Návod: Jak se nestát užitečným idiotem dezinformátorů

S pokračující ruskou agresí na Ukrajině stále přibývá informací o invazi i jejím pozadí. Zdaleka ne všechny zprávy jsou pravdivé nebo ve správném kontextu.

„V dnešní hektické době je těžké neudělat chybu, ale jsou informační zdroje, které jich dělají méně než jiné,“ vysvětluje odborník na konspirace a dezinformace z FF UK a datový analytik serveru Investigace.cz Josef Šlerka. „V podstatě bych volil velmi konzervativní strategii a soustředil se na ty zdroje, se kterými má člověk dlouhou a dobrou zkušenost.“

Šlerka také radí, že pokud se prací s informacemi člověk vysloveně neživí, měl by konzumovat zprávy z války jen dvakrát denně a jinak se jim spíš vyhýbat. V současné situaci je totiž ověřování obtížné, i když ne nemožné. „Vyhýbal bych se anonymním zdrojům a těm, co mají krátkou historii. Šance, že se bude fatálně mýlit třeba BBC, je výrazně menší než u nějakého náhodného účtu na Twitteru.“

Jak však připomíná, i média v dnešní době „podléhají potřebě přinášet nové a nové informace, aniž by je ověřovala víc do hloubky. Mohou se tak velice snadno stát užitečnými idioty jedné nebo druhé strany.“ Často dochází například ke sdílení twitterových příspěvků bez důkladné kontroly pravosti.

Právě sociální síť Twitter se od začátku konfliktu stala oblíbeným zdrojem fotografií, videí i textových příběhů popisujících konflikt. Rychlé sdílení informace však může vést k nechtěnému šíření nepravd.

„Jako se staly sociální sítě součástí našeho každodenního života, patří i nyní k současnému konfliktu. Musíme si uvědomit, že přebíráme informace z přímého přenosu,“ připomíná majitel společnosti Semantic Visions, datový analytik František Vrabel. I on proto radí spoléhat se spíše na zaběhlá média. „V praktickém životě, kdy na nic není pořádně čas, bych doporučil sledovat pouze zavedená velká média, která pracují tak, že klíčové informace prověřují.“

To automaticky nemusí znamenat, že informacím ze sociálních sítí není možné věřit. Důležité je však vědět, kdo stojí za účtem, který zprávu sdílí. Jako příklad může sloužit „Vladimir Bondarenko“. Za tímto účtem měl být kyjevský bloger píšící negativně o ukrajinské vládě. Tento člověk však neexistuje. Ne v podobě, ve které se na internetu profiloval.

Jeho obličej vytvořila neuronová síť, jeho práce by se dala popsat jako pouhé překlápění prokremelské propagandy. Stejně tak jeho „kolegyně“. Její tvář je také generovaná umělou inteligencí, původně měla dělat učitelku hry na kytaru, nyní je šéfredaktorkou stejného propagandistického webu.

Sociální sítě se snaží tyto účty odhalovat a mazat. Povedlo se to například u Beth Boykinsové. Ta se na sociální síti označovala za novinářku, která zprostředkovává „SKUTEČNÉ zprávy“. I její obličej byl uměle vygenerovaný. Naopak účty ověřených lidí sociální síť označuje malou fajfkou za jménem.

Jedním z obvyklých prvků manipulujících zpráv je snaha v člověku vyvolat emoce, ideálně negativní. Výrazné citové zabarvení i třeba pravdivých informací může ve čtenáři vyvolat stav, ve kterém spíše uvěří navazujícím lžím.

Jako příklad může sloužit fotografie ukrajinského prezidenta Zelenského, na které v obleku zvedá pravici v tradičním nacistickém pozdravu. Fotografie je skutečná a má sloužit k potvrzení nacionalistických sklonů prezidenta i celé země. Ve skutečnosti jde však o momentku z vystoupení – Zelenskyj byl totiž původně herec a snímek nemá s nacismem nic společného.

Fotografie je přesto hojně sdílená nejen na sociálních sítích, ale také v řetězových e-mailech, které má redakce k dispozici.

Na emoce také často útočí záběry přímo z válečné zóny, kde jsou zranění a mrtví lidé nebo opuštěné plačící děti. Právě tyto záběry bývají často v afektu sdílené se zprávou, která přitom může být přinejmenším zavádějící.

„Nejdůležitějším krokem u čtení dezinformací je první zpochybnění při čtení dané informace. Lživé články na čtenáře apelují, že právě oni teď čtou ty jediné pravdivé zprávy. Už to by čtenáře mělo varovat,“ doplnila Petra Jankovičová z Asociace komunikačních agentur, která připravila pomůcku pro boj s dezinformacemi.

V rychlosti, s níž informace přibývají, je obvykle jen málo času na hledání kontextu. Ten je přitom často zásadní pro správné pochopení zprávy. Jako příklad dává Šlerka fotografii civilistů schovávajících se pod rozbombardovaným mostem. Tento obrázek využívá jak proruská propaganda, tak nezávislé zdroje. „Nezávislé zdroje u ní píšou, že zachycuje civilisty, kteří se schovávají pod mostem před ostřelováním ruskou armádou. Proruská říká, že ukrajinští vojáci nedovolují odejít civilistům z města Irpiň a že ti musí nejdřív překonat most, který předtím vyhodila do vzduchu ukrajinská armáda,“ popisuje odborník na konspirace a dezinformace.

Kde je tedy pravda? V tomto případě v jednotlivých detailech. „Kontext proruské propagandy není úplně lživý. Most totiž skutečně vyhodila do povětří ukrajinská armáda, aby se po něm nemohly do města dostat tanky,“ začíná rozbor Šlerka. „Jen už proruská propaganda nezmiňuje, že tam taky postavila lávku pro pěší, kterou nejde využít během doby, kdy Rusové most ostřelují. Pokud rozbijeme lživý obraz na drobné díly, pak některé střípky budou pravdivé, ale pravdivý celek z nich nesložíme.“

Často také stačí zadat klíčová slova do vyhledávače, ten může pomoci s dohledáním celého příběhu.

Šíření lží pomáhá také například algoritmus sociální sítě Facebook. Ten se snaží v lidech vyvolat emoce, a proto jim zobrazuje příspěvky na základě jejich předchozího chování. Na to upozorňuje například výkonný ředitel Centra pro bezpečnostní analýzy a prevenci Tomáš Kolomazník.

Je proto důležité nepovažovat množství sdílení a reakcí jako potvrzení pravosti. Naopak dezinformace bývají často postavené tak, aby správně rezonovaly s lidmi a ti je o to snáz šířili dál. U prostých faktů je tento proces složitější.

Právě fotografie se navíc dají ověřovat poměrně snadno. Například vyhledávač Google umožňuje vyhledávání podle obrázků. Na tomto odkazu stačí kliknout na ikonu fotoaparátu a fotografii nahrát nebo vložit URL adresu na ni odkazující. Tuto funkci nabízí také server TinEye.

Jestli někdo s fotografií manipuloval, zase pomůže odhalit web Forensically, který po nahrání umožňuje zjistit metadata obrázku i pomocí různých nástrojů odhalit možnou fotomontáž. Podle Šlerky však běžný člověk podobně důkladný být nemusí. „Na sociálních sítích bych bral s rezervou všechny věci,“ připomíná odborník základní pravidlo. „Pokud jde o filtrování manipulace, je to možné, ale pro běžného uživatele asi zbytečné. Pokud ale chce tak pěkné a užitečné návody na to, jak ověřovat třeba fotografie pomocí vyhledávače, najde je na serveru Bellingcat.“

Právě server Bellingcat dělá investigativní práci a ověřuje informace zejména za pomoci těchto online nástrojů.

Mnoho oficiálních institucí také využívá své online možnosti k vyvracení nepravd a lží. Jednou z nich je například Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám ministerstva vnitra. Právě jeho twitterový účet jako zdroj důvěryhodných informací může sloužit.

Přímo vyvracením dezinformací se pak dlouhodobě zabývají servery hoax.cz, manipulátoři.cz nebo demagog.cz.

Podle Šlerky má také cenu lidi na možné šíření dezinformací upozorňovat, zároveň však dodává, že takové upozornění má být věcné a bez zbytečného „machrování“. Vrabel pak dodává, že „skupina lidí, kteří dezinformace šíří nevědomky, si často možná ani neuvědomuje, co dělá. Informace se k nim dostaly skrze komunikační prostředky, jejich sociální bubliny a oni je považují za pravdu. Zde je důležitá civilizovaná diskuse, vysvětlování věcí a jejich zasazení do širšího kontextu.“

Pokud má člověk například pocit, že se někdo snaží o jeho manipulaci, tak doporučuje sledovat „zpravodajství několika zavedených a velkých médií, která jsou ve vzájemném konkurenčním postavení a publikují zprávy, za které nesou ze zákona zodpovědnost“. Vyvracet dezinformace podloženými fakty považuje za bezvýslednou činnost.

A jaká média tedy sledovat? „Asi bych doporučil velká agenturní zpravodajství AFP, Deutsche Welle či BBC, pokud jde o celkový pohled. Přímo na místě je celá řada českých reportérů, a tak můžeme i tady mít zprávy z první ruky,“ vypočítává Šlerka. „Naopak bych se vyhnul všem zdrojům na sociálních sítích, které jsou anonymní. Úplně bych ignoroval kanály na Telegramu, kde je těžké vůbec najít, kdo tvoří jejich obsah.“