Článek
Mají muži i ženy v Česku identické pracovní příležitosti? Na první pohled to vypadá, že ano. Podle statistik však Česká republika patří k zemím s nízkým procentem žen ve vysokých manažerských pozicích a dobře si nevede ani v indexu, který měří rovnoprávnost. Větší podíl žen na vrcholných postech je i v zemích, jako je Rusko, Rumunsko, Kyrgyzstán či Uganda .
„Mnoho žen u nás bohužel stojí v určitou chvíli před rozhodnutím, jestli zúročí své vzdělání a začnou budovat kariéru či v dobře rozjeté kariéře budou pokračovat, anebo budou mít dítě, což je na měsíce či spíše roky z kariérního růstu vyřadí,“ připomíná jeden z důvodů nízkého zastoupení žen Zuzana Labudová, ředitelka neziskové organizace Osvětová beseda a expertka na gender.
Jak škodí stereotypy
I když si zvolí kratší dobu doma, budou ženy podle Labudové i dále o malé dítě pečovat, starat se o ně v nemoci nebo ho vyzvedávat ze školky, čímž se pro mnoho zaměstnavatelů stanou méně atraktivními. Před ženami tak stojí nelehké rozhodnutí.
„Aby nasbíraly dostatek zkušeností pro manažerskou pozici, některé ženy raději mateřství oželí, většina ale radši přijde o kariérní růst. Mimo jiné proto, že budování kariéry ‚na úkor‘ rodiny česká společnost neodpouští,“ popisuje odbornice. „Tedy ženám, k mužům je v tomto mnohem přívětivější. A opět to má druhou stranu mince: muž, který se chce věnovat rodině a dětem víc než práci, nebo jde dokonce na rodičovskou dovolenou, může u nás čelit posměchu.“
Tři, čtyři roky na mateřské mají navíc zásadní vliv na pracovní sebevědomí žen. Ty si pak nemusí na vedoucí pozice věřit.
Další důvod nerovnoměrného zastoupení přidává Josef Vošmik, projektový koordinátor neziskové organizace Gender Studies. Jak ale připomíná, tento jev je natolik komplexní, že není možné jej zjednodušit na několik řádků textu, mimo jiné kvůli riziku chybné interpretace. Důvodů nízkého počtu žen na manažerských pozicích je podle Vošmika celá řada.
„V prvé řadě to jsou přetrvávající genderové stereotypy o tom, že ženy se do vedení prostě nehodí pro svoji mentální a fyzickou konstituci – to je, že nejsou dostatečně rozhodné, jsou emotivní, labilní, nemají dostatečnou výdrž a tah na bránu,“ vypočítává. „Což je samozřejmě nesmysl, protože se jedná o individuální osobnostní charakteristiky, u kterých pohlaví není podstatné.“
Více práce z domova i rovnoměrné střídání rodičů
Podle odborníka ale hraje významnou roli také to, že mnoho zaměstnavatelů dosud nepřistoupilo na to, že provoz je zapotřebí přizpůsobovat potřebám pracujících v současné společnosti. Jako příklad uvádí slaďování osobního a pracovního života prostřednictvím práce z domova, uzpůsobení pracovní doby a další. „S tím ale souvisí dostatečné kapacity na zajištění péče o menší děti a další potřebné osoby, které v ČR fatálně chybí,“ připomíná Vošmik.
„Tím, že pečující povinnosti bývají připisovány ženám a v praxi je i ženy častěji vykonávají, stávají se tak argumentem pro to, že ženy nemohou vykonávat manažerské posty, ani kdyby chtěly, protože musí přece pečovat o děti. Tento problém vyžaduje zamyšlení i nad tím, jak přizpůsobit pracovní podmínky realitě – umožnit slaďování, čímž otevřeme možnosti vysokých funkcí i pro ženy, zároveň ale nepředpokládat, že všechny ženy chtějí či potřebují pečovat jen na základě toho, že jsou ženami,“ dodává.
V čem se liší život mužů a žen v Česku
Muži a ženy jsou v České republice zastoupeni poměrně rovnoměrně, půl na půl. Jak ale ukazuje velké statistické srovnání, v mnoha případech jsou mezi oběma skupinami velké rozdíly.
Příkladem, jak podmínky žen zlepšit, může být sever Evropy. „Přístup skandinávských zemí, kde je běžné, že o děti se starají rovným dílem oba rodiče, předchází i diskriminaci na pracovním trhu,“ upozorňuje Labudová. „Pokud zůstaneme u rodičovství, tyto země například finančně zvýhodňují rodičovské páry, které se na rodičovské dovolené – třeba i několikrát – vystřídají.“
Zaměstnavatelé pak počítají s tím, že ženy i muži mohou odejít na několik týdnů či měsíců pečovat o děti. „Uzpůsobují tomu provoz a rodičovství pak není důvodem k nepřijetí do práce, k zaměstnání na méně důležité, a tudíž i méně placené pozici nebo k jiné formě diskriminace, jak se to u nás děje ženám, které se o děti starají především,“ popisuje Labudová.
