Expert: Praha má víc turistů než Benátky, lidé se v ní už necítí doma

Patří Praha ještě vůbec Pražanům?

To je velká otázka. Turistů v Praze dlouhodobě přibývá. A v současné době se dá říct, že Praha je jedním z nejvíc turisty navštěvovaných měst. Vůbec na světě.

Víc než třeba Benátky?

Je to tak. Z hlediska počtu turistů je to víc i než v Benátkách. Problém Prahy je v tom, že poměr počtu obyvatel na počet turistů je zhruba pětkrát vyšší ve prospěch turistů.

Takže vaše odpověď na otázku, jestli Praha patří Pražanům, by byla jaká?

Praha stále patří Pražanům. Zároveň si ale Pražané začínají všímat toho, že v určitých ohledech a na určitých místech se jim město poněkud vzdaluje.

Je to o svátcích ještě horší?

Svátky jsou jedním z vrcholů turistické sezony, zejména pro zahraniční turisty. Velký příliv turistů v Čechách probíhá zejména okolo Velikonoc. Potom samozřejmě v červenci a v srpnu, kdy bývá počet turistů v Praze největší. Tam je to ale trochu vyváženo tím, že v pražském prostředí je v době dovolených zase odliv obyvatel. A potom samozřejmě před Vánoci, kdy v Praze naopak zůstávají všichni.

Když se během svátků navalí do Prahy skoro 600 tisíc lidí, což je zhruba polovina obyvatel Prahy, co to s městem udělá?

Různé věci. Je třeba se na to podívat z hlediska kvality života obyvatel a vlastně i turistů. To město se přeplňuje. Turistický ruch se snaží dlouhodobě růst, každoročně. A hlavní dopady jsou přeplněnost hromadné dopravy, přeplněnost ulic. Zároveň tam jsou dlouhodobé vlivy, což je vliv na trh s nemovitostmi, vliv zejména na nájemní bydlení. Což můžeme sledovat na takovém tom přelivu mezi nájemním bydlením a těmi byty, které jsou pronajímané na tzv. digitálních platformách krátkodobého ubytování, jako je Airbnb a spol.

Nejvíc je vliv turistů každopádně znát v centru. Jak se proměnilo?

Centrum se proměňuje dlouhodobě. Někdy okolo roku 1989 do Prahy přijíždělo zhruba okolo 600 tisíc turistů. A ta čísla dlouhodobě stoupala a potom vykazují velmi silný nárůst právě v posledních třeba 6, 7 letech. Dají se z toho vyčíst různé tendence, které se týkají fungování pražského letiště. Po krizi v roce 2008 vykázalo pokles letů, spojů, které sem do Prahy přilétají. A ty začaly samozřejmě potom v průběhu konjunktury zase pomalu stoupat, ale už nikdy nestouply na tu hodnotu, která byla někdy okolo roku 2008. Zároveň ale i přes tento degres se počet turistů v posledních letech zvyšuje. To znamená, že pravděpodobně přijíždí jinak nebo jsou ty lety více naplněny. Mnozí tvrdí, že pražské letiště kapacitně nedostačuje.

Pan premiér Andrej Babiš chce do rozšíření pražského letiště nalít 50 miliard korun. Takže to je podle vás špatný nápad?

Pro mě z hlediska například klimatických změn to není úplně dobrý nápad. Ta ekologická stopa letiště je zásadní, razantní, ovlivňuje životní prostředí v celém městě.

A z hlediska turismu?

Z hlediska turismu je to také na zvážení, protože to město v současné době vykazuje stav, kdy mu další navyšování turismu může způsobit skutečně zásadní problémy. Z hlediska infrastruktury, z hlediska fungování města, z hlediska každodenního fungování pracujících obyvatel.

Jak si ty zásadní problémy představit? Nevejdeme se do metra?

Nevejdeme se do metra. Kolem Vánoc to bylo hodně vidět. Já k tomu řeknu takový anekdotický příběh, který se mi stal teď těsně před silvestrem. Jel jsem tramvají a do ní nastoupila poměrně početná skupina zahraničních turistů. Jejich průvodce začal označovat v označovači v tramvaji zhruba 80 lístků najednou. A já jsem seděl v místě, kde byl ten označovač, a najednou jsem si uvědomil, že mě to určitým způsobem rozhodilo. Potom, když jsem o tom přemýšlel jako antropolog, tak jsem si uvědomil, že to je přesně ta situace, kdy si jako obyvatel města na sobě uvědomuji, že se tady něco mění, že to je věc, která ovlivňuje můj komfort v tom městě. I když to je banalita.

Takový vztek na turisty, že jim „zabírají jejich město”, pociťuje podle vás většina Pražanů?

