Eva Holubová: Zkoušet po Skypu? To bych neuměla, počkám si

Když vám někdo zavolá, s nějakou nabídkou, co je pro vás nejdůležitější - hra, režisér, nebo kolegové?

Jak kdy. Řekla bych, že čím jsem starší, tak ta hra to poslední. První pro mě je, s kým budu hrát. S těmi lidmi pak trávím čas a hodně často jezdíme po regionech mimo Prahu, takže spolu trávíme čas i po cestě nebo v hotelu. Pak mě zajímá režisér, protože tam jde o souznění, to je ten kapitán.

Teď vás čeká první režie, konkrétně Revizora…

Já už v podstatě režíruju. Vůbec jsem nevěděla, že příprava je to gró. Potom už to nazkoušet, když si vyberete dobré herce, což si myslím, že jsem si vybrala, není tak náročné. Hrozně si toho vážím, že do toho jdou.

Takže zkoušíte i po Skypu?

Nezkoušíme, to já bych neuměla. My jsme měli začít zkoušet po Velikonocích, ale asi bude odsunutá i premiéra. Po Skypu nezkoušíme, to nejde, počkáme si. Kdo si počká, ten se dočká.

Tak teď prozraďte, na koho se bude šít? Kdo tam bude hrát?

Hejtman je Bohumil Klepl, hejtmanka je Zuzana Kronerová, kterou já budu alternovat, protože Zuzka žije na Slovensku, tak kdyby náhodou nemohla. Jejich dceru se alternuje Sabina Remundová s Ivou Pazderkovou. Chlestakova hraje Kryštof Hádek. Osipa Petr Pěknic. A pak jsou tam další herci ze Studia DVA.

Jak vůbec tu dnešní dobu rouškovou a štítovou snášíte?

Asi jako všichni. Jde to nahoru, dolů, nahoru, dolů. Já jsem hrozně mile překvapená, jak náš národ dovede být disciplinovaný. Když nám přikázali nosit roušky a ty roušky nebyly, tak kolik lidí se do toho dalo. Šili, rozváželi… To je úžasné. Akorát neumíme ty respirátory. Tam je ten problém, že je vlastně umíme, že jo? ČVUT má nějaký způsob, jak je vyrábět. Liberecká vysoká škola také, jsou prostě úchvatní. Lid by si dovedl vyrábět i respirátory, ale k tomu už potřebuje nějaká povolení. To bych byla hrozně ráda, kdyby dostali. Jednak by se podpořil i tím český průmysl a jednak by byly respirátory nemusely by být z Číny, která světu přinesla tento dar.

Říkáte si, že na této době je pro vás něco dobrého? Máte třeba víc času na děti, na čtení nebo na vaření?

Jasně. Já jsem byla ve velkém zápřahu, takže, jsem si odpočinula. To je jedna věc. Druhá věc je, že člověk začne různě přehodnocovat priority. Někdo mi ukazoval, jak najednou planeta není ve smradu z letadel a tak dále. Já se snažím být optimistka, protože pesimismus je prohra. Nevšímali jsme si toho, když hořela Austrálie. Všichni nás varují, že jsou zaplastované moře. A teď najednou přišlo tohle a je to velká zkouška. A každý najednou může nějak poznat sám sebe.

Co vám teď chybí?

Chybí mi možnost cestování. Ta představa, že nebudu moct cestovat, je hrozná. Máme domeček na Sicílii a tam mám spoustu přátel, místních rodin. Kdybych si měla představit, že je pět let neuvidím, tak už je možná neuvidím nikdy, protože už jsou to starší sousedi…

A i kdyby třeba letošní prázdniny byly bez možnosti vycestování, z pochopitelných důvodů, tak naše země je hrozně krásná. Můžu podívat na Závist, bývalé keltské oppidum, nebo na hrad Točník, Žebrák, na zříceniny, tak já si myslím, že těch možností, jak si udělat radost, je dost.

Jak žijete v době rouškové?

Tak, asi jako všichni herci, kteří teď nemají žádnou práci. Čekám, až to opadne. Ten náš obor asi půjde jako poslední, tak jsem zvědavý, kdy to bude.

