Exkluzivní rozhovor s Tomášem Plekancem: O tisícovce zápasů v NHL, návratu do Čech i rozvodu s Lucií Vondráčkovou

Symbol věrnosti. Příklad hokejové trpělivosti. Muž s nezlomnou vůlí. Hokejistu Tomáše Plekance můžete nazvat jakkoliv a všechna tahle přirovnání budou platit.

V pětatřiceti letech se stal nejstarším Čechem v NHL. Časy, kdy sbíral i sedmdesát bodů za sezonu, jsou sice nejspíš dávno pryč. Jeho místo v kabině nejslavnějšího klubu na světě a srdcích jeho fanoušků ale dál zůstává pevné. V Montrealu ho lidé zkrátka milují. Když minulý týden jako teprve jedenáctý Čech v historii odehrál 1000. zápas v NHL, vestoje mu aplaudovala celá hala. A „Pleky“ svou show ozdobil gólem, navrch byl vyhlášen hvězdou zápasu.

„Je za tím schovaných hodně vypjatých momentů v kariéře. Musíte se přizpůsobit různým situacím, vyvíjíte se vy i hokej a hodně lidí kolem vás musí podržet. Není to jednoduché být tak dlouho v nejlepší lize světa,“ říká hrdě Tomáš Plekanec. Přitom ta největší párty teprve přijde: Ještě v téhle sezoně se stane teprve šestým hokejistou v historii Canadiens, který tisíc zápasů v NHL zvládne jen v jejich dresu. Tím se napevno zařadí mezi absolutní legendy nejúspěšnějšího klubu NHL.

Že jste tohle netušili? Plekanec nikdy nestál o mediální pozornost. Tenhle hráč není jako jiní, kteří přicházejí a odcházejí. Stejně jako si Plekanec nedovolil odmítnout hokejovou reprezentaci i ve chvílích, kdy byl v zámoří bez smlouvy, nikdy ho nenapadlo opustit klub svého srdce: A to i přesto, že se v jeho éře Montreal ke Stanley Cupu nikdy nepřiblížil.

„Naučil jsem se přijmout roli, kterou mi trenéři dávali, a plnit i defenzivnější úkoly. Naučil jsem se mít radost i z odebraných puků, a i přesto jsem hrával osmnáct dvacet minut za zápas. Tohle mi prodloužilo kariéru. A byl jsem moc rád, když to po letech manažeři ocenili a řekli: Na tebe je spoleh,“ vypráví Plekanec v následujícím exkluzivním rozhovoru pro Seznam.

V něm mimo jiné potvrdil, že tahle sezona v NHL bude jeho poslední. Otevřeně promluvil o touze zahrát si špičkový hokej v Česku, ale také o rozvodu se zpěvačkou Lucií Vondráčkovou nebo novém vztahu s tenistkou Lucií Šafářovou, o kterých se v médiích začalo psát ještě víc než o výkonech slavného hokejisty na ledě.

Minulý týden jste odehrál tisící zápas v NHL a byla to show, o které musí snít každý hokejista. Dal jste gól, byl vyhlášen hvězdou zápasu a domácí aréna vám tleskala ve stoje. Trenér Claude Julien o vás dokonce řekl, že to vypadalo, jako byste se napil elixíru mládí. Cítil jste se také tak mimořádně?

„Myslím, že to byl hlavně pocit ostatních lidí umocněný tím, jak mě všichni sledovali. Naší lajně se povedlo pár dobrých střídání, dal jsem gól na začátku utkání, tak jsme se cítili dobře.“

Váš gól byl zajímavý v tom, že jste nastřelil českého protihráče Filipa Hronka a od něj se puk odrazil do branky. Takhle jste to zamýšlel?

„Vůbec ne! Byla to náhoda. Já nahrával na volného spoluhráče, aby střílel do prázdné a Filip srazil puk do branky, jak se ho snažil blokovat. Některé věci prostě vymyslet nejdou. Potkal jsem Hróňu den před zápasem úplnou náhodou ve městě na kávě a říkal mu ze srandy, že bych potřeboval, aby mě nechal párkrát ujet a já mohl dát gól. On tu moji myšlenku nechtěně ještě povýšil.“ (směje se)

Z akcí kolem zápasu i z reakcí lidí v hale bylo jasné, jak moc jste v Montrealu oblíbený a jak moc si vás klub i fanoušci váží. Vy ale přece nejste zrovna emotivní typ. Uměl jste si takhle velkolepé oslavy vůbec užít?

