Fajt: Pro profesuru půjdu i k Ústavnímu soudu

Cítíte satisfakci?

Nevím, jestli cítím satisfakci. Ale jsem samozřejmě rád, protože soud prokázal svoji nezávislost. A to je, myslím, docela významný signál do české společnosti, že se rozhoduje podle práva bez ohledu na to, kdo s kým se soudí.

Co to pro vás znamená, že jste u soudu vyhrál nad prezidentem Milošem Zemanem?

Je hrozně důležité, že soud řekl, že nikomu nepřísluší přehodnocovat rozhodování univerzitních orgánů. Celý spor byl o principiálních záležitostech, totiž o akademické svobodě a o nezávislosti univerzit. Jinak pro mě osobně podle pravomocného rozhodnutí soudu by pan prezident měl konat, což znamená, že by mě měl jmenovat, respektive dát svůj podpis pod jmenovací dekret.

Udělá to?

Nejsem až takový idealista, abych si myslel, že to pan prezident ochotně učiní. Takže zůstávám na zemi a jsem přesvědčen o tom, že to samozřejmě nenastane. My po poradě se spolužalující stranou, tedy s Univerzitou Karlovou, konkrétně s panem rektorem a s našimi advokáty, zvolíme veškeré právní prostředky k tomu, abychom mohli naplnit vykonavatelnost toho soudního rozhodnutí. Celá ta věc nekončí, budeme pokračovat dál.

Takže si nemyslíte, že by vás prezident Zeman teď profesorem jmenoval?

Velice by mě to překvapilo. Neočekávám v této věci žádnou změnu. On ukázal už několikrát, třeba na příkladu kauzy Peroutka, že se nehodlá řídit pravomocnými rozhodnutími nezávislých soudů. A myslím, že já v tom nebudu žádnou výjimkou.

Takže ani soud nedonutí Miloše Zemana, aby jmenovací dekrety podepsal?

No, tak soud učinil maximum, co učinit mohl. On se tou celou situací zabýval a řekl, že panu prezidentovi nepřísluší, aby jakýmkoliv způsobem vstupoval a přehodnocoval rozhodnutí univerzitních orgánů, které jsou autonomní, od jmenovací komise až po nejrůznější vědecké rady na úrovni fakulty nebo na úrovni celé univerzity, které v tajném režimu potom hlasují atd. Takže celý ten proces je velice transparentní, je velice objektivní, vše je doložitelné. Do tohoto procesu nemůže vstupovat nikdo, ani pan prezident, což je velice důležité. Nicméně když se sestavoval právní pořádek v České republice, tak se nepočítalo s tím, že, že by se prezident odmítal řídit pravomocnými rozhodnutími soudu, takže ta možnost vymáhání není zrovna ideální. Ale jsou samozřejmě určité možnosti a my jsme připraveni jít třeba až k Ústavnímu soudu s tím, že chceme, aby rozhodnutí soudu bylo naplněno.

Takže si půjdete pro profesuru až k Ústavnímu soudu?

Je to jedna z možností. Těch možností je několik.

Které jsou ty další?

Je to čerstvá věc a já jsem v zahraničí, nejsem ani v Praze, abychom se mohli s právníky sejít, tak mě berte s rezervou, ale jedna z možností je exekuce na majetek Pražského hradu. Ale přece jenom by možná působilo zvláštně, kdybychom ve věci jmenování šli touto cestou. Rozhodně se jí nechceme ubírat, ale nevylučujeme, že pokud to bude zapotřebí a ukáže se, že je to ta nejefektivnější cesta, jak vymoci vykonavatelnost soudního rozhodnutí, tak ji zvolíme.

Ještě je varianta, při současném rozložení Sněmovny nerealizovatelná, že by poslanci a senátoři podali žalobu pro hrubé porušení ústavy. Vy čekáte, že by se vás politici zastali?

Kauza jmenování profesorů se dostala na seznam pochybení pana prezidenta, který byl součástí návrhu na ústavní žalobu. Ten materiál prošel Senátem, ale narazil v Poslanecké sněmovně, kde jsou karty rozdány tak, jak jsou rozdány, a tam má samozřejmě pan prezident svoje ochránce, kteří jsou ve většině. Nečekám, že by politici měli takovouto situaci řešit. Já se domnívám, že pro řadu z nich je to dokonce pod prahem rozlišovacích schopností. Nicméně ta situace by se měla řešit na principiálnější úrovni bez ohledu na to, jestli Fajt je profesorem nebo není. Tady jde skutečně o to, jakým způsobem se tady dodržuje právo. Hlava státu by ho měla dodržovat a měla by hledět rozhodnutí soudů, které jsou nezávislé a které jsou pravomocné.

