Článek
Ve srovnání s rokem 2021, tedy s obdobím před začátkem energetické krize, jsou ceny v Česku vyšší v průměru o 29 procent. Červencové srovnání Eurostatu ukazuje, že tuzemské zdražení je čtvrté nejvyšší po Maďarsku, Estonsku a Litvě. Ještě vážnější je fakt, že stejně jako v Maďarsku a na Litvě ceny nejdou dolů.
Hlavním viníkem nejsou obvyklí podezřelí, tedy potraviny nebo energie, jejichž ceny poslal nahoru pohyb na světových trzích. Ceny jídla jsou sice o 31 procent vyšší než před dvěma lety, přesto takové zdražení nedosahuje úrovně obvyklé v ostatních postkomunistických státech s výjimkou Slovinska, navíc potraviny aspoň mírně zlevňují. Nezlevňují energie pro domácnosti, které byly i v červenci proti roku 2021 dražší o čtyři pětiny, po Estonsku a Lotyšsku tedy nejhorší bilance v EU. Oproti tomu může Čechy utěšit, že ceny pohonných hmot vyrostly za poslední dva roky jen o čtyři procenta, tedy vůbec nejméně v Evropě.
Za současnou drahotu ve skutečnosti může jádrová inflace, tedy zdražení služeb a veškerého zboží kromě zmíněných potravin, energií a pohonných hmot. Zasahuje víc než polovinu celkových výdajů domácností. Za dva roky od července 2021 dosáhla 23,7 procenta, a to je po Maďarsku vůbec nejhorší číslo. Za to ovšem nemohou globální trhy, ale tuzemští obchodníci a sami spotřebitelé. Také z toho důvodu většina zboží ani služeb v nejbližší době nezlevní.
„Jádrová inflace by se mohla snižovat z řady důvodů, v krátkém časovém období se toho ale nedočkáme,“ míní ekonom České spořitelny Petr Zahradník. Nelze vyloučit, že ceny půjdou dolů, pokud budou čeští zaměstnanci i nadále trpět propadem reálné mzdy. Inflace také mohla teoreticky poklesnout, kdyby Česká národní banky před rokem nezastavila zvyšování klíčové úrokové sazby na sedmi procentech.
Důvody, proč Češi jen těžko hledají v jádrové inflaci sobě rovného, nejsou tajemstvím, ekonomové však o tom neradi mluví. „Kdybychom byli v hospodě, tak bych řekl, že český spotřebitel je ovce, která si nechá všechno líbit,“ vysvětluje Zahradník s maximálním zjednodušením. „Pokud bych chtěl být seriózní, tak bych řekl, že my Češi jsme mistry Evropy v rozsahu tržních selhání,“ doplnil.
Odkazuje se přitom na bývalou ekonomku Světové banky Janu Matesovou. O cenách v tuzemsku rozhodují „pseudooligopolní struktury“, které odmítají jakékoli zlevnění a odvolávají se na ceny v zahraničí. K těmto „evropským cenám“ obvykle ještě přidají místní přirážky, a proto například oděvy, obuv nebo elektronika evropskou úroveň vysoce přesahují.
„Potřebujeme edukaci spotřebitelů, ať přestanou kupovat cokoli za jakoukoli cenu,“ vyzývá Petr Zahradník. Za první pozitivní příklady označuje některé druhy služeb, jako jsou třeba mimopražská kadeřnictví nebo zámečnictví, která se orientují na místní trh a snaží se úrovní cen přizpůsobit jeho možnostem.