„Nejsem emotivní navenek, ale uvnitř to samozřejmě prožívám. Užíval jsem si to v sobě, bylo to krásné a výjimečné. Nikdy jsem si nepředstavoval, jak moc velké to může být. Reakce lidí z klubu, standing ovation v domácí aréně, bylo to něco mimořádného. Tisíc zápasů je velké číslo a je za tím schovaných hodně vypjatých momentů v kariéře. Musíte se přizpůsobit různým situacím, vyvíjíte se vy i hokej. Hodně lidí kolem vás musí podržet. Není to jednoduché být tak dlouho v nejlepší lize světa.“

Co se tedy uvnitř vás odehrávalo?

„Ještě hraji a chci být platný hráč, takže se nostalgii snažím bránit a nechci jen myslet na to, co bylo. To přijde, až skončím za pár let. Nerad se hodnotím sám, ale ta reakce fanoušků mě hodně potěšila.“

Na Instagramu jste po utkání zveřejnil zajímavou fotku s kustody a zaměstnanci Canadiens, kteří se starají o tým. Připadá mi, že je to rodinné foto. I z vyjádření lidí z klubu je patrné, že vás berou úplně jinak než hráče, kteří přicházejí a zase odcházejí. Nebo se pletu?

„Někteří kustodi a zaměstnanci klubu jsou tady se mnou od začátku nebo skoro od začátku. S nimi vzpomínáme nejvíc. Máme hodně společných historek, zažili jsme různé hráče a trenéry. Tito lidé nejsou tak vidět, ale oni jsou klub. I díky nim jsem tu šťastný a pomohli mi v kariéře. V profesionálním sportu rozhodují detaily a oni se o ty detaily starají. Je to logicky i tím, že jsem starší a k nim věkově bližší. V žádném případě se nestraním mladých dvacetiletých kluků, ale generační propast už mezi námi samozřejmě je. Ve dvaceti jste prostě jiní než v pětatřiceti. Nejsem žádný jejich učitel, ale spoluhráč. Role v týmu je jiná, ale pořád nechci být jen mentor. Chci být hlavně platný spoluhráč. Ti hráči mohou vnímat, jak se chovám, co dělám, jak se mnou pracují trenéři. Chci sedět s nimi na střídačce, hrát slušnou porci minut a být platný hráč.“

Už za vámi chodí mladí hráči, abyste jim vyprávěl historky ze zákulisí Canadiens?

„Jo, někdy rozjedeme něco s kustody a mladí se přisunou, zajímá je to. Některé příběhy fakt baští a váží si pak víc, že mohou být součástí klubu, jako je Montreal Canadiens.“

Jak často se vás noví spoluhráči ptají na to, jak jste dřív na tréninku před televizními kamerami i přítomnými diváky šel do bitky s vlastním a dnes již bývalým spoluhráčem P. K. Subbanem?

„Zase tak často ne. Když už na to přijde řeč, tak se spíše ptají, jestli jsem ho neměl rád i osobně. Já s ním ale měl problém kvůli týmovým věcem a hokeji. Nebylo to tak, že bychom si něco udělali mimo led a pak to řešili takhle.“

Loni jste byl vyměněn jen na pár týdnů do Toronta. Nechci to úplně zveličovat, ale vzhledem k rivalitě bych to přirovnal k českým přestupům mezi Spartou a Slavií nebo Baníkem a Opavou. Jak jste prožíval samotnou výměnu zrovna do Toronta a nakonec i návrat do Montrealu, kde pro vás klub připravil sérii uvítacích videí a vřele vás přivítali zpět i fanoušci? 

„Víte, v Kanadě lidé hokeji celkem rozumí a vnímají tu hru i kluby jinak. Má výměna pomohla Montrealu. Dostal za mě právo na výběr ve druhém kole draftu a dva hráče k tomu. To je za pětatřicetiletého hokejistu hodně. Já jsem to vnímal tak, že tím pomáhám klubu. A fanoušci to brali úplně stejně.“

V prvním utkání, kdy jste za Toronto nastoupil proti Montrealu, vaši bývalí spoluhráči na rozbruslení před zápasem vyjeli v roláku, kterým jste v NHL proslulý.