Myslíte, že by se tenhle spor měl odrazit v nějaké legislativní změně? Že by prezident o tuto pravomoc měl přijít?

Ta situace ukazuje, že očekávat od prezidenta, aby spolupodepisoval jmenovací dekrety na profesory, je archaické. Nicméně jsem hluboce přesvědčený o tom, že by se na základě svévolného chování pana prezidenta neměly měnit zákonné normy. Leda až tato kauza doběhne. Bylo by špatné, kdybychom si český právní systém měnili podle nálady toho či onoho prezidenta. To by byl trhací kalendář a ne právní řád.

Proč jste se ocitl v nemilosti pana prezidenta?

Je veřejným tajemstvím, že jsem při prezidentské volbě stál na straně Karla Schwarzenberga, což se asi panu prezidentovi příliš nelíbilo.

Zranil jste prezidentovo ego?

Já si myslím, že asi ano. Já se s panem prezidentem Zemanem neznám. V životě jsem ho osobně nepotkal, ale ti, kteří ho znají z větší blízkosti, hovoří o tom, že pan prezident toto nemá rád a že nezapomíná. Takže si myslím, že uražené ego tam může hrát asi docela podstatnou roli.

A ty další věci, které podle vás hrají roli?

V okolí pana prezidenta je plno lidí, kteří mají se mnou otevřené účty. Třeba pan advokát Nespala, který je obhájcem pana prezidenta ve věci mojí profesury, byl zástupcem Národní galerie, když jsem úřad přejímal. Já jsem s jeho službami nebyl vůbec spokojený, takže jsme se sešli, já jsem mu řekl výtky a sdělil jsem mu verdikt, který zněl, že končí na půdě Národní galerie. Pan Nespala říkal, že to neudělám, já jsem mu říkal, že udělám, že s ním tu spolupráci skončím. To je zřejmě také jedna z motivací, která stojí na pozadí.

Poté, co jste byl vyhozen z postu ředitele NG, jste Deníku řekl: „Domů jsem šel s papírem v ruce od pana docenta Staňka jako v mátohách. Až z televizní obrazovky jsem se dozvídal, co jsem to vlastně provedl a jaký jsem lump.“ Musím říct, že jste mě velmi překvapil, když jste se přihlásil do výběrového řízení na své bývalé místo. Překvapil jste i sebe?

Trošku jo, protože já už jsem se příliš hlásit nechtěl, říkal jsem si, že je to uzavřená kapitola. Co mě k tomu přivedlo, byl vývoj událostí, kdy policie odložila dvě trestní stíhání, které pan ministr Staněk na mě podal, pan ministr Zaorálek se následně jménem státu za neoprávněné vyhození z galerie omluvil a potom následovala petice, která požadovala, aby bylo se mnou přímo jednáno o návratu do instituce.

To vše vás přesvědčilo, abyste se přihlásil na své bývalé místo?

Ano. Já jsem se samozřejmě domníval, že by bylo legitimní, kdyby se mnou někdo začal jednat o návratu. Ale s panem ministrem jsme si to vysvětlili, bylo už vyhlášeno výběrové řízení. Co mě k tomu přimělo, byla i obrovská podpora, kterou jsem cítil nejenom ze svého okolí, ale od lidí na ulici. Říkali, že galerie za mého vedení se konečně stala institucí, která stála za pozornost. A já mám pocit, že jsem tam nechal některé věci nedodělané. Za těch šest let, pokud bych měl být vybrán, by se mi podařilo je dokončit. A mohl bych definitivně skončit.

Máte už plány, co byste rád dokončil. Cítíte se být dopředu vítězem?

Ježíš, to vůbec ne. Plány musí mít každý z kandidátů, vize vývoje té instituce byla podmínkou přihlášky do konkurzu. Ale rozhodně neplánuji, že budu vítězem. Já se naopak domnívám, že jím nebudu. Pokud jde o mé pokračování v Národní galerii, jsem skeptický.

Proč myslíte, že konkurz nevyhrajete?

To je nějaký šestý smysl. Já se domnívám, že to rozhodování se nebude odehrávat jenom na půdě výběrové komise, ale bude do něj samozřejmě vstupovat politika. Stejně jako do případu mé profesury. Politici nežijí ve vzduchoprázdnu a že i pan ministr Zaorálek se bude muset rozhodovat podle karet, kterému mu politická scéna připraví.

Na Česko jste tedy přes soud o profesuru a trestní oznámení na působení v Národní galerii nezanevřel?

Jak vidno nezanevřel. A pana ministra Zaorálka si vážím. V Čechách je celá řada vynikajících lidí, fantastických umělců. A pokud jim budu moci pomoci v tom, aby byli známější v zahraničí, tak to budu rád činit i dál.