Dětské domovy a „kojeňáky“ se státu nevyplatí. Situace se ale zlepšuje

Představa, že většina dětí v dětských domovech jsou sirotci, je mylná. 99,2 procenta dětí v dětských domovech v Česku má alespoň jednoho rodiče naživu. O dítě se ale nedokážou postarat, ať už kvůli špatné výchově, nedostatečným financím či špatným podmínkám bydlení.

Děti v takových případech většinou končí v pěstounské péči u příbuzných, nejčastěji u prarodičů. Pokud se ale nedokáže o dítě postarat ani širší rodina či blízcí a ani se nenajde místo v náhradní rodině, skončí děti v ústavní péči, například v dětských domovech.

V roce 2021 žilo v dětských domovech a dětských domovech se školou 4946 dětí. Z dat je zřejmé, že v posledních dvou letech počet dětí v dětských domovech poklesl přibližně o sto za rok. Podle Aloise Daňka, člena výboru Federace dětských domovů (FDD), je však pokles minimální a zatím z něho nelze odvozovat například to, jestli na změnu měla vliv pandemie covidu-19.

„Museli bychom srovnat další tři čtyři roky, abychom mohli pokles pozorovat. Dětské domovy totiž reagují na situaci ve společnosti,“ říká Daněk pro Seznam Zprávy. Navíc je podle odborníka velmi složité zhodnotit a sledovat data o ústavní péči pro děti, protože ji nemá v gesci jen jedno ministerstvo.

Dětskými domovy se zabývá Ministerstvo školství (MŠMT), dětské domovy pro děti do tří let, tedy bývalé kojenecké ústavy, řeší Ministerstvo zdravotnictví (MZ) a například Klokánky, které se starají o děti, jež potřebují okamžitou pomoc, má v gesci Ministerstvo práce a sociální věcí (MPSV), jelikož se jedná o sociální službu.

Mezi jednotlivými dětskými domovy a ústavy jsou veliké rozdíly. Například dětské domovy a dětské domovy se školou podle názvu zní jako téměř stejné instituce, výrazně se ale liší například v počtu dívek a chlapců.

Z dat Ministerstva školství je zřejmé, že v dětských domovech se školou výrazně převažují chlapci nad dívkami, jelikož se u chlapců častěji objevují problémy s chováním. Do dětských domovů se školou jsou umisťovány děti, které svým chováním a aktivitami ohrožují nejen své okolí, ale i sebe samé.

„Do dětského domova se školou chodí děti s poruchami chování. Pokud je předpoklad, že dítě by mělo potíže se zvládnutím standardní školy, pak je pro něj vhodnější dětský domov se školou. Ve většině případů pak z nich děti přecházejí do výchovných ústavů,“ říká odborník Daněk.

Ať se však jedná o jakýkoliv typ ústavní péče, z dat je zcela zřejmé, že se státu finančně nevyplatí. Kromě lidského přístupu, kdy je zřejmé, že je pro děti lepší vyrůstat v prostředí co nejbližšímu běžné rodině, je výchova mimo ústavy i několikanásobně levnější.

Podle dat Deníku veřejné správy vyšla veřejný rozpočet ústavní péče o dítě v roce 2019 na téměř 60 tisíc korun měsíčně. Za pěstounství však stát vynaložil v průměru 16 až 20 tisíc, což je méně než třetina.

Kvůli novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí, která vešla v platnost na začátku tohoto roku, stát na příspěvcích pro pěstouny ušetří ještě více. Pěstouni-příbuzní totiž nově od státu dostanou méně peněz, což mnohé neziskové organizace kritizují. Většina příbuzných jsou totiž prarodiče, kteří na výchovu dítěte už tak měli málo financí.

Článek na téma pěstounství a adopce, který se dotýká i problematiky financí, Seznam Zprávy připravují.

Ještě výhodněji než příspěvky na náhradní rodinnou péči pak z finančního hlediska vyjde systematická sociální práce přímo s rodinou. Přesto je podle Radky Soukupové, ředitelky Dětského domova Charlotty Masarykové v Praze, primární prevence v rodinách podfinancovaná.

„Veřejná péče o děti je velmi nákladná. Stát na jedno dítě vynakládá desítky tisíc měsíčně. Systém by měl umožnit podporu ohrožených rodin, která by umožnila s odbornou podporou udržení dítěte v rodině. Některé rodiny totiž potřebují pomoc se zvyšováním rodičovských kompetencí,“ uvedla Soukupová pro Seznam Zprávy.

„Z naší praxe vidíme, že se k nám dostávají děti rodičů, kteří mají bytové problémy, rodičů s psychiatrickou diagnózou, rodičů závislých na alkoholu a jiných návykových látkách. Část dětí pochází z rodin, kde rodiče sami prožili dětství v dětských domovech a neměli kde se naučit být dobrými rodiči. Práce s ohroženou rodinou je odborně i finančně náročná, ale vyplatí se nejen ekonomicky. Většina našich dětí si totiž přeje jediné – vrátit se ke svým rodinám,“ říká ředitelka.

Práci s rodinou se věnuje i organizace Cestou necestou, která má mimo jiné krizové centrum pro rodiny, jež se ocitají v dlouhodobé krizové situaci. Podle Ireny Ondrušové, ředitelky organizace, se liší rodina od rodiny.