„To, co udělali, do celé atmosféry kolem toho přestupu prostě nějak zapadlo. Bylo to pěkné. Můj rolák je terčem častých vtipů.“

Když jste před třinácti lety nastoupil k prvnímu utkání v dresu Canadiens, předpokládám, že jste si v něm neplánoval takhle dlouhou budoucnost…

„Nad tím se vůbec nedá přemýšlet. Byl jsem tu prostě spokojený a klub byl spokojený se mnou. Když už jsem měl osmou devátou sezonu, říkal jsem si, že by bylo fajn tu už zůstat. Měl jsem super sezony, ale samozřejmě i horší roky, kde jsem si říkal, jestli by mi změna nakonec herně nepomohla. Každý útočník chce mít hodně prostoru, dávat góly, být na ledě v rozhodujících chvílích. Ale tady ze mě udělali jiného hráče a brali mě jako two-way útočníka. Já tu roli přijal, ale bylo to někdy dost těžké.“

Uvědomil jste si, že rozdílový hráč nemusí být jen ten, kdo pravidelně dává dva góly za zápas?

„Přesně tak. Naučil jsem se přijmout roli, kterou mi trenéři dávali, a plnit i defenzivnější úkoly. Naučil jsem se mít radost i z odebraných puků, a i přesto jsem hrával osmnáct dvacet minut za zápas. Tohle mi prodloužilo kariéru. A byl jsem moc rád, když to po letech manažeři ocenili a řekli: Na tebe je spoleh. Bereme tě jako jistotu a jsme rádi, jak pracuješ pro Montreal.“

Také se napříč ligou našli hokejisté, kterým jste se svým stylem hry doslova vryl pod kůži. Brad Marchand z Bostonu o vás řekl, že vás vyloženě nesnáší. Sidney Crosby z Pittsburghu zase vyprávěl o tom, jak ho na ledě naháníte celý zápas. V NHL prostě platí, že Tomáše Plekance je lepší mít na své straně. Jak to hokejisté s touhle často osobní rivalitou mívají mimo led?

„Během zápasu na sebe něco s protihráči prohodíme, ale mimo led se nepotkáváme. Na ledě dochází k hecování, které je umocněné tím, když hrajete často proti někomu a vycházíte na sebe často herně. Sledují to i média a občas vás napadne něco okomentovat i po zápase. Ale jsme profesionálové a normální kluci. Je spíše funny, když se pak s někým takovým sejdete v jednom týmu a vyprávíte si o těch vzájemných soubojích. To už se tomu hlavně navzájem smějete.“

Stále platí, že chcete svou kariéru ukončit v České republice?

„To rozhodně chci. Mám smlouvu v Montrealu na tuto sezonu a ta bude s největší pravděpodobností má poslední za mořem. Nikdy jsem se netajil s tím, že chci hrát ještě v Česku.“

Co vás do Česka táhne zpět? V Montrealu žijete téměř patnáct let, zařadil jste se mezi velikány nejslavnějšího klubu na světě, ve kterém vám pravděpodobně po konci kariéry nabídnou i práci…

„Chci hrát pořád hokej a chci odehrát jednu, dvě dobré sezony v Česku. Těším se domů a chci hrát před českými fanoušky. Baví mě pořád hokej a hrát před nimi je prostě skvělé. I proto jsem jezdil vždycky, když to šlo, na všechny reprezentační akce.“

Má na váš návrat vliv i to, že se rozvádíte a máte děti?

„Nejsem jen český hokejista, ale jsem samozřejmě i český táta. Rozvod na návrat nemá vliv, protože jsme se s dětmi chtěli vrátit vždycky. Vždycky jsem je chtěl vychovávat i v Česku. Aby se cítily jako Češi. Jsou malé (tři a šest let, pozn. autora), žily v Kanadě, což má své výhody. Umí anglicky a francouzsky, ale doma s nimi mluvíme česky.“

Říkáte my, ale s manželkou zpěvačkou Lucií Vondráčkovou se rozvádíte. Nevím, jak to vnímáte v Kanadě, ale v Česku je to velké téma nejenom pro bulvár. Jak to snášíte?

