21. století je plné válek. Nejméně 50 konfliktů už stálo život miliony lidí

Válka na Ukrajině, kterou rozpoutal ruský prezident Vladimir Putin, denně plní stránky novin. Je blízko našich hranic, obětmi jsou lidé žijící stejné životy jako obyvatelé Česka. Vedle téhle války však ve 21. století propuklo nejméně 50 dalších konfliktů.

Seznam Zprávy tyto války zmapovaly.

Mapa zobrazuje místa konfliktů i velkých bojů tak, jak k nim docházelo v čase. Přehrávání je možné spustit znovu nebo kdykoli zastavit a kliknutím na vybrané místo zjistit, o který konflikt se jedná.

V porovnání se stejně dlouhým obdobím 20. století (1980-2000) je válečných konfliktů zhruba stejně.

Následující graf porovnává počty obětí válek po jednotlivých letech a podle zemí.

Detailní pohled na vybrané války podle jejich následků:

Zdaleka nejsmrtonosnější válkou 21. století byl konflikt, který měl svůj původ ve století 20. Genocida ve Rwandě, svržení a smrt zairského prezidenta Mobutua Sese Seka a etnické spory mezi Hutuy a Tutsii byly přímými faktory, které přispěly k druhé konžské válce (pro svůj rozsah a ničivost nazývané také Velká válka v Africe nebo První světová válka v Africe).

V květnu 1997 vůdce povstalců Laurent Kabila sesadil Mobutua a přejmenoval Zair na Demokratickou republiku Kongo (DRK), ale brzy se ocitl v občanské válce s některými silami, které ho vynesly k moci. Východní třetina Konžské demokratické republiky se stala bojištěm stejně krvavým a sporným jako západní fronta v první světové válce.

Armády devíti zemí a různé přidružené milice zemi pustošily. Angola, Namibie, Čad, Súdán a Zimbabwe podporovaly Kabilovy konžské vládní síly, zatímco jednotky z Burundi, Rwandy a Ugandy podporovaly protikabilovské povstalce.

V oblastech konfliktu docházelo k masovému znásilňování a rozsáhlé oblasti KDR byly zbaveny zdrojů, protože organizované boje mezi profesionálními armádami ustoupily loupežnictví a rabování. V bojích podle odhadů zahynuly téměř čtyři miliony lidí – většinou civilistů. Velká část obětí zemřela v důsledku nemocí či na podvýživu.

Když se Blízkým východem a severní Afrikou přehnalo arabské jaro, lidová povstání svrhla autoritářské režimy v Tunisku, Libyi, Egyptě a Jemenu. V Sýrii však prezident Bašár Asad na protesty reagoval kombinací politických ústupků a stupňujícího se násilí vůči vlastnímu lidu.

Povstání přerostlo v občanskou válku, která rozšířila násilí do sousedního Iráku a poskytla živnou půdu pro militantní skupiny, jako je Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL, známý také jako ISIS). Povstalecké skupiny se zmocnily obrovských území a oblast pod vládní kontrolou se zmenšila na malý pruh země v západní Sýrii.

Bašár Asad se uchýlil ke stále zoufalejším a brutálnějším opatřením, aby si udržel moc, shazoval surové „barelové bomby“ na městské obyvatelstvo a používal chemické zbraně na území kontrolovaném povstalci. Jak regionální mocnosti a západní země přebíraly v konfliktu větší roli, zdálo se nevyhnutelné, že Asad bude donucen k odchodu z pozice moci.

Kurdské milice postupovaly z kurdské autonomní oblasti v severním Iráku a USA prováděly letecké údery proti silám ISIL v Sýrii i Iráku. V roce 2015 zahájilo Rusko, dlouholetý podporovatel Asadova režimu, bombardovací kampaň na podporu syrských vládních sil, která zvrátila průběh války. Dohody o příměří nedokázaly zastavit násilí a v roce 2016 se odhadovalo, že každý desátý Syřan byl v bojích zabit nebo zraněn.

Ze země uprchly čtyři miliony lidí a další miliony byly vnitřně vysídleny. Úřad vysoké komisařky OSN pro lidská práva uvádí, že si válka přímo či nepřímo vyžádala 350 tisíc obětí na životech a průměrná délka života při narození zaznamenala šokující propad z více než 70 let před konfliktem na pouhých 55 let v roce 2015.

Počátkem roku 2003 se povstalecké skupiny postavily proti chartúmskému režimu súdánského prezidenta Umara al-Bašíra, a vyvolaly tak dlouhodobé napětí v oblasti Dárfúru na západě Súdánu. Tento konflikt vyústil v událost, kterou vláda Spojených států později označila za první genocidu 21. století. Poté, co povstalecké skupiny zaznamenaly řadu významných vítězství nad súdánskou armádou, súdánská vláda vybavila a podporovala arabské milice, které se staly známými jako džandžavídi.

