Děti trpí, péče chybí. S covidem narostlo sebepoškozování i anorexie

V roce 2021 přijala dětská linka bezpečí přes 118 tisíc telefonátů. Oproti roku 2020 se nejednalo o velký nárůst, děti však řešily složitější problémy. Délka hovoru se kvůli tomu prodloužila v průměru až o 40 procent oproti době před covidem, uvedla pro Seznam Zprávy tisková mluvčí Linky bezpečí Regina Jandová.

Situace se navíc změní, i pokud se na čísla podíváme podle toho, z jakých důvodů děti volaly. „Ze statistik Linky bezpečí vyplývá, že v rámci tematických okruhů lze za rok 2021 sledovat nárůst četnosti psychických potíží meziročně o 45 procent,“ říká Jandová. Oproti roku 2017 se jedná dokonce o navýšení o 298 procent.

Kromě psychických potíží, které se na Lince bezpečí řeší nejčastěji, se děti svěřovaly s problémy v rodinných vztazích, a to o 30 procent více než v roce 2020. Děti také volaly kvůli psychickému a fyzickému týrání (meziročně nárůst o 13 %) a potížím na internetu (nárůst o 18 %).

Po ukončení online výuky se opět navýšila témata školy, šikany a vrstevnických vztahů. Jak ale říká Regina Jandová, psychické problémy se u dětí nezvyšují jen během covidu. „Trend nárůstu u psychických potíží a rodinných vztahů evidujeme v posledních pěti letech,“ upozorňuje.

Nárůst těchto problémů potvrzuje psychiatr Ladislav Polák, který se věnuje také dětské psychoterapii. Podle něj mohlo nárůst v posledních letech způsobit i časté používání sociálních sítí. „Děti se bohužel učí vytvářet vztahy mezi lidmi přes sociální sítě, to jsou ale emočně mrtvé vztahy. My všichni k tomu, abychom mohli fungovat v životě, naopak potřebujeme ty živé emoce, které jsou projevem životní energie. Tu potřebujeme, abychom byli spokojení,“ říká Polák pro Seznam Zprávy.

„Bohužel z toho, co jsem zkoumal, jsou sociální sítě plné různých způsobů sebepoškozování. Když je člověk, který hledá svoji hodnotu v životě a hledá pro sebe vzory, hodně nejistý, může mít z toho, co vidí na sociální síti, dojem, že je to něco ‚in‘. Nebo že to je způsob, jakým se člověk v životě uvolňuje od napětí. A protože to dělá spoustu lidí, může to budit dojem, že je to v pořádku. Ale ono to naopak v pořádku není. Je to za hranicí zdravé komunikace,“ přibližuje Polák jeden z důvodů, proč psychické problémy u dětí narůstaly již před covidem.

Děti v mnohých případech s odborníky řešily také šikanu, která se však přenesla ze škol do kybernetického prostoru, řekla Seznam Zprávám Jana Renner, tisková mluvčí Dětského krizového centra, které rovněž provozuje Linku důvěry pro děti.

„Šikana je velký problém. Nezmizel, jen se přestěhoval do prostoru, který je ještě hůře kontrolovatelný než projevy ve škole. Najednou si toho nemůžou všimnout učitelé, rodiče to také nezachytí. Ten prostor je ještě nebezpečnější tím, že je těžko zachytitelný,“ vysvětluje Renner. Upozornila dále, že kyberprostor bývá i důvodem k sebepoškozování.

Problémy u dětí v době covidu podle odborníků narůstaly například kvůli odloučení od vrstevníků a kolektivu. S kamarády mohly řešit třeba problémy v rodině, které se online výukou jen prohloubily. „Pro děti z problematických rodin, kde se řeší domácí násilí či jiné obtížné situace, je škola útočiště, kde mohou najít pomoc. Je to pro ně prostředí, kde se doberou zastání. A tohle zmizelo. Není to určitě za námi a ta situace není dobrá,“ popisuje Jana Renner.

Z dat vyplývá, že se během pandemie výrazně zvýšily problémy se sebepoškozováním i poruchami příjmu potravy, které děti řešily téměř dvakrát více než v roce 2020. Častěji se také zabývaly tématy okolo sebevraždy, tato tendence je však zřejmá již v předchozích letech. Oproti roku 2020 se loni naopak snížil strach z nemoci, bolesti či lékaře, který výrazně vzrostl s počátkem pandemie.