Co vlastně děláte jiného? Na co máte čas, na co jinak čas nemáte?

Dělám takové ty domácí věci, mám rodinu. Na zahradě je pořád co dělat. Ryju záhonky, sázím brambory a tak podobně…

Po čem se vám nejvíc stýská?

Já nevím, jestli se úplně dá říct, že se mi stýská, spíš je to taková nestandardní situace. Těším se, až se to zas vrátí do standardních kolejí. Něco špatné pro něco dobré, člověk si mohl pořádně oddechnout a dát si nějaké věci do pořádku. Člověk může být s rodinou, mám malé děti, tak si je užívám.

Máte začít zkoušet s Evou Holubovou Revizora. To už ho musíte mít přečteného ze začátku do konce, z konce do začátku?

Ne, to úplně ne, ještě jsme vlastně nezačali. Já tu hru samozřejmě znám, ale ani nevím, jestli vůbec začneme. Určitě se to minimálně posune.

Je něco, o co přijdete úplně?

Já jsem měl mít stejně tenhle rok takový volnější. Což se mi hodilo, právě než půjdou děti do školy, tak jsem myslel, že si je užiju. Což se mi teď plní stoprocentně, ale samozřejmě nechtěně. Já jsem zas o tolik věcí jako nepřišel, jsem sice bez příjmů, jako všichni, ale zvládám to z rezerv.

Jaké je čekání na diváky?

Člověk si uvědomí spoustu věcí. Někdy je to hodně smutné, ale zároveň máme čas a prostor přemýšlet nad tím, co pro lidi děláme. Během našich online vysílání si uvědomuju, jak jsme s nimi byli vždycky v kontaktu. Jak oceňovali náš přístup, servis, že se jim tady líbilo, že měli hezké zázemí, že tady jsou milé uvaděčky… Je pravda, že když procházím divadlem a nevidím tady ani uvaděčky, ani diváky, tak je mi smutno. Věřím ale, že se to všechno v dobré obrátí a že tady bude zase proudit spousta lidí. Vždycky sedím jako jediný v sále, poslouchám a ze všeho nejvíc se těším na to, až tady bude zase plné divadlo.

Po jakém představení se vám nejvíc stýská?

To je jako kdybyste se mě zeptala, jaké mám nejradši. To takhle není. Já miluju herce, miluju ten proces, kdy to představení vzniká. Nejvíc se mi stýská po hercích, po divácích a po té energii. Neustále se snažíme pracovat v režimu online vysílání, abychom nezmizeli. Já denně vlastně protelefonuju spoustu hodin. Než si všechno tak povyprávíme a sdělíme, ať už jsou to kolegové herci nebo ze zákulisí, z kanceláří, všichni jsou doma a čekají na ten impulz, až se budou moct vrátit.

U vás hrají Zlata Adamovská, Petr Štěpánek, Karel Roden, Jana Krausová, Jana Stryková, Kryštof Hádek, Daniela Kolářová a další hvězdy. Jak se vám to vlastně daří je sem dostat? Divadel je spousta.

Já jsem snílek. Plním si sny a můj sen je tohle divadlo. Mám rád broadwayské divadlo nebo West End. Kdy se můžete potkávat s výraznými hereckými osobnostmi, můžete se na ně dívat na jevišti. To je formát, který mě nesmírně baví, potkávat osobnostmi a doplňovat je o další a další herecké tváře, které jsou méně známé.

A samozřejmě, všichni platíme hypotéky, všichni se snažíme nějak živit, ale to divadlo je tady opravdické. A ta energie, kdyby nebyla opravdická, tak by to lidé poznali. A nechodili by sem jak diváci, tak herci. Samozřejmě, že máme taky problémy, každý má nějaké problémy, řešíme spoustu věcí. Ale v jádru jsem šťastný, že se s těmi lidmi tady můžu potkávat už docela dlouhou dobu. A zrovna jste zmínila Danielu Kolářovou, ta byla jedna z prvních. To byl takový můj sen s ní pracovat a ona je už od počátku s námi.