Evropské ligy se obvykle hrávají s jednou značkou balonu. Česko to má jinak

Představte si například, že jste hráčem prvoligového Jablonce. Denně trénujete s míči značky Capelli, což je mimochodem v rámci české ligy zcela unikátní volba dodavatele fotbalové výbavy. O víkendu máte výjezd na Spartu, kde se hraje s míči značky Adidas. Na další venkovní kolo jste pro jediný duel v Plzni nuceni přivyknout si na Macron. Zápas v Edenu odehrajete s Pumou a třeba podještědské derby v Liberci zase s Nike.

Stačí, když se vám trochu nepříhodně „sejde los“ a domácí zápasy se značkou balonu vašeho klubu pak můžete hypoteticky až čtyřikrát v řadě prokládat duely na hřištích soupeřů, kde vám ke kopačce přiletí pokaždé úplně jiný míč.

Pokud hrajete právě za Jablonec, jsou v tomto ohledu vaše domácí zápasy kapku složitější pro všechny hosty. S balony značky Capelli, s nimiž doma trénuje a hraje Jabonec, se totiž jinde v lize nepotkáte.

„Tématem jednotného míče se Ligový výbor Ligové fotbalové asociace aktuálně intenzivně zabývá. Probíhající jednání nechceme dále komentovat,“ oznámil Seznam Zprávám Štěpán Hanuš, mluvčí Ligové fotbalové asociace.

LFA stojí v cestě za zavedením oficiálního soutěžního míče primárně jednotlivé smlouvy mezi profesionálními kluby s dodavateli fotbalového materiálu, které se svými podmínkami mohou výrazně lišit.

V řádech a ustanoveních české Fortuna ligy nic o sjednocené značce hracího míče nenajdete. Přitom takový krok už mají dávno za sebou třeba i na Maltě, v Ázerbájdžánu, Gruzii nebo v Bělorusku. Tam všude se liga hraje s jedním prototypem balonu. Tak jako v zemích, které jsme zvyklí označovat za fotbalově vyspělé, samozřejmě.

I slovenská Fortuna liga – v Česku některými až vysmívaná – má jako oficiálního dodavatele míčů nasmlouvaný Adidas. Německá Bundesliga či nizozemská Eredivisie preferuje značku Derbystar, anglická Premier League a italská Serie A sází na Nike, francouzská Ligue 1 uzavřela smlouvu s Uhlsportem a španělská La Liga zase s Pumou. Velké turnaje pod hlavičkou FIFA a UEFA se hrávají s balony značky Adidas, spolupráce této firmy s FIFA se datuje už od roku 1970.

Soutěž, v jejímž průběhu se na trávnících objevuje jediná značka a typ balonu, registruje v této souvislosti mnoho výhod a minimum nevýhod.

Fotbalové míče různých značek se totiž svými vlastnostmi vzájemně liší, a to celkem výrazně, jakkoli se samozřejmě jedná o moderní a cenově srovnatelné modely. Profesionální hráči však zaregistrují odlišnosti v chování balonů dvou konkurenčních značek během několika dotyků, lze říci, že poslepu. Nejde tu tedy o design, byť nepatrnou roli hraje i on. Ale primárně o specifické aerodynamické vlastnosti. Co jiná značka balonu, to odlišnost.

Šimon Pecháček, současná brankářská jednička druholigového FC MAS Táborsko a člen širšího reprezentačního kádru U21, patří mezi ty, kteří nad situací kolem balonů kroutí nechápavě hlavou.

„Každý typ míče je trochu jinak rychlý, a jinam dokonce i dolétne při stejném nákopu. Pro gólmany je to obrovský problém, který divák u obrazovky pochopitelně nevnímá. Na nový typ míče si nezvyknete z předzápasové rozcvičky. Přál bych si, aby se tohle co nejdříve změnilo. Někdo to nejspíš řeší, ale obecně mi ta podpora připadá žalostně nízká,“ poznamenal Pecháček.

„Můžu přijet na zápas na místo, kde jsem nikdy nechytal, začne foukat vítr a do toho nám hodí míče, které jsem si ještě nikdy v rukavicích neosahal. To už je pak příliš mnoho proměnných najednou. Přitom jde o drobnost. Jenže právě detaily nakonec mohou rozhodnout celý zápas,“ dodává talentovaný brankář.

Nejen gólmani trpí neustálou rotací hracích míčů. Bývalý reprezentační obránce Tomáš Sivok, který během své bohaté fotbalové kariéry strávil takřka dekádu v tureckém velkoklubu Besiktas JK, vnímal po svém návratu do české Fortuna ligy pestrost hracích míčů poměrně citlivě.

„Měnit míče každý týden je pro fotbalisty opravdu hrozné. Když jsem se vrátil po jedenácti letech strávených v zahraničních ligách, docela mě překvapilo, že se nehraje s jedním typem balonů. V Turecku, Itálii i Izraeli bylo zcela normální, že se hrálo všechno v rámci ligy s jedním typem míče. Česko je v tomhle opravdu zvláštní výjimka,“ sdělil Sivok Seznam Zprávám.