Já to nechci paušalizovat jako naštvání, je to spíš určité zbystření. Odborná literatura o tom mluví jako o symbolickém vymístění. To znamená, že ti lidé se přestávají v místě svého bydliště cítit jako doma nebo minimálně se proměňuje jejich vnímání domova. Mohou se vzdalovat ty lokality, kde bydlí, protože se proměňuje provoz, proměňují se nejen obyvatelé, ale objevují se v té lokalitě jiní lidé. Ve vnitřních částech města, kde vlivem masového turismu dlouhodobě ubývalo obyvatel, jich v současné době dlouhodobě přibývá. A to právě vlivem těch krátkodobých ubytování formou Airbnb. A lokální komunity musí řešit velmi palčivé problémy, které vznikají z turistického provozu, jenž se od toho každodenního produktivního života ve městě zásadně mění.

Máte na mysli třeba rušení nočního klidu, hluk?

Může to být rušení nočního klidu. Z některých domů se stávají průchoďáky, ty domy jsou otevřené, neustále se tam střídají lidé. Vede to k určitému nepořádku ve společných prostorách budov. A zároveň se to promítá i do veřejného prostoru. Praha žije 24 hodin denně, protože noční kluby a bary v centru jsou otevřené.

Současné vedení Prahy chce ale aspoň podle svých slov cílit na slušné a dobré turisty. Tedy, ty, se kterými nepřicházejí problémy spojené například s hlukem, alkoholem, rušením nočního klidu. Daří se to?

Já si nejsem úplně jistý, že by se to dařilo. Ale zároveň bych asi nerozlišoval mezi slušnými a dobrými turisty.

Takže nejde říct: Chceme jen ty, co v Praze chodí na výstavy a koncerty, nechceme ty, co se sem jezdí opít?

Nedovedu si představit jednoduchou pomůcku, jak oddělit jednu skupinu od té druhé. Ale nějaké skupinové aktivity, které vyplývají z turismu a mají nějaké negativní dopady, se samozřejmě určitým způsobem regulovat dají. Známe příklady z celého světa. V současné době plno měst – Amsterdam, právě třeba Benátky, Barcelona – se snaží vlastně turismus určitým způsobem regulovat. Snaží se zároveň rozjíždět na sociálních sítích různé kampaně, které mají turisty informovat o tom, jak se mají chovat.

Například Dubrovník omezil počet lodí, které smí kotvit v přístavu, Bruggy „zkrouhly” vlastní propagaci a Nizozemsko se pokouší propagovat i jiné destinace než jen Amsterdam, například reklamou: Chcete navštívit Amsterdam? A co se takhle místo toho podívat do Harderwijku? Je to inspirace pro Prahu?

Mohla by být. Určitým dílčím způsobem už se to tady i děje, protože posledních pár let se snaží Česká republika propagovat i jiná místa, než je Praha. Zároveň víme, že v České republice je masových turistických destinací poměrně málo, typicky Kutná Hora, Český Krumlov.

A ten je také přeplněný.

Tam mají podobné problémy. Ta opatření mohou být samozřejmě i jiná, Amsterdam na to šel třeba i tvrdšími formami. Velmi razantně zvýšil pokuty za narušování veřejného pořádku. Zároveň zrušili takové ty průvodcovské túry proslulými čtvrtěmi uvnitř Amsterdamu, které jsou známé zejména kvůli sexuálnímu turismu.

Co zvýšení městské daně, je to cesta?

Zvýšení městské daně je rozhodně cesta. Zároveň z českého pokusu o zvýšení turistického poplatku na hlavu a den, který byl spojen s Airbnb, víme, že česká legislativa neumožňuje příliš široký rozptyl. Ten poplatek se příliš zvýšit nepodařilo. A finanční přínos městu bude i nadále velmi omezený.

Je vůbec na místě turismus omezovat? Vždyť přináší do pokladny nejen Prahy, ale i celé České republiky stamiliardy ročně.

Je třeba si klást otázku, jaké město volení zástupci, místní samosprávy, obyvatelé chtějí. A turismus samozřejmě představuje důležitý segment výdělku pro město. Nějaká zásadní regulace v tomto ohledu asi není na místě, ale zároveň je třeba neustále přemýšlet nad tím, kde je ta hranice, kdy už je to moc. A já se obávám, že v současné době v Praze vzhledem k tomu, že regulace byly v posledních letech nedostatečné, se dostáváme do situace, kdy už vlastně doháníme něco, co je velmi těžko v tuhle chvíli zastavitelné. A nabízí se skutečně jenom připravit jakýsi set poměrně zásadních regulací, které pomohou zabránit negativním dopadům.

Co byste udělal jako první?

To není asi otázka úplně na mě, protože já spíš sleduji ty jevy. Řešení je spíše asi na volených zástupcích, možná i na některých urbanistech.