Následující graf přináší procentuální srovnání s rokem 2017, který je brán jako počátečních 100 %. Například fialový sloupeček u sebepoškozování ukazuje, že děti tento problém v roce 2021 řešily o 472 procent více než v roce 2017.

Nárůstu poruch příjmu potravy a dalších problémů řeší ve své praxi i psychiatr Ladislav Polák. „Například u poruch příjmu potravy se podle mých zkušeností nejedná o problém s jídlem. Jedná se o to, že děti mají se sebou nějaké starosti a nechápou, co se s nimi děje. Proto si hledají způsob, jak odvést pozornost od toho, čemu nerozumí. A právě jídlo má tu ‚výhodu‘, že se dá kontrolovat a regulovat. A ty děti si jeho prostřednictvím pomáhají,“ vysvětluje Polák.

„U dětí je to více intenzivní, více mají psychické problémy. Zhoršuje se sebepoškozování, častěji se objevují sebevražedné tendence,“ říká i Helena Juklová, vedoucí linky důvěry z Dětského krizového centra. Z dat Českého statistického úřadu však nevyplývá, že by během prvního roku s covidem spáchalo sebevraždu více mladých lidí než v předchozích letech.

Na grafu je jasně patrný značný pokles sebevražd u dětí a mladistvých od roku 2017, a to jak u chlapců, tak i u dívek. Podle Jany Renner se ale veškeré psychické problémy prohloubené pandemií koronaviru mohou ukázat až v následujících měsících. „Důsledky, jak se teď ukazuje, byly zatěžující. Co to přinese dál, je otázka. Nejsme ještě na konci,“ říká Renner.

„Zpoždění projevů tam určitě vidět je. Když si představíte, že to vlastně zasahuje už do třetího školního roku, tak mnohé děti, především ty menší, si ani nepamatují, jaké to bylo předtím, jak se předtím žilo. Je to hrozně dlouhý úsek a paměť není schopná to vytřídit a říct si: tak ono to nějak odezní a pak budu žít jako dřív. Protože ta jejich zkušenost dřív byla hrozně krátká,“ vysvětluje.

Již pár dní od začátku války na Ukrajině zaznamenaly telefonní linky pro děti v nouzi hovory na toto téma. Podle Jany Renner je problematické, že se k dětem dostává velké množství informací a záběrů bez jakékoliv kontroly dospělých, které navíc často nemají s kým konzultovat. Válka v tuto chvíli pro děti znamená přechod z dvouleté krize pandemie hned do krize další, která vyvolá v mnohých dětech strach.

Regina Jandová z Linky bezpečí se domnívá, že dospělí by měli ve svých dětech podpořit pocit bezpečí, jelikož Česká republika je stále bezpečnou zemí. „Rodiče by měli dát dětem prostor mluvit o tom, co se v nich děje a co se o situaci dozvídají ve škole, od kamarádů, z médií,“ říká. Zároveň by si doma rodiny měly ohraničit čas, který věnují tématu Ukrajiny a i nadále se věnovat každodenním aktivitám, zaměřit se na věci, které dětem přinášejí radost.

Frustraci z ukrajinské krize popsala pro Seznam Zprávy Marie Vlková, studentka pražského gymnázia, která má hraniční poruchu osobnosti, s níž se několik let léčí. Marie se cítila během covidu dobře, jelikož kolem sebe nemá ráda hodně lidí, zažívá tedy horší pocit například ve veřejné dopravě. Válka na Ukrajině ji ale výrazně zasáhla.

„Ukrajina se mě hodně dotýká, nejen kvůli tomu, co se děje, ale i protože můj kamarád odjel do Kyjeva,“ popisuje své pocity Marie. „Strach, že tam umře, je jedna věc, ale to, že musím sedět na židli a sotva můžu něco dělat, je věc druhá.“

Podle psychiatra Ladislava Poláka je důležité, aby rodiče se svými dětmi o válce na Ukrajině mluvili. „Děti vždycky cítí, co cítí rodiče. A samozřejmě je to nenechává chladnými. Jenže dospělí mají bohaté životní zkušenosti a umí si s tím nepříjemným životním stavem lépe poradit než děti, které zatím těch zkušeností tolik nemají. Dá se proto očekávat další eskalace úzkostí u dětí, nespavosti, problémové chování a nefungování,“ říká Polák.