Džandžavídi vedli cílenou teroristickou kampaň a etnické čistky proti civilnímu obyvatelstvu Dárfúru, při nichž zahynulo nejméně 300 000 lidí a téměř tři miliony byly vysídleny. Teprve v roce 2008 se společným mírovým silám OSN a Africké unie podařilo v regionu obnovit zdánlivý pořádek.

Dne 4. března 2009 vydal Mezinárodní trestní soud (ICC) zatykač na Bašíra – poprvé, kdy ICC požádal o zatčení úřadující hlavy státu a obvinil ho z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Toto vyšetřování bylo v prosinci 2014 pozastaveno z důvodu nedostatečné spolupráce ze strany Rady bezpečnosti OSN.

V prosinci 2018 začaly protesty a demonstrace napříč zemí proti vysokým cenám potravin, následně se ale odpor namířil proti Bašírovu režimu. Stále pokračující demonstrace nakonec donutily Bašíra na začátku března 2019 rezignovat na post lídra strany Národní kongres, prezidentský post ale odmítal opustit. Neutuchající protesty desítek tisíc lidí, jejich podpora ze strany opozice a nakonec i policie však vedly k tomu, že 11. dubna 2019 podal demisi.

V únoru 2020 rozhodli súdánští představitelé o vydání Bašíra k Mezinárodnímu trestnímu soudu v souvislosti se zločiny spáchanými během konfliktu v Dárfúru.

Neokonzervativní představitelé administrativy amerického prezidenta George W. Bushe usilovali o svržení režimu iráckého prezidenta Saddáma Husajna již před událostmi z 11. září 2001. Teroristé se tehdy zmocnili čtyř letadel komerčních linek. Dvě z nich pak narazila do věží Světového obchodního centra v New Yorku, jedno do Pentagonu, čtvrté se zřítilo po souboji s pasažéry v Pensylvánii a plánovaný cíl nezasáhlo.

Nejsmrtonosnější teroristický útok v dějinách USA se stal, alespoň částečně, důvodem pro válku v Iráku. S odvoláním na vazby mezi iráckým režimem a Al-Káidou a na přítomnost zbraní hromadného ničení v Iráku – obě tvrzení se nakonec ukázala jako nepravdivá – sestavily Spojené státy „koalici ochotných“ a 20. března 2003 zahájily útok na Irák.

Následná válka probíhala ve dvou odlišných fázích: krátká jednostranná konvenční válka, v níž koaliční síly utrpěly méně než 200 obětí během měsíce velkých bojových operací, a povstání, které trvalo několik let a vyžádalo si desítky tisíc obětí.

Do doby, kdy byly americké bojové síly v srpnu 2010 staženy, bylo zabito více než 4 700 koaličních vojáků a nejméně 85 000 iráckých civilistů, ale podle některých odhadů je tento počet mnohem vyšší.

Sektářské násilí, které zmítalo zemí po svržení Husajnova režimu, dalo vzniknout Islámskému státu v Iráku a Levantě (ISIL, také nazývaný ISIS), sunnitské skupině, která usilovala o vytvoření chalífátu v Iráku a Sýrii. Od roku 2013 do konce roku 2016 ISIL zavraždil nebo bylo při střetech mezi ISIL a iráckými vládními silami zabito dalších více než 50 000 civilistů.

Během několika týdnů po útocích z 11. září 2001 začaly Spojené státy provádět letecké údery proti režimu Tálibánu v Afghánistánu. Tálibán, ultrakonzervativní islamistická frakce, která se chopila moci ve vakuu, jež vzniklo po odchodu Sovětského svazu z Afghánistánu, poskytl útočiště al-Káidě a jejímu vůdci Usámovi bin Ládinovi.

Válka v Afghánistánu se na čas stala nejzřetelnějším projevem „války proti terorismu“ vedené Spojenými státy. (Válka proti terorismu začala v podstatě okamžitě po teroristických útocích na USA v září 2001. Nejde o tradiční válečný konflikt znepřátelených zemí, ale o obecný boj proti teroristickým organizacím, jako je například islamistická al-Káida.)

V prosinci 2001 byl Tálibán odstaven od moci, ale jak afghánský Tálibán, tak jeho pákistánský protějšek znovu posílily v kmenových oblastech na hranicích těchto dvou zemí.

Tálibán změnil svou taktiku, která se podobala taktice používané povstalci v Iráku, a začal s velkým úspěchem používat improvizovaná výbušná zařízení (IED) na vojenské i civilní cíle. Tálibán rozšířil pěstování máku v oblastech, které ovládal, a mezinárodní obchod s opiem financoval velkou část jeho vojenských a teroristických aktivit.

V letech 2001–2016 bylo zabito odhadem 30 000 afghánských vojáků a policistů a 31 000 afghánských civilistů. Během této doby bylo zabito více než 3 500 vojáků koalice vedené NATO a mezi mrtvými bylo zastoupeno 29 zemí. Kromě toho pákistánský Tálibán zabil přibližně 30 000 příslušníků pákistánských vládních sil a civilistů.