„Samozřejmě je potřeba dobře zmapovat situaci rodiny a vyhodnotit, jak závažná je situace dítěte. V krizových situacích je potřeba zvážit, zda je ještě možné podpořit zdravou funkci rodiny a dítě v té rodině udržet. Proto je důležité spolupracovat s OSPODem (Orgán sociálně-právní ochrany dětí, pozn. red.), abychom mohli správně vyhodnotit, když je dítě v takovém riziku, že už v rodině opravdu neprospívá,“ říká pro Seznam Zprávy Ondrušová.

Na druhou stranu jsou dětské domovy, i přes své vysoké náklady, stále důležitou institucí, která poskytuje těm nejzranitelnějším dětem z rozvrácených rodin klíčovou podporu.

A pokud má být navíc ústavní péče v České republice na vysoké úrovni, je ještě dražší. Příkladem dobré praxe může být zmíněný Dětský domov Charlotty Masarykové, který vytvořil komunitní domácnosti, jež se co nejvíce snaží přiblížit životu v přirozeném rodinném prostředí.

„V každém bytě žijí čtyři děti, z nichž jedno je postižené. O rodinnou skupinu se stará tým osmi vychovatelů, v ideálním případě čtyři muži a čtyři ženy. V době přesunu nechodily některé děti ještě do školky, pro ostatní jsme hledali školu či školku v místě. Děti měly možnost se podílet na zařizování domácnosti, do bytu docházely ještě před přestěhováním,“ říká Radka Soukupová.

Podle ní je na každém zřizovateli dětského domova, aby zajistil dostatek financí. Větší problém mají s nedostatkem personálu. „Velkou výzvou jsou personální podmínky, neboť model péče o děti ve školském bytě je vázán na školský zákon, dle nějž mohou o děti pečovat pouze vychovatelé se vzděláním dle zákona o pedagogických pracovnících,“ vysvětluje Soukupová.

Alois Daněk z Federace dětských domovů se však domnívá, že je zákon nastaven dobře a že pracovníci v dětským domovech opravdu potřebují vysokoškolské vzdělání s oborem speciální pedagogiky. Děti mířící do dětských domovů mají totiž podle odborníka hluboká traumata a je tedy nutné odborné vzdělání, aby s nimi vychovatelé uměli dobře pracovat.

Soukupová ale řeší i další problémy s neohebnými zákony. „Narážíme na zákoník práce, který udává dodržování personálních standardů, například směnnost a přestávek v práci, což pak v konečném důsledku znamená, že se v bytě střídá až osm zaměstnanců. Pro děti není vhodné střídání velkého počtu zaměstnanců. V tomto směru by bylo vhodné, aby došlo k úpravě zákoníku práce a ZP a byly povoleny 24hodinové směny,“ uvedla Soukupová překážky v novém stylu ústavní péče o děti.

Podle ředitelky se ale i přes veškeré potíže komunitní domácnosti vyplatí. „Oproti dětskému domovu mají děti v bytě pocit ‚domova‘. Mají svoje pokoje, kde mají vlastní skříňky s vlastními věcmi a oblečení. Mohou si domů vodit kamarády ze školy, spolupodílejí se na chodu domácnosti, například na přípravě jídla, praní a úklidu,“ říká Soukupová.

Komunitní domácnosti však nejsou jediným zlepšením v ústavní péči. „Když se podíváte dvacet let zpátky a srovnáte tehdejší systém s dnešním, je objektivně vidět opravdu výrazný pokrok,“ říká Daněk.

Příkladem může být práce s mladými dospělými, kteří v dětských domovech dosáhnou plnoletosti. „Dneska je v řadě dětských domovů běžným standardem, že nabízejí dětem následné bydlení i s následnou péči.“

Odborník navíc dodává, že se dětské domovy snaží děti i dospívající vychovávat k zodpovědnosti. Navíc domovy aktivně pomáhají rodinám s ohroženými dětmi, s nimiž se sociální pracovníci snaží najít řešení problémů či hledají pěstouny, kteří by dětem rodinu zastoupili.

V dětských domovech navíc stoupá zastoupení vysokoškolsky vzdělaného personálu, který s dětmi dokáže lépe pracovat. „Před dvaceti lety vysokoškolský personál v dětských domovech vlastně neexistoval. Dnes máte vyšší desítky procent vysokoškoláků,“ říká Daněk.

Dalším významným pokrokem je postupné rušení kojeneckých ústavů, které schválili senátoři v září minulého roku. A ze zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí z letošního jara vyplývá, že počet dětí do tří let v ústavní péči opravdu výrazně klesá. „Za čtyři roky mezi lety 2018 a 2022 se snížil počet samotných dětí ve věku do tří let na pobytu v DD3 o 69 procent,“ píší autoři zprávy.

MPSV tedy odhaduje, že pokud by pokles malých dětí v ústavech pokračoval stejným tempem, v roce 2024 by v nich už žádné děti do tří let nebyly.

Nejvíce dětí v ústavech ubylo v Moravskoslezském kraji, kde se jejich počet snížil z 58 na čtyři, tedy o 93 procent. „Velmi významný pokles, o více než 70 procent, byl zaznamenán i v Praze a Středočeském kraji,“ říká ministerstvo.

Nyní je většina dětí v dětských domovech pro děti do tří let starších, 70 procentům z nich je čtyři a více let. „V tuto chvíli již pouze tři z 23 bývalých kojeneckých ústavů plní účel, pro který byla tato zařízení původně budována, tedy zajišťování náhradní péče o děti do tří let věku,“ popisuje MPSV.