Článek
Média podle něj dělají svět zbytečně nebezpečným, proto se vydává na cesty pěšky, na kole nebo stopem. A čtenáře jeho zážitky očividně zajímají. Knihy prodává v desetitisícových nákladech.
„Pouť do Jeruzaléma přes Turecko jsem šel pěšky jen s batohem, a mohl tak nabídnout jiný pohled na islám. Lidé se tam ke mně chovali hezky a já měl pocit, že bych měl ty příběhy předávat dál,“ popisuje ve Výzvě Ladislav Zibura.
Právě putování do Jeruzaléma od bulharsko-tureckých hranic v roce 2014 bylo impulsem, proč začal své cesty popisovat knižně. „Pěší pouť má co nabídnout každému, je to úžasné,“ popisuje cestovatel, který pěšky nachodil přes osm tisíc kilometrů.
Vyhýbá se turistickým atrakcím a tvrdí, že jeho cestopisy jsou bajky o „otevřeném nevinném chlapci“, který se nebojí vydat do světa. Zároveň tvrdí, že díky moderním technologiím a možnosti být připojený na internetu, se na cestách cítí bezpečněji, než kdyby měl velký nůž. Mimochodem, nikdy ho neokradli.
„Snažím se pokorně přijmout místní zvyky se vším všudy. Třeba na Kavkaze se pije nejvíc na světě, alkohol navíc zlepšuje moji ruštinu. Ráno ale z poznámek někdy ani nepoznám, co jsem si večer do deníku zapsal,“ přiznává se smíchem cestovatel, který z putování po Kavkaze napsal svou poslední knihu – Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii.
Extrémy nevyhledává. Přiznává ale, že když v Izraeli utíkal před raketou do krytu, měl strach. Mezi vypjaté zážitky řadí i zkušenosti z Číny.
„Nocleh v opuštěném starém domě je zážitek na celý život, ale občas mě některá místa děsí. Třeba v Číně v prudkém kopci bylo jediné rovné místo hrob. A tak jsem spal na hrobě. Myslím, že to byl hrob nějakého vojáka,“ říká Zibura.
Co doporučuje cestovatelům jako recept proti nudě na dlouhých pěších poutích? Proč se stydí za to, jak se chováme k turistům v Praze? A co nejdůležitějšího se naučil od Nepálců?
Podívejte se na celý rozhovor v úvodním videu.