Zároveň dodává, že děti se kvůli pocitu bezmoci a velké nejistoty, kterou teď zažíváme všichni, mohou doma chovat neobvykle. „Pokud se děti budou doma víc zlobit, rodiče by jim to neměli zakazovat a říkat, že je to nevychované. Naopak je důležité jim umožnit, aby se doma zlobily, aby ventilovaly svůj hněv, svoje naštvání. Protože když to ze sebe dostanou, je pak větší šance, že se s nimi pak o tom budou moci více bavit – co se s nimi děje, proč takhle najednou tímhle způsobem reagují,“ dodává. Pokud děti emoce v sobě dusí, může se stát, že se projeví v podobě psychických obtíží za několik měsíců či let.

Celou situaci se zhoršující se psychikou českých dětí navíc komplikuje fakt, že odborná péče často není v potřebné chvíli dostupná ani pro děti, které si o ni dokážou říct. Seznam Zprávám to potvrdila Jitka Soukupová, zástupkyně ředitele pro vědu a grantovou činnost Ústavu zdravotnických informacích a statistiky (ÚZIS).

ÚZIS nyní vydal data k roku 2020, která vypadají, že psychické problémy u dětí naopak v prvním roku pandemie klesaly. Je to však způsobené právě covidem a nedostačující péčí.

„Data opravdu vypadají, že populace v roce 2020 stonala psychicky méně, méně hospitalizací, méně identifikovaných pacientů. Psychiatrické nemocnice ale kvůli karanténním opatřením méně přijímaly,“ říká Soukupová a dodává, že se situace projeví až později.

Kritickou situaci s nedostkem lékařů dokládá i Karin z Prahy. Během pandemie nemohla sehnat dětského psychiatra pro svou čtrnáctiletou dceru, která se léčí s depresemi. Karinina dcera se matce svěřila již kolem deseti let, že má „černé myšlenky“. Matka nad dceřiným problémem jen mávla rukou s tím, že špatné myšlenky má každý a že přejdou.

Po několika letech se však psychické potíže značně zhoršily, dívka se začala sebepoškozovat, měla deprese, úzkosti a myšlenky, že už nechce žít. Podle Karin někdy i mnoho hodin proležela v posteli a měla podivné stavy.

„Bylo zřejmé, že potřebuje okamžitou odbornou pomoc. Jenže se ukázalo, že to nebude lehké. Dětská psychiatrická péče ‚na pojišťovnu‘ je prakticky nedostupná. Všude, kam jsem telefonovala, mi řekli, že nové pacienty už nepřijímají, anebo mi nabídli termín za šest, za deset měsíců. Což je naprosto k ničemu, když se vám chce dítě zabít,“ popisuje Karin.

Nakonec pro dceru sehnala soukromou lékařku, která ji mohla přijmout za tři týdny. V soukromém zařízení ale Karin musela zaplatit tři tisíce korun za vstupní vyšetření a další dva a půl tisíce za kontrolu, což jsou pro mnohé rodiny velmi vysoké finanční částky.

„Potom ale problémy vygradovaly natolik, že bylo nutné dceru hospitalizovat na dětském psychiatrickém oddělení. Začala totiž reálně plánovat, jak se zabije. Když mi paní doktorka zavolala, že jí domluvila přijetí v Bohnicích, já i dcera jsme plakaly, hlavně úlevou. Dcera chápala, že potřebuje pomoc, a upínala se k nemocniční léčbě jako k naději,“ vypráví Karin.

Podle ÚZIS se v Česku k roku 2020 nacházelo z celkového počtu 1 015 poskytovatelů ambulantních psychiatrií 135 pro děti a dorost, což v průměru není ani 10 ambulancí na kraj. V Česku je také 22 zařízení následné lůžkové péče, z nichž tři tvoří dětské léčebny: Dětská psychiatrická nemocnice Opařany v Jihočeském kraji, Dětská psychiatrická nemocnice Louny v Ústeckém kraji a Dětská psychiatrická nemocnice Velká Bíteš v kraji Vysočina. Počet všech psychiatrických lůžek ale průběžné klesá, v průměru o 1,2 procenta za rok.

Léčebna v Opařanech se potýkala s extrémním nedostatkem personálu, jak dokládá i svědectví Marie Vlkové, která se v této psychiatrické nemocnici před třemi lety měsíc a půl léčila. „Jedna doktorka a jedna psycholožka pro celá dvě oddělení. Za měsíc a půl, co jsem tam strávila, jsem s psycholožkou mluvila jen jednou asi na 20 minut.“ Nemocnice v Opařanech nyní prochází velkými změnami a sestavuje tým psychologů, který by měl dětem zajistit dostatečnou péči.