„Ten návyk na nový balon opravdu nezískáte za pár dní, natož za několik hodin. Obvykle to trvá dlouho. Učíte se odhad na trajektorii letu míče, načasování výskoku při hlavičkování, dlouhé přihrávky se zpravidla chovají jinak,“ vysvětluje Sivok, který má na kontě 70 startů za český národní tým.

Fotbalisté v poli si v lepším případě na míč zvykají během předzápasového tréninku, tedy většinou den před utkáním, kdy jim bývá „hrací míč“ podle regulí k dispozici. Vyzkoušejí si ho v přihrávkovém drilu, při střelbě a samozřejmě následně v předzápasové hře. Podle informací Seznam Zpráv toto ovšem platí pouze u movitějších klubů, které jsou navyklé na pravidelné „zkouškové období balonů“ i z pohárové Evropy.

Brankáři, na jejichž bedrech leží nejvyšší zodpovědnost, si musí načíst letové vlastnosti konkrétního míče v tréninku, jinak jsou nahraní. Jenže na cvičišti prostě nenasimulujete zápasovou atmosféru, specifický tlak. Jednu z možných odpovědí na otázku, proč tak často padají góly, u nichž gólmani vypadají jako amatéři, už bychom tedy po ruce měli.

Situaci s míči na jednu stranu není radno bagatelizovat, nutno však jedním dechem dodat, že přičítat vinu různorodosti balonů pokaždé, když záložník pošle přihrávku na tribunu, útočník mine branku z penaltového puntíku nebo brankář pustí laciný gól, by bylo velmi pomýlené. Chyby dělají hráči. Ale nějaké to procento vysvětlení, proč jsou občas za „dřeváky“, v sobě celá ta záležitost s míči nést může.

Asi největší poprask vyvolal v posledních letech míč Jabulani, výrobek Adidasu pro MS 2010 v Jihoafrické republice. Možná si vybavíte, jaká traumata připravil mnoha jinak výtečným brankářům, které ale svými extrémně specifickými letovými vlastnostmi zaskočil a odsoudil ke krutým posměškům.

Některým borcům s Jabulanim létaly přímé kopy někam do stratosféry, jiní ho ovládnout a využít dokázali. Vzpomeňte na semifinálový gól Giovanniho van Bronkhorsta do uruguayské sítě. Takto létá Jabulani!

Jedni tvrdili, že Jabulani je jako velký předražený plážový míč, druzí ho adorovali. Proč tu na něj vlastně vzpomínáme? Jde o velmi názorný příklad toho, jak se jeden balon může lišit od jiných. Zde v naprosto extrémní podobě. Ale kde máte jistotu, že některá ze značek sportovního zboží nevypustí do světa balony podobně specifické? Představa, že by s nimi některý tým v české lize na rozdíl od ostatních pravidelně trénoval a doma hrál, je z pohledu fotbalisty opravdu veskrze děsivá.

Pokud by se v Česku podařilo zavést v nejvyšší soutěži jednotný hrací míč kupříkladu od příští sezony, ztratilo by se v tomto ohledu na anglickou Premier League „jen“ 30 let. Soutěž vznikla v roce 1992 a od samého počátku na tuto problematiku pamatuje. Od značky Mitre se posléze posunula k Nike. Dokonce i sedmá nejvyšší anglická soutěž (minimálně tedy její severní část) má každoročně určenou oficiální „mičudu“.

Nejnovějším dodavatelem míčů anglické EFL, tedy místních profesionálních fotbalových soutěží (2.–4. nejvyšší liga), je značka Puma. Balony s obrysem kočkovité šelmy tedy nově zásobují každý zápas Championship, League One, League Two a také dvou ligových pohárů včetně nejstarší fotbalové soutěže na světě – FA Cupu.

Čerstvými zkušenostmi s profesionálním ostrovním fotbalem disponuje i Tomáš Egert, český univerzál ve středu pole aktuálně působící ve slovenské prvoligové Senici.

„V Championshipu, League Two a teď i ve slovenské Fortuna lize je standardizovaný míč naprostou samozřejmostí. Podle mě by měl být jeden balon určený na zápasy a tréninky v rámci profesionálních soutěží absolutní standard. Vrcholový sport je o detailech, každý, kdo ho hrál, tomu rozumí. Když si vzpomenu na Anglii, tam se hrál FA Cup s balony Mitre. Týden před zápasem obdržel od asociace každý účastník své balony, s nimiž se mohli hráči následně sžít. Pochopitelně to všem pomohlo, ale pro ně to je samozřejmostí,“ přemítá Egert.

„Balony jsou takovým střípkem skládajícím mozaiku současného českého fotbalu. Podle mě jsou tu ještě důležitější věci, které by se měly neprodleně řešit. Bylo by například skvělé, kdyby se v Česku začali brát hráči jako zaměstnanci klubu, nikoliv jako OSVČ. To je totiž také další rarita, kterou po celé Evropě najdeme snad jen v Albánii,“ nabádá k zamyšlení Egert.