Co by pomohlo podle vás?

Já bych se v první řadě skutečně snažil propojit fungování města: místních obyvatel a turistů. O to se snaží třeba právě Barcelona, která se snaží dostat lidi k sobě, aby se mohli bavit.

Jak se to dělá?

Místní obyvatelé si často třeba berou určité skupiny obyvatel k sobě a vykládají jim, jak to v tom městě funguje. Ve chvíli, kdy se tam nastaví tenhle trochu osobní vztah, s nějakým průvodcem, neformálním průvodcem, tak se můžeme dostat k tomu, že lidé pochopí, že kulturní zázemí toho města je trochu jiné než to, z kterého přicházejí. A že některé věci v našem kontextu není slušné nebo přístojné dělat.

My jsme zmínili několikrát Airbnb. Platformu pro sdílené bydlení, která se ovšem během let posunula ke komerční bázi. Podle analýzy společnosti Deloitte ubytovací platformy typu Airbnb časem vytlačí i obyvatele širšího centra hlavního města. To už se ale děje, ne?

Já jsem se třeba včera díval na platformu AirDNA, která poskytuje základní statistické informace zejména o Airbnb v Praze, ale nejen o něm. A je tam celkem nějakých 11 500 nabídek. Když jsem si je rozklikal podle poštovních směrovacích čísel, tak zhruba 9000 z nich je v širším centru, což je historické jádro, Karlín, Žižkov, Vinohrady a Smíchov. Jsou to z velké části byty celé. To znamená, že čtyři pětiny těch bytů se nabízí v centru. Takže to skutečně poměrně zásadní vliv na město má. Zároveň je třeba říct, že se k tomu vážou i další problémy, které nevyplývají z toho krátkodobého turismu nebo vyplývají z globalizace bydlení. Velká část nemovitostí ve městě je v současné době přestavována, často na byty, které mají charakter například 1+1, ale můžou to být takové ty krátkodobé rezidenční byty, které si nakupují lidé, již vlastní například nemovitosti po celé světě.

Jak chcete ale zařídit, aby ti starousedlíci mohli v centru zůstat, když na to prostě nemají?

To v tuhle chvíli bez nějaké regulace a v současné majetkové struktuře hlavního města Prahy není možné. Zhruba 95 procent nemovitostí v Praze je vlastněno soukromě, jenom 5 procent nemovitostí vlastní město nebo městské části. Možná méně než 5 procent, protože nějaké privatizace stále probíhají. Tudíž ten prostor pro aktivní sociální politiku města je značně omezený.

Ve srovnání třeba s Vídní.

Ve srovnání s Vídní a s jinými městy zejména na Západě. V postsocialistických zemích je to jev poměrně běžný. Je důsledkem politiky po roce 89, tzv. big bang ride to buy. Té skokové plošné privatizace, která tady probíhala v 90. letech, v nultých letech. V některých zemích východního bloku proběhla ještě daleko razantněji než u nás.

Dobře, máme málo městských bytů, máme problém s Airbnb. Pohnulo s tím problémem vedení Prahy?

V současné době se zdá, že příliš ne. A vzhledem k tomu, jaké bylo programové prohlášení koalice po loňských komunálních volbách, kdy bylo bydlení s dopravou nejzásadnější téma, tak se ukazuje, že zhruba po roce se toho příliš nepodařilo. Vyjma toho, že se poměrně zásadně proměňuje sociální politika bydlení v oblasti sociálního bydlení a bydlení pro marginalizované a ohrožené skupiny obyvatel. Z hlediska mainstreamu, to znamená té střední třídy, se dál zvyšují nájmy, zvyšuje se počet turistů, zvyšuje se počet nabídek právě prostřednictvím sdílených platforem.

Ani v zahraničí nepřišel nikdo na to, jak potíže s Airbnb vyřešit?

Jsou samozřejmě dílčí řešení, která se ale dají obejít. Berlín to řešil dlouhodobě zastropováním nájmu v určitých lokalitách. Člověk může pronajímat maximálně jednu nemovitost navíc, pokud bychom se bavili o těch sdílených bytech. V Amsterdamu ji smí pronajmout jenom 30 dní do roka. Ale obyvatelé, kteří chtějí vydělat na tom, co vlastní, se samozřejmě snaží nacházet cesty, jak to obejít. Celoevropsky velká většina lidí pronajímá jenom jednu nemovitost navíc. Například třeba typicky v Holandsku je to asi 90 procent celkových uživatelů. V českém prostředí je ta jedna pronajímaná nemovitost typicky úkazem jenom pro 70 procent uživatelů. V Praze je zhruba 7 procent těch poskytovatelů, kteří nabízejí 5 a více nemovitostí.