projekt několik rad, jak Neviditelnosti předejít.

Více než polovina respondentů v průzkumu uvedla, že by chtěla stáří prožívat ve vlastním domě v péči blízkých osob. Téměř čtvrtina dotázaných by ocenila bydlení doma, avšak se zařízenou externí péčí. Každý desátý obyvatel Česka by byl nejvíce spokojený v soukromém domově pro seniory.

Nejméně lidí by se naopak chtělo nastěhovat přímo do domu příbuzných. Významný rozdíl je však při srovnání podle vzdělanosti. 58 procent Čechů s ukončeným základním vzděláním by chtělo bydlet u sebe doma v péči blízkých, u vysokoškoláku je to pouze 37 procent. Vysokoškoláci by naopak výrazně raději prožili stáří doma s externí péčí (34 %) v porovnání s lidmi se základním vzděláním (20 %). Ve veřejném domově pro seniory chce strávit stáří jen sedm procent dotázaných.

Za institucionální péči by byla téměř třetina lidí ochotna zaplatit 1 000 až 5 000 měsíčně. Každý pátý by zaplatil až 10 000 korun, 18 procent lidí by si nemohlo dovolit zaplatit žádné finance navíc.

Pokud důchodci bydlí v domově pro seniory, pobyt se hradí z jejich důchodu. Maximální výše úhrady za ubytování a stravu je ze zákona taková, aby seniorům po jejím zaplacení zbylo z důchodu 15 procent, takzvané kapesné.

Podle průzkumu iniciativy Eurocarers, která se snaží, aby země v Evropě uznávaly a zlepšovaly neformální péči, vyplývá, že 60 procentům lidí péče o blízké negativně ovlivnila zdraví. Data také ukazují, že péče je velmi nerovnoměrně rozdělena. V České republice jsou 9 z 10 neformálně pečujících ženy.

Ze zkoumaných států je Česko druhé nejméně vyrovnané – ihned za Estonskem. Naopak nejlépe je na tom Švédsko, kde ženy pečují „pouze“ ze 77 procent. Nejčastěji se o blízkou osobu stará manžel či manželka, rodiče nebo děti.

Situaci neformálně pečujícím neusnadňuje ani fakt, že v Česku chybí kapacity domovů pro seniory i odlehčovacích služeb, jak řekl Seznam Zprávám prezident Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR Jiří Horecký. Podle demografů se navíc v příštích dvaceti letech může počet osob starších 75 let až zdvojnásobit, domovů pro seniory ale nepřibývá dost.

„Kapacity těchto pobytových služeb pro seniory jsou dlouhodobě nedostačující a podprůměrné s porovnáním se západoevropskými nebo i severskými zeměmi a relativní disponibilní kapacita, tedy v poměru na nárůst osob starších 65 let, je bohužel záporná. Jinými slovy, právě v souvislosti s nárůstem starších osob nám zde klesají dostupné kapacity pobytových služeb pro seniory,“ říká Horecký.

V Česku sice v průběhu let stoupá počet domovů se zvláštním režimem, například pro osoby trpící demencí, na druhou stranu podle Českého statistického úřadu (ČSÚ) klesá počet domovů pro seniory. V současné době nejsou schopny zabezpečit všechny lidi, kteří se do nich hlásí. ČSÚ tak v roce 2020 zaznamenal 55,7 tisíce neuspokojených žádostí.

Ministerstvo práce a sociálních věcí přitom Seznam Zprávám sdělilo, že nedostatek domovů pro seniory nevnímá. Navíc je podle Jakuba Augusty přesvědčeno, že stát by měl seniory podporovat v samostatnosti a v pobytu doma se sociální péčí, tím spíše, že si to oni sami přejí.

Nedostatek odlehčujících služeb a pracovníků podle MPSV mají spíše řešit kraje. „Zákon jasně stanovuje, že za dostupnost sociálních služeb zodpovídají kraje,“ říká mluvčí. „Kraje jsou těmi, kdo mají plánovat rozvoj sítě služeb, aby reagovaly na měnící se charakter potřeb klientů. A právě kraje by také měly umět odhadnout, zda je pro jejich obyvatelstvo vhodnější terénní forma služeb, či naopak forma pobytová nebo ambulantní.“

Analýzy Seznam Zpráv: