Estébákům skončila služba, tak nechali lidi demonstrovat. Zahraniční novináři vzpomínají na pád totality

Výročí sovětské okupace v Praze, útěk východních Němců na západoněmeckou ambasádu, pád Berlínské zdi i zvonění klíčů na Václavském náměstí. Britští novináři Alison Smaleová a Colin McIntyre byli u toho a posílali svá očitá svědectví do zahraniční. Do Česka přijeli v rámci oslav 30 let svobody na pozvání Knihovny Václava Havla.

Alison Smaleová pracovala pro agenturu AP v osmdesátých a devadesátých letech. Kromě revolučního roku 1989 pokrývala i vzestup tehdejšího srbského prezidenta Slobodana Miloševiče. Psala také pro The New York Times a stala se vůbec první ženou v šéfeditorské pozici deníku International Herald Tribune v Paříži. Dnes je ve vysoké funkci Organizace spojených národů.

Colin McIntyre se do zemí střední a východní Evropy jako novinář vydal už v roce 1968, pracoval jako zpravodaj Reuters ve východním Berlíně. Do Prahy se poprvé dostal rok poté, v době výročí sovětské okupace. V sedmdesátých letech psal o konci války ve Vietnamu a v roce 1979 se vrátil do Prahy. V devadesátých letech pokrýval události v Jugoslávii.

Jak moc bylo pro vás jako pro cizince, komplikované dělat reportérskou práci za železnou oponou?

Colin McIntyre: Bylo to těžké. Začínal jsem v roce 1968 ve východním Berlíně, bylo hodně těžké získávat tam informace. Měl jsem kontakty na české produbčekovské diplomaty. To už bylo po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Zastavili se vždycky u nás v kanceláři. Pokaždé vyžadovali, aby hlasitě hrála muzika, když nám něco říkali. Což bylo náročné, protože člověk měl pocit, že se v pozadí spíš koná koktejlová party. Taková byla vůbec moje první zkušenost s Československem. První reportáže jsem psal z výročí okupace a v roce 1971 jsem se stal stálým korespondentem z Prahy. Ani v roce 1971 to nebylo jednoduché. Ale měli jsme tu disidenty, které jsme ve východním Berlíně neměli. Tady byla celá aktivní síť, která produkovala samizdat. Bylo pořád, o čem psát.

Alison Smaleová: Poprvé jsem se do Sovětského svazu dostala na prázdniny, v roce 1981. Ta země mě fascinovala, začala jsem se učit jazyk. Dva roky poté jsem potkala svého budoucího manžela, který je ruský klavírista a skladatel. Žili jsme v Moskvě, na scéně byl právě Gorbačov. Potom jsme se přestěhovali do Vídně, kde jsem pracovala jako reportérka pro střední a východní Evropu.

Jedna věc byla vážně zajímavá. Už tehdy v polovině 80. let jsem byla přesvědčená o tom, že kdyby se lidé vzbouřili, nedopadlo by to jako v roce 1968, tedy že by zdejší politická garnitura neměla podporu Gorbačova z Moskvy. Tenhle trochu „otevřenější” svět dovolil lidem z disentu, jako Václavu Havlovi, svoji disidentskou činnost rozšířit. Už tehdy se vlastně trochu připravovali na situaci, že to mohou být oni, kdo povedou zemi. My novináři jsme k tomu byli cyničtí. Jednou jsme byli v bytě s Petrem Uhlem a Annou Šabatovou a oni nás v jednu chvíli vyhodili pryč, protože chtěli řešit školství na Moravě. Říkali jsme si, jestli to opravdu myslí vážně, že je to přece úplně irelevantní. Nakonec ale byli vážně připravení.

Nebylo pro vás těžké zachovat si novinářskou objektivitu, když jste měli tak úzký kontakt s disentem?

AS: Objektivita je vždycky problematická. Snažili jsme se reportovat v duchu tiskových agentur. Tedy připomenout obě strany konfliktu. Museli jsme stát striktně uprostřed. Nemohli jsme podsouvat nějaké názory. Po prvním roce novinářské práce v Československu jsem ale přestala dělat rozhovory s oficiálními politickými představiteli. Byla to jednoduše ztráta času. Mohla jsem si přečíst Rudé právo a vyšlo to nastejno.

CM: Zajímavé bylo psát o volbách, to jsem dělal v roce 1971. Doslova jsem potil krev, abych získal důkaz o tom, že volby neprobíhají svobodně. Chtěl jsem najít nějaký zajímavý příběh. To se mi povedlo, napsal jsem článek a ukázal ho svým londýnským editorům, kteří byli nadšení. Agentura hodně pracuje s titulky, musí vás přímo udeřit. No a k tomuto článku mi editoři napsali „Nálada všeobecné apatie”, což byla pravda, jen jsem to napsal až ve třetím odstavci a oni to vytáhli nahoru. Když jsem to viděl, řekl jsem si, no pane, to by mohl být problém. A opravdu, v ten moment zazvonil telefon a on to ministr zahraničí. Pozval si mě na kobereček a dal mi neoficiální varování. No naštěstí se volby často nekonaly, takže se mi to už nestalo…

Kdy jste si v roce 1989 uvědomili, že se děje něco velkého?

AS: Pro Československo to přišlo už v roce 1988, kdy bylo výročí invaze. Na Václavském náměstí se sešla spousta lidí, pod očividnou kontrolou StB. Jenže co se nestalo, zafungovala obyčejná byrokracie, takže jakmile skončila estébákům služba, odešli z náměstí. Jenže lidé tam pořád byli. Pamatuji si na mladíka, co se jmenoval Tomáš Dvořák, začal před davem předčítat požadavky tehdejšímu režimu. O tom klukovi nikdy nikdo nemluvil a troufám si říct, že poté taky ne. Zrovna včera jsem šla okolo jeho bytu a přemýšlela, kam se poděl a co se s ním stalo. Režim už nestál na pevných základech a podle mě takové poslední nemotorné rozhodnutí bylo zavřít Václava Havla v lednu 1989.

Samozřejmě tím nejjasnějším signálem byl pád Berlínské zdi. Té noci jsem v Berlíně byla a když západní berlínské stanice oznámily, že je možné projít přes Checkpoint Charlie, vykřikla jsem: Checkpoint Charlie? Jestli je tohle pravda, je po všem. A opravdu bylo po všem.

CM: Pro mě tím momentem byl určitě Panevropský piknik (19. srpna 1989). Nikdo úplně nechápal, co se stalo. Na nějakou dobu se otevřely hranice mezi Rakouskem a Maďarskem. Stovky lidí se dostaly na západ. A tehdy spousta východních Němců uprchla do Maďarska na západoněmeckou ambasádu v Budapešti. V Praze se potom stalo totéž. Dělal jsem s těmi lidmi rozhovory. Měli toho prostě dost.

Jaká pro vás jako pro novináře byla ta nejsilnější chvíle?

CM: Když jsem stál v hotelu Jalta vedle Michaela Žantovského a viděl jsem z okna, hned v pondělí po událostech na Národní třídě, jaké davy se tam sešly. A přicházeli další a další demonstranti. A ve chvíli, kdy se zaplnilo poslední místo na Václavském náměstí, věděli jsme, že režim padl.

AS: Mám tolik vzpomínek! Ale je pravda, že to pondělí i pro mě bylo opravdu klíčové. A doslova, chvíle, kdy lidé začali zvonit klíči, byla naprosto nezapomenutelná. Na druhou stranu bylo i takové zvláštní ticho. Vycházelo to z hlubin duší těch lidí.

Vidíte nějaký rozdíl, když se dneska procházíte Prahou?

AS: Zrovna jsme si oba říkali, jak povědomá nám Praha pořád připadá. Samozřejmě se změnila architektura, lidé se chovají jinak, oblékají jinak. Ten základní pocit je ale stále stejný.

CM: Procházel jsem Starým městem, kde jsem nebyl asi deset let, všiml jsem si především toho, že je tam spousta lidí. To dřív nebylo. Ulice byly úplně prázdné. Což bylo vlastně docela hezké. Ale není pochyb, že dneska je to všechno daleko hezčí.