„Není to příjemné a moc to neovlivním. Takový je asi život v showbyznysu. Já jsem nic nekomentoval, nevolal na sebe novináře. Neskládám se z toho. Je to prostě realita. Na světě jsou horší věci, prostě se dva lidé rozvádí. Kluci jsou zdraví a šťastní, to je pro mě priorita.“

Tu realitu ještě umocňuje fakt, že jste začal chodit s tenistkou Lucií Šafářovou a v mediích se objevily spekulace, že je vaše manželka s hercem Matějem Hádkem.

„Ano, už začátkem června se ke mně dostaly nahrávky, jak k nám chodí po nocích domů, protože security služba si myslela, že nám do baráku leze nějaký zloděj. Ale víc to komentovat nebudu.“

A můžete tedy potvrdit vztah s tenistkou Lucií Šafářovou?

„Ano, s Luckou Šafářovou jsme se spolu začali vídat. Bylo to až v době rozchodu s manželkou a rozhodně to nebylo příčinou našeho rozvodu. Nemáme důvod se nikde schovávat, a proto jsme to bez problémů oznámili a neřešili žádné spekulace.“

Překvapilo vás, že se manželka Lucie Vondráčková chce rozvádět v Kanadě?

„To mě překvapilo. Chtěl jsem se domluvit. Nabídl jsem jí nemovitost, kterou mají kluci rádi a kde to mají blízko do školy, kam jsme je chtěli v Česku dát, nabídl jsem jí měsíčně dost peněz na provoz domácnosti, všechny kroužky, zájmy, sporty klukům chci platit, aby se měli dobře. Jsou to přece moje děti a chci, aby se jim žilo dobře. To bohužel odmítla a zjistil jsem, že už je na mě nastoupená právnička v Kanadě a že dokonce najednou nečekaně odjela z Česka do Montrealu, když jsem si myslel, že je s kluky Matyášem a Adamem v Praze.“

A není to vlastně logické? V Kanadě jste dlouho žili a stále žijete…

„Jsme česká rodina. Vždycky jsme se vraceli, manželka pracovala v Česku a já ji v tom rád podporoval. Získala Slavíky v Česku, natáčela filmy v Česku, chtěli jsme vychovávat děti v Česku a najednou se máme rozvádět v Kanadě. To mi moc smysl nedává.“

A proč jste se dosud neozval?

„Já byl rozhodnutý a zmínil jsem na Facebooku, že nebudu bulváru osobní věci komentovat a nebudu se k ničemu vyjadřovat. O všem je informovaná moje právnička Lenka Radoňová, která má plnou důvěru za mě tyto věci řešit. Já nechci ztrácet energii a čas vyvracením lží, polopravd a reakcemi na každý nesmyslný a nicneříkající článek. Nebylo by to dobré hlavně kvůli dětem.“

Proč o tom mluvíte teď?

„Nikdo se mě takto během rozhovoru ještě neptal a nemám důvod na normální otázky neodpovídat. Ale nemůžeme se vrátit k hokeji, prosím?“

Dobře. Když už jste zmínil, že se v příští sezoně vrátíte hrát hokej do Čech, myslel jste tím Kladno?

„Vrátím se do Česka. Kladno je můj domov a srdcová záležitost. Ale záleží, v jakém týmu o mě bude zájem, jak do něj budu pasovat jako hráč a jaká bude moje role. Chci se vrátit jako hokejista, který tu může bavit svojí hrou lidi a bude platný týmu. Neberu to tak, že jedu z NHL do hokejového důchodu přes extraligu. Beru to tak, že přijedu hrát hokej domů.“

Znamená to, že pro vás v příští sezoně bude prioritou hokejová extraliga bez ohledu na to, jestli do ní Kladno postoupí? 

„Budu to řešit, až na to přijde řada. Určitě chci odehrát rok na Kladně, ale jestli to bude už příští nebo až za dva roky, to neumím říct. Bude záležet na tom, kde o mě bude zájem a co mi bude dávat smysl."

Napadlo vás, že může po Novém roce nastat i situace, kdy Montreal nebude mít šanci postoupit do play-off a Kladno s Jaromírem Jágrem bude chtít posílit tým pro baráž? 

„To pro mě není aktuálně téma. Mám tu smlouvu a do té doby to neřeším. Chci hrát poslední sezonu v nejlepší lize světa a nemůžu přemýšlet, co by bylo, kdyby se týmu nedařilo.“