Islamistická militantní skupina Boko Haram (termín, který v hauském jazyce znamená „Západ je svatokrádež“) byla založena v roce 2002 s cílem zavést v Nigérii islámské právo šaría. Skupina byla poměrně neznámá až do roku 2009, kdy podnikla sérii nájezdů, při nichž zahynuly desítky policistů. Nigerijská vláda odpověděla vojenskou operací, při níž zemřelo více než 700 členů Boko Haram. Nigerijská policie a armáda poté vedly kampaň mimosoudního zabíjení, která aktivizovala zbytky Boko Haram.

Od roku 2010 skupina Boko Haram vracela úder, vraždila policisty, organizovala útěky z vězení a útočila na civilní cíle po celé Nigérii. Obzvláště tvrdě byly zasaženy školy a křesťanské kostely na severovýchodě země. Únos téměř 300 školaček v roce 2014 vyvolal mezinárodní odsouzení.

Když začala Boko Haram získávat kontrolu nad větším územím, charakter konfliktu se změnil z teroristické kampaně na plnohodnotné povstání, které připomínalo krvavou nigerijskou občanskou válku. Při útocích byla ničena celá města a k vojenské reakci se nakonec připojily jednotky z Kamerunu, Čadu, Beninu a Nigeru. Přestože se do konce roku 2016 území pod kontrolou Boko Haram výrazně zmenšilo, skupina si stále zachovala schopnost provádět smrtící sebevražedné útoky.

Roku 2021 vydala OSN studii zabývající se dopadem činnosti Boko Haram, která došla k závěru, že od počátku povstání roku 2009 skupina zabila 350 tisíc osob, přičemž přímo násilnou smrtí zemřela desetina a zbylých 90 procent jsou oběti podvýživy a epidemií na území, které ovládala nebo zde útočila na logistické cíle.

V listopadu 2013 zmařil proruský ukrajinský prezident Viktor Janukovyč dlouho očekávanou asociační dohodu s Evropskou unií ve prospěch užších vazeb s Ruskem. V ukrajinském hlavním městě Kyjevě propukly pouliční protesty a na náměstí Nezávislosti si demonstranti zřídili stálý tábor. Střety mezi policií a protestujícími se s narůstající krizí stávaly stále násilnějšími a v únoru 2014 vládní bezpečnostní síly zahájily palbu na demonstranty, při níž byly desítky lidí zabity a stovky zraněny.

Následná reakce odstavila Janukovyče od moci, poté uprchl do Ruska. Během několika dní po Janukovyčově odchodu začali ozbrojenci, kteří byli později identifikováni jako ruští vojáci, obsazovat vládní budovy v ukrajinské autonomní republice Krym. Proruská strana, která měla předtím minimální zastoupení v krymském zákonodárném sboru, se za podpory ruských vojáků zmocnila kontroly nad regionální vládou; odhlasovala odtržení od Ukrajiny a snahu o připojení k Rusku.

Ruský prezident Vladimir Putin tuto nezákonnou anexi v březnu formalizoval a o několik týdnů později se prakticky totožný scénář začal odehrávat v ukrajinských regionech Doněck a Luhansk. Kreml trval na tom, že se na konfliktu na východě Ukrajiny přímo nepodílí, a tvrdil, že ruští vojáci, kteří byli na ukrajinském území zabiti nebo zajati, byli „dobrovolníci“.

Počátkem léta 2014 ovládly proruské síly značnou část území. V červenci byl nad územím kontrolovaným povstalci sestřelen let MH17 společnosti Malaysia Airlines Ruskem dodanou raketou země-vzduch. Téměř 300 cestujících a členů posádky zahynulo a Moskva v reakci na to zahájila propagandistickou ofenzivu ve snaze přenést odpovědnost za útok.

Ukrajinské jednotky v průběhu léta zatlačovaly separatistické linie, ale koncem srpna 2014 byla otevřena nová proruská fronta, která ohrožovala jižní město Mariupol. V únoru 2015 bylo podepsáno příměří, které zpomalilo, ale nezastavilo krveprolití, a ruská obrněná technika a těžké zbraně zůstaly mezi separatistickými silami běžným jevem. Východní Ukrajina se připojila k moldavskému Podněstří a gruzínským regionům Jižní Osetie a Abcházie jako oblastem zamrzlého konfliktu podporovaného Kremlem. Do začátku roku 2017 bylo od začátku bojů zabito přibližně 10 000 lidí – z nichž drtivou většinu tvořili civilisté.

Během války na východní Ukrajině se výrazně zhoršila již tak nedobrá situace v zemi v oblasti ochrany žen a v některých případech i mužů před sexuálním a jiným násilím. Nejohroženějšími skupinami žen byly matky s dětmi, drogově závislé, HIV pozitivní a prostitutky. Neexistují oficiální statistiky, ale případů sexuálního násilí během války bylo mnoho a jejich závažnost byla vysoká.

Válku na Ukrajině, kterou 24. února 2022 rozpoutal ruský prezident Vladimir Putin, sledují Seznam Zprávy podrobně každý den.

Výběr najdete ve speciálu níže.