A zdá se, že to funguje. V Gender Inequality Indexu, který popisuje míru nerovnosti, zaujímají severské země nejlepší příčky.
Čím nižší hodnota u země je, tím lépe v měření dopadla.
„Zejména ve skandinávských zemích genderovou rovnost nikdo nezpochybňuje a je chápána jako reálná a cílená snaha o nápravu nerovností ve společnosti. V tom vidíme elementární rozdíl, který nás staví do jiné pozice oproti západním a severským zemím – kde je přijímána jako relevantní a legitimní,“ říká projektová manažerka Gender Studies Markéta Štěpánová.
Jak vzniká pay gap
„Můžeme začít domácím, sexuálním a genderově podmíněným násilím jako nejmarkantnějším příkladem,“ vypočítává Štěpánová největší příklady nerovností mezi oběma pohlavími v Česku. „Že jsou ženy nejčastěji obětmi takových útoků, je dobře známo, přesto je to často vykládáno jako dílčí excesy, ale strukturální rozsah celého problému zůstává skryt,“ připomíná.
„Dalším podstatným problémem je nedostatečné zastoupení v rozhodovacích pozicích, stejně jako tzv. ‚maskulinizace‘, či naopak ‚feminizace‘ některých oborů a profesí, což souvisí s genderovými stereotypy o tom, jaké povolání se hodí pro muže a jaké pro ženy.“
Odbornice také připomíná rozdílné mzdy mužů a žen, takzvaný gender pay gap, který v Česku v současnosti činí zhruba 16 procent. „Ženy tedy prokazatelně dostávají za svoji práci méně peněz než muži, což má samozřejmě dopad na jejich zabezpečení ve stáří či nemoci.“ Významnou roli hraje také nerovnoměrné rozvržení „mimopracovních“ povinností mezi partnery, které má podle Štěpánové za důsledek nižší zastoupení žen ve všech oceňovaných oblastech společenského života.
„Rozdělení trhu práce na ženské a mužské sektory začíná už ve školství a v rodinách, kde pořád přetrvávají stereotypy, podle nichž se dívky hodí do humanitních a pečovatelských oborů a chlapci na techniku,“ potvrzuje Labudová. I to podle ní dělají severské země jinak: „Ukazují všem dětem všechny směry a možnosti, hledají jejich talenty bez předsudků a podporují je v jejich volbě.“
I muži mají své problémy
Řešení rovnoprávnosti se však nezaměřuje čistě jen na ženy. „To, že muži jsou například častěji závislí na alkoholu či žijí na ulici, případně častěji páchají sebevraždy, může souviset právě i s nastíněnými genderovými stereotypy. Požádání o pomoc – například o dávky, sociální služby či psychologickou pomoc – může být v případě mužů vnímáno jako projev slabosti či selhání v jejich roli,“ připomíná Vošmik.
I proto například mezi bezdomovci převládají muži. Má to však i další důvod, opět genderový. „Pro ženy je odchod od partnera, byť je násilnický, vždy velmi obtížný. Znamená to pro ně většinou finanční propad, či dokonce chudobu, často navíc mají pečující povinnosti, které vedou k tomu, že raději setrvají v nefunkčním vztahu, než by uvedly do chudoby své děti,“ vysvětluje odborník.
„Riziko života na ulici je reálné, přičemž tento život je pro ženy výrazně nebezpečnější. Téměř každá se setká s násilím, často i sexuálním, dost často pracuje s traumatem. Sociální služby, které by toto reflektovaly a zajišťovaly by ženám bezpečný prostor, téměř neexistují,“ dodává.
Labudová zase připomíná diskriminaci mužů v opatrovnických sporech o děti. „V naší společnosti je extrémně zakořeněný stereotyp, že žena je za všech okolností lepší rodič. Takže přestože podle výnosu Ústavního soudu by měla být po rozchodu partnerů první volbou soudů střídavá péče, realita je taková, že naprostá většina dětí stále míří do péče matek a otcové jsou často odkázáni na jejich vůli či nevůli jim jejich vlastní děti ‚půjčovat‘. Pokud tedy mluvíme o rovnosti žen a mužů, samozřejmě bychom o ni měli usilovat pro obě pohlaví,“ apeluje.
