Článek
Nerovné zacházení například kvůli pohlaví, věku či národnosti je v Česku ze zákona zakázáno. Přesto diskriminaci v práci zažívá jedno procento všech pracujících Čechů ve věku od 15 do 64 let. Diskriminace na pracovišti se děje ve všech členských státech Evropské unie, ukazují data unijního statistického úřadu Eurostat.
Šipkou překliknete do druhé části grafu.
V Česku bylo v roce 2021 diskriminováno v zaměstnání 51,3 tisíce lidí. Pokud odhlédneme od blíže nespecifikovaných důvodů diskriminace, nejčastější příčinou je zahraniční původ pracovníků.
Ženy jsou nejčastěji diskriminovány kvůli pohlaví, rozdílný přístup na pracovišti zažívalo 7 400 z nich. Češi se diskriminováni kvůli svému pohlaví necítí – na rozdíl od mužů v dalších členských státech. Celkově vnímá nerovné chování v práci z tohoto důvodu 200 tisíc z nich.
Co je to diskriminace?
Diskriminace na pracovišti je z pohledu zákoníku práce nerovné zacházení na základě pohlaví, sexuální orientace, rasového nebo etnického původu, národnosti, státního občanství, sociálního původu, rodu, jazyka, zdravotního stavu, věku, náboženství či víry, majetku, manželského a rodinného stavu a vztahu nebo povinností k rodině, politického nebo jiného smýšlení, členství a činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, v odborových organizacích nebo organizacích zaměstnavatelů.
Zdroj: zákoník práce, Státní úřad inspekce práce
Data Eurostatu však rovněž ukazují, že je diskriminace v zaměstnání vyšší v zemích na západě EU. Zcela nejvyšší je v Lucembursku, kde nerovný přístup zažívá 15 procent pracujících lidí. V Norsku a Francii zažívá diskriminaci téměř každý desátý. Vysoká je také v Portugalsku a Švýcarsku.
Například v Lucembursku je ale nejvyšší diskriminace vůči lidem pocházejícím ze zahraničí: paradoxně ji tedy nezažívají Lucemburčané, ale lidé jiné národnosti. Ve Francii a Norsku čelí nejčastěji diskriminaci ženy.
Naopak nejnižší je diskriminace v Rumunsku, Maďarsku a na Slovensku, kde ji nezažívá ani jedno procento pracujících. Na druhou stranu u těchto zemí chybí data v jednotlivých kategoriích kvůli jejich nízké spolehlivosti. Čtvrté místo pak obsadilo Česko, které má data úplná.
Pokuta za diskriminaci? Musí se prokázat
Diskriminace není v Česku jasně zakázána pouze antidiskriminačním zákonem, ale i zákoníkem práce, který se nerovnému přístupu věnuje podrobněji.
„Zaměstnavatelé jsou povinni dodržovat zásadu rovného zacházení se zaměstnanci, a to pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty, odbornou přípravu a příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání,“ vysvětlil pro Seznam Zprávy tiskový mluvčí Státního úřadu inspekce práce Richard Kolibač.
Právě inspekce práce řeší diskriminaci v zaměstnání a nerovné zacházení. Kontrolní činnost probíhá nejčastěji na základě podnětů.
„Zjištěná diskriminace (v roce 2021, pozn. red.) byla nejčastěji v oblasti odměňování, a to konkrétně při poskytování docházkových bonusů. Zaměstnavatel zaměstnance odměňuje za naplnění tzv. měsíčního fondu pracovní doby, tedy v případě, že zaměstnanec nezmešká v průběhu měsíce směny, dostane odměnu,“ říká Kolibač. „Tento způsob odměňování však znevýhodňuje zaměstnance z důvodu zdravotního stavu, kdy zaměstnanec například onemocní nebo potřebuje navštívit lékaře, případně se jedná o diskriminaci z důvodu povinností k rodině, mateřství nebo otcovství,“ dodal.
V roce 2021 úřad obdržel 257 podnětů týkajících se nerovného zacházení a diskriminace na pracovišti, na jejichž základě vykonali inspektoři 223 kontrol. „Napříč veškerou kontrolní činností v roce 2021 bylo učiněno 123 zjištění, jež svým obsahem spadala do oblasti nerovného zacházení a dodržování zákazu diskriminace. Tento počet zjištění byl konstatován ve 100 kontrolách. U jedné kontroly může být konstatováno více zjištění vztahujících se k předmětné oblasti,“ sdělil mluvčí.
Pokud inspekce diskriminaci odhalí, předá ji do přestupkového řízení. Zaměstnavateli hrozí až milion korun, podle slov mluvčího inspekce práce v praxi pokuty nedosahují maximální výše a většinou jsou řešeny domluvou. Hlavním účelem je, aby se diskriminačnímu chování zamezilo.
Pokud má zaměstnanec pocit, že je v zaměstnání diskriminován či je s ním nerovně zacházeno, jako první doporučujeme se obrátit na svého nadřízeného s požadavkem na nápravu dané situace. Pokud to nepomůže, je druhou možností podat podnět na nejbližší inspektorát práce, který se jím bude zabývat.
Pokud diskriminovaný člověk podá podnět na inspekci práce, úřad s osobou aktivně komunikuje a často si vyžádá doplňující informace. „Problematické pro kontrolní činnost jsou anonymní podněty, kdy podatele nelze zpětně kontaktovat a z podnětu nevyplývá, kterých zaměstnanců se popisované jednání má týkat,“ říká Kolibač.
Mluvčí úřadu také Seznam Zprávám vysvětlil, že lidé mohou práci inspektorů usnadnit tím, že je zbaví mlčenlivosti. Případ se poté při inspekci nemusí řešit v obecné rovině, ale naopak se mohou zjišťovat konkrétní problémy. Pokud však diskriminovaná osoba na mlčenlivosti trvá, úřad ji samozřejmě dodržuje.
Během kontroly pracoviště inspektor zjišťuje skutečný stav věci a dokládá jej například rozhovory se zaměstnanci „mezi čtyřma očima“. Bez důkazů totiž inspekce nemůže zahájit přestupkové řízení. „Takovýmto způsobem mohou získat cenné informace od dalších zaměstnanců. Ve většině případů však inspektoři narážejí na nevůli či strach ostatních zaměstnanců hovořit o vztazích na pracovišti, nebo dokonce na záměrné zkreslování informací,“ uvedl Richard Kolibač.
Pro ženy dva úvazky
Diskriminace na pracovišti výrazně častěji potkává ženy než muže. V průměru všech členských států EU je diskriminováno 41 procent mužů oproti 59 procentům žen. Ženy mají většinou nerovný přístup právě kvůli svému pohlaví.
Ve 12 z 27 členských států je nerovný přístup k ženám kvůli jejich pohlaví nejčastějším důvodem k diskriminaci (pokud odhlédneme od blíže nespecifikovaných důvodů). Nejhůře je na tom s podílem diskriminace na ženách kvůli pohlaví Polsko, Itálie a Německo.
Přestože je na tom Česko s podílem diskriminovaných žen kvůli pohlaví zdánlivě poměrně dobře, podle Evy Colledani z Nezávislého sociálně ekologického hnutí (Nesehnutí) je praxe významně jiná. Jak vysvětlila, gender pay gap, tedy nerovné odměňování, není jen mýtus ani nevzniká přirozeně kvůli tomu, že ženy tíhnou k méně placeným pozicím.
„Často slýcháme námitku, že ženy přece nemohou brát na stejné pozici nižší plat než muži, protože u nás platí antidiskriminační zákon. Není to tak úplně pravda, protože ženy v Česku vydělávají méně oproti mužským kolegům i na stejné pozici,“ řekla Seznam Zprávám Colledani, členka týmu F*éra, který patří pod Nesehnutí.
Jak však zároveň dodává, ženy mají nerovné postavení na trhu práce kvůli nastavení společnosti, jež má od žen stereotypní očekávání. A tato nerovnost, která sice nespadá pod platovou diskriminaci, přestože finance žen značně ovlivňuje, se jen těžko řeší.
„Žalovat předsudky, které ženy vylučují z finančně dobře ohodnocených oborů nebo jim znemožňují kariérní růst a muže odrazují od pečovatelských povolání a péče o domácnost, dost dobře nemůžeme.“
Důvody nerovností mezi ženami a muži
Stereotypní očekávání, která začínají už od dětství a která vedou k nižšímu finančnímu ohodnocení žen:
- Muž živitel a žena hospodyňka – V České republice stále přetrvává řada zjednodušených představ o rolích a schopnostech žen a mužů. Už od dětství jsou dívky a chlapci směřováni k odlišné budoucnosti. Ženy jsou mnohem více spojovány s domácností a dětmi a muži se světem kariéry a práce.
- Druhá směna – Dalším z důvodů nižších příjmů českých žen je to, že vedle placené práce mnohem častěji než muži pečují o děti a starší lidi v rodině. Spojování péče o děti se ženami vede k tomu, že jsou v zaměstnání vnímány jako méně produktivní. Očekává se od nich například, že budou v práci častěji chybět z důvodu péče o nemocné děti. Ženy samy, aby tuto dvojí roli zvládly, častěji přistupují na částečné úvazky, úvazky na dobu určitou či obsazují méně kvalifikované a hůře platově ohodnocené pracovní pozice.
- Muž musí živit rodinu, proto si zaslouží více peněz – Ženy bývají znevýhodňovány také přímo v zaměstnání. Jejich práce bývá vnímána jako méně hodnotná, zaměstnavatelé si také snáze troufají za stejnou práci méně ohodnotit ženu zaměstnankyni než muže zaměstnance.
- Technik je víc než učitelka – Odvětví, ve kterých převažují ženy, například pečovatelství, vzdělávání nebo veřejná správa, bývají hůře placená. Ta odvětví, kde převažují muži, bývají obvykle vnímána jako prestižnější a bývají lépe finančně ohodnocená.
- Ženy nemůžou do vedoucích pozic, protože mají / budou mít děti – V ČR máme málo žen ve vedoucích a dobře placených manažerských pozicích. Roli v tom hrají i přestávky v kariéře žen způsobené péčí o děti.
Zdroj: Eva Colledani, kniha Měla babka čtyři jabka a dědoušek… pět?
Kvůli komplexnosti tedy podle Evy Colledani nemá nerovnost žen jednoduché řešení. „Nestačí pouze zavést opatření, která by se snažila odstranit nerovnosti na pracovním trhu, problematiku nerovného odměňování je potřeba řešit v mnohem komplexnějším měřítku – přenastavit rodinnou politiku, upravit podmínky rodičovské dovolené, nabídnout dostupnou péči o nejmenší děti i další členy rodiny potřebující péči, šířit povědomí o této problematice či zajistit potřebné vzdělávání v otázkách genderové rovnosti pro zaměstnavatele a zaměstnavatelky, zaměstnance a zaměstnankyně soudů, úřadů atd.“
Problémem v otázce diskriminace žen je rovněž transparentnost odměňování v Česku. Mnohé ženy se ani nemusí dozvědět, že si za stejnou práci vydělají méně než muži. „Nepředstavujme si však, že si všichni budou vzájemně koukat do výplatních pásek. Mnohdy stačí anonymizované statistiky či citlivé genderové audity,“ říká odbornice.
Jak Colledani uvedla, příkladem dobré praxe může být například Německo, kde byl v roce 2017 zaveden zákon o mzdové transparentnosti. „Tento zákon umožňuje zaměstnaným získat informaci o mediánu mezd zaměstnanců a zaměstnankyň na stejné pozici.“
Inspiraci ke zlepšení však Česko může najít i jinde. „Příkladem nám mohou být severské země, ve kterých byly zásady nediskriminace a rovnosti v odměňování nejdříve aplikovány ve státních institucích. Stát šel příkladem sféře soukromé, která se mohla inspirovat.“ Eva Colledani dodává, že je potřeba mluvit o pozitivních příkladech zlepšení, ale i rozšiřovat povědomí o skutečných příčinách diskriminace žen na pracovišti.
Kromě rozdílného platu však expertka znovu připomíná rozdílné nastavení rolí ve společnosti, kvůli kterému ženy musí kromě vlastní práce zastávat i „druhý úvazek“, za který jim nikdo nezaplatí – péči o domácnost a děti. Podle dat Nesehnutí každé dítě představuje pro ženu průměrně 7% mzdový pokles oproti ženám bezdětným.
„Mateřství a péče o děti, kterou především zastávají ženy, je jednou z nejvýznamnějších příčin genderových rozdílů v odměňování. Problematické je zejména nastavení rodinné politiky, která mezi muži a ženami podporuje stereotypní rozdělování domácí práce a péče v rodině,“ uvedla Colledani.
Na věku záleží
Lidé zažívají diskriminaci i na základě věku. Největší podíl takto diskriminovaných je v Rumunsku, kde je to téměř každý čtvrtý znevýhodňovaný, v Litvě je to každý pátý. V Česku diskriminace kvůli věku není výjimkou, zažívá ji 14 procent diskriminovaných.
Kvůli atmosféře v zaměstnání odešla z práce i Dagmar Kaňoková, která šla kvůli diskriminaci z důvodu věku do předčasného důchodu, jak popsala v článku pro Seznam Zprávy. „Nechci říct, že by to bylo přímo pohrdání, ale bylo mi naznačováno, že jsem stará, že je mi přes 55 let a už nerozumím věcem,“ uvedla důchodkyně.
Předčasný důchod kvůli věku
Spíše než zdravotní komplikace je podle zkušeností odborníků hlavním důvodem předčasných odchodů do penze přehlížení lidí nad 50 let v práci. Roli hraje i chuť si ještě užít život.
„Stejně se zachoval i můj manžel, šel také dříve do důchodu, z pozice dělníka. Úplně to samé… Cítil něco jako pohrdání, jednalo se s ním ve stylu, že mladí umí lépe,“ doplnila seniorka.
Šipkou můžete překliknout na druhou část grafu.
Pokud však vezmeme v potaz všechny pracující, nejvíce lidí je diskriminováno kvůli věku v Lucemburku a Norsku, kde čelí nerovnému zacházení jedno procento všech zaměstnaných, jak je vidět v druhé části grafu.
Odkud jsi?
Lidem hrozí diskriminace i na základě místa, odkud pocházejí. Pokud byste pracovali v zahraničí, největší šanci, že zažijete diskriminaci v zaměstnání, budete mít v Lucemburku, Norsku a Nizozemsku. Naopak nejnižší diskriminace kvůli původu je v Maďarsku, Polsku a Rumunsku, kde ji zažívá jen 0,1 procenta pracujících.
Obecně lze říct, že západní země jsou k pracovníkům ze zahraničí méně spravedlivé. Naopak členské státy na východě Evropské unie jsou více otevřené k lidem, kteří do země přijdou pracovat z ciziny.
Je však nutné připomenout, že západní země mají zároveň vyšší procento zaměstnanců z východních států. V rámci Evropské unie mají totiž všichni příslušníci členského státu právo, bez ohledu na místo svého bydliště, na přístup k zaměstnání a na jeho výkon na území jiného členského státu.
V Česku zažívalo v roce 2021 diskriminaci v práci kvůli zemi původu 8 100 zaměstnanců zahraničního původu, což bylo 0,2 procenta všech zaměstnaných. Mluvčí Inspekce práce Richard Kolibač však Seznam Zprávy upozornil, že diskriminace lidí z cizích zemí často probíhá již při pracovním pohovoru.
Při interview totiž mnozí lidé nemají při stejných zkušenostech rovnocenné postavení s lidmi z Česka. To samé platí pro lidi odlišného etnika, například pro Romy. Data Eurostatu však podchytila pouze diskriminaci na pracovišti.
Diskriminace z důvodu národnosti se ale podle Kolibače hůře odhaluje. „Statistika zjištění diskriminace z důvodu národnosti je ovlivněna faktem, že ne každý zaměstnanec či osoba podávající podnět ke kontrole uvede v této souvislosti svou národnost, uvádět ji samozřejmě není ani povinností, či nespojí nerovné zacházení se svou osobou. Při kontrole se pak může diskriminace z důvodu národnosti jevit jako nerovné zacházení z blíže nezjištěného důvodu,“ dodává mluvčí.
