Článek
Zatím nezaslouženě málo známý europoslanec ANO Ondřej Knotek se blýskl v pořadu Události, komentáře České televize. Na naléhání moderátorky, co si myslí o verbálních útocích Andreje Babiše na své europarlamentní kolegy, ze sebe vypravil: „V tuto chvíli si o tom nemyslím nic.“
To je cenná informace – ale trochu jinak, než si myslíte nebo myslíme. Ach jo, myslíme.
Na sítích pan Knotek vesměs dostával čočku za to, že si nic nemyslí, ačkoli by si myslet měl, protože navážet se do domácích i zahraničních europoslanců není ani politicko-kulturně vybroušené, ani zdvořilé. Ale Knotek si nemyslí nic. Na jednu stranu je to chyba, na druhou mu můžeme tiše závidět.
Nemyslet si nic je totiž čím dál méně dostupný, a tím vyhledávanější sladký luxus. Asi jste si toho všimli.
Něco si myslet – kdykoli a o čemkoli na počkání – je sice správné a většinou i nezbytné. Například, když vás doma pošlou koupit metrák špaget nebo nějaký twitterový účet vyhlásí karanténu, asi si o tom něco myslíte. A tak podobně.
Jenže je toho moc. Od rána do večera si musíme něco myslet. Reflektovat, zapojovat úsudek, a co je nejhorší, dost často také myšlenky ventilovat (viz i některé pokusy v tomto článku). Zároveň každou chvíli někdo jásá nad tím, že se mu podařilo „vyčistit si hlavu“, nebo rovnou „vypnout“, rozuměj vypnout mozek.
Pan Knotek to dokáže jen tak z fleku v televizi. Bravo.
Dostal nás všechny. Zatímco my si musíme – tedy nemusíme, ale nedokážeme si pomoct – myslet, že je prima politik nebo trouba, on zůstává ve svém bytí vyrovnaný. Bez myšlení, bez bolesti, v nirváně. Všudypřítomná inflace myšlení se jeho netýká, neshání se po detoxu jako my.
Chvilky, kdy si člověk dokáže nemyslet nic, bývají vzácné, radostné i naplňující. Jen se nesmí stávat v přímém přenosu voleným činitelům.
Aby se pak jednoho dne neukázalo, že nejlíp nás ze zajetí myšlení vysvobodí brainwashing. To zaručeně.