Naopak dobrá pověst provází psychiatrickou nemocnici v Bohnicích, která má jedno dětské oddělení. Marie Vlková, která v ní strávila několik měsíců, je přesvědčena, že dětem a mladým lidem opravdu pomáhá. Zároveň však v Bohnicích také potvrzuje krizi s nedostatkem psychiatrické péče.

Svědectví Seznam Zprávám svěřila po konzultaci s vedoucím lékařem na dětském oddělení v pražských Bohnicích. „Podmínky jsou doslova neúnosné. Na příjem je nekonečná čekací listina už od začátku covidu a s každým dnem se problém zhoršuje,“ říká Marie. Na příjem se podle jejích zkušeností dostanou obvykle jen ty nejtěžší případy, například pokusy o sebevraždu a vážné záchvaty.

Chyba je ve špatně nastaveném systému. Děti jsou odmítány kvůli nedostatečným kapacitám, dokud se jejich stav akutně nezhorší a zařízení je už musí přijmout. „Kdyby se zdravotnictví zaměřilo více na děti, které mají mnohem větší šanci se někdy vyléčit dost na to, aby samy mohly společnosti přispívat, dlouhodobě by to ušetřilo miliony na léčbě dospělých,“ říká Marie Vlková.

Dětských pacientů totiž není málo. V roce 2020 tvořily děti ve věku 0–19 let devět procent veškerých pacientů psychiatrie. Z nich v 61 procentech převažovali chlapci. Data ukazují, že chlapci byli v psychiatrické péči více než dívky ve všech věkových kategoriích do 15 let. Naopak od 16 let se s psychickými problémy potýkají více dívky, rozdíl však není tolik markantní.

Psychické problémy dětí se samozřejmě bezprostředně týkají i jejich rodičů, tím více, když je péče nedostupná a dospělí nevědí, jak svým dětem pomoci. „S covidem se hodně proměnilo i to, že nám často volají i rodiče, kteří řeší nějaké problémy s dětmi. A často volají kvůli tomu, že nemůžou dítě umístit do péče. Potřebují psychiatra či psychologa pro své dítě a bohužel ty čekací lhůty jsou šíleně dlouhé a s tím dítětem nemají kam jít,“ říká Helena Juklová z Dětského krizového centra. Poslední dobou tady vnímají značné zhoršení v tom, že více dětí potřebuje akutní příjem.

Podle Juklové by rodiče měli své dítě k odborné péči objednat, přestože jsou čekací lhůty dlouhé. Do té doby se snažit s dítětem mluvit, nabídnout mu podpůrné linky, jako je Linka bezpečí či důvěry, zajít ke školnímu psychologovi, popřípadě navštívit krizová centra. Například Dětské krizové centrum nabízí v nouzi bezplatné sezení bez objednání (přestože je lepší dopředu zavolat), a to třikrát do týdne.

Situace je však jiná, pokud by si dítě mohlo samo ublížit. „Pokud se rodič skutečně bojí, že má dítě tendence vzít si život, doporučujeme okamžitě volat rychlou záchrannou službu, která dítě odveze do nejbližší volné psychiatrické léčebny, kde musí dostat minimální péči, aby si neublížilo a trochu se stabilizovalo,“ říká Juklová.

Psychiatr Ladislav Polák se domnívá, že dětem může výrazně pomoci i dobré domácí prostředí. „Důležité je to, aby měl člověk někoho, s kým cítí lidskou blízkost, intimitu. A mohl před ním mluvit o svém emočním životě. I takhle si člověk může pomoci. Podle mých zkušeností vždycky prospívá, když se doma mluví o emocích, a zvlášť o těch negativních,“ říká.

Pokud je ale situace doma nezvládnutelná, stěžejní je včas vyhledat odbornou pomoc. „Kdybych mohla vrátit čas do doby, kdy se mi dcera poprvé svěřila s ‚černými myšlenkami‘, hned bych začala hledat dětského psychologa nebo psychiatra. Tenkrát by možná ještě nevadilo, kdyby řekl: ‚Přijďte v úterý odpoledne za půl roku.‘ Řešit to až ve fázi, kdy dítě ztratí chuť žít, je nesmírně náročné a každým okamžikem stoupá riziko, že ten boj prohrajete,“ uvědomuje si Karin.