Esej: Skutečnou krizí je závrať z úspěchu

Pandemie. Mluví se o tom, že svět už bude jiný. Někteří soudí, že čelíme největší krizi od druhé světové války.

Ale jak porovnávat letopočty podle stupnice krizometru? A co se vůbec myslí slovem „krize“, jak se průšvih pozná, podle titulků v novinách? Jak začíná a kdy končí, on krizi někdo odpíská jako fotbalový zápas? Krize, malér přece můžou být i zatraceně všední, a tím spíš všudypřítomné.

Takovou krizí par excellence je závrať z úspěchu. Naši předkové si ji vyzkoušeli v Řecku a Římě – a propadli. Úspěšná antika nepokračovala dál po té samé cestě, nebylo líp a ještě líp, ale zhroutila se. Dostali jsme dva tisíce let, abychom si výsledek – pád – nějak přebrali. Tak určitě.

Bez ohledu na žebříček krizí, smrtelně nebezpečná pandemie nám před očima zabodla do dějin svítivý špendlík.

To je příležitost ověřit si, že dějiny hodné toho slova existují. Nenechaly se ztrapnit do přímky, kterou tak rádi znázorňují politici nebo obchod. Ještě novoroční projev Andreje Babiše 2020 byl ukázkou: nic než dobré časy (s ním, protože pokud prý příště nevyhraje, skončí v politice) nás nemělo čekat. Takže bezčasí – to je stav, kdy děláme, jako by nebyla přípustná jiná možnost.

Z toho vyplývá „dolce far niente“. Dobrovolná nemohoucnost. Proč se namáhat a lámat přes koleno změnu, když si osvojíme pocit, že doba spokojeně stojí? Když se jakoby „nic neděje“, protože jedeme pořád rovně po kolejích bez výhybky?

Timothy Snyder pro stav, který pořád ještě dominuje veřejné řeči v západních demokraciích, používá termín politika nevyhnutelnosti: „Spočívá v mínění, že budoucnost je prostě jen opakováním současnosti, zákony pokroku dávno známe, neexistují žádné alternativy a nedá se proto vlastně nic dělat.“ *)

Od jara 2020 se nevyhnutelná přímka kroutí a nepředvídatelně ohýbá mimo parametry geometrie. Zákony pokroku, naše stará vesta, jsou najednou „v krizi“, alternativy existují, poznatelný svět se třese – my to paradoxně sledujeme znehybnění v izolaci – a otevírá se příležitost obnovit myšlení o čase.

Pouštíme si dějiny k tělu, co jiného také teď zbývalo, a to je dobře.

Na tom se dá stavět důstojná, sebevědomá existence s udržitelnou ambicí do budoucna. Z toho se dá brát motiv, proč se tu vyskytovat, jako myslící bytost i jako biologický typ.

Může to působit příšerně abstraktně, ve srovnání s tisíci záběrů statečných a obětavých lidí, kteří čelí pandemii, a ve světle tisíců tragických osudů: ale celkově nejcennější zkušeností posledních měsíců je zkušenost obrácená do minulosti, zkušenost s časem. „Všeho do času.“

Jenže je druhá vlna a krize v plném proudu. Panuje třeskutá poptávka po budoucnosti, ne po minulosti: Co bude za týden, za měsíc, za rok? Na co se připravit, jak plánovat budoucnost? Co se změní? Jaké jsou scénáře, jízdní řády, sem s nimi!

To je přirozené. Volat teď „pomalu s tím, napřed se podívejte zpátky za sebe a reflektujte“ je marné. Někdo by řekl, že i marnivé. Mixovat akutní obstarávání základních potřeb a zpytování předešlého, to by bylo smělé po někom žádat. Jde o to docenit obě trajektorie, minulou i budoucí. (O přítomnosti ještě bude řeč.)

Protože ani upínat se k budoucnosti neznamená vymanit se „ze zajetí“ minulosti. Něco takového je naopak přísně zakázáno!

Spolu to zvládneme.

Katastrofa covid-19 obrací pozornost ke klíčovému principu moderní civilizace. Můžeme mu říkat umožňování.

Umožňování pohání svět; tedy především jeho „vyspělejší“, „bohatší“ a „najedenější“ část. Chudáků ve slumech a válečných zónách se podobné teoretické úvahy moc netýkají.

Problém spočívá v tom, jestli ti ostatní zvládají odvrácenou stranu umožňování. Evidentně moc ne. My si ji ani neuvědomujeme a nepřipouštíme. Umožňování se vším všudy je předmětem obdivu. Když je něco umožněno, slyšíme v tom dobrou zprávu. Neumožnění je mrzutá překážka, asi jako když kvůli výluce nejezdí tramvaje nebo mírná zima nedovoluje zapnout sněhová děla.

Ze slova „umožnit“ nenápadně odebíráme „možnost“ a měníme ji na „potřebu“. V řeči i v chování. Umožnit = využít, popadnout za pačesy, posunout se vpřed. Kam? Když je něco možné, tak si na to musíme sáhnout, ne? Jinak promarníme šanci, přijde nám.

Fenomén umožňování není nějaký výkřik módy. Co umožnil objev ohně anebo penicilinu, víme. Nová je hypertrofie umožňování. Tím, jak umožňovaného přibývá, roste i nebezpečí odvrácené strany. Řeč není jen o chování jednotlivců, nové možnosti se otevírají i před korporacemi a státy.

Hybridní účinky umožňování se ještě nedávno demonstrovaly v turistických destinacích: globální trh levných letenek a průmysl zájezdů, gigantické all inclusive lodě, takzvané sdílené ubytování, koloběžky a pivní kola, to všechno jedněm umožňuje nové dostupné zážitky a obživu, druhým to umožňuje zakusit potíže. (O uhlíkovou stopu se nakonec podělíme jako obvykle.)

Oblíbená velká SUV umožňují pohodlí a bezpečí lidem uvnitř (a některým automobilistům posílit osobní status), a také umožňují ve městech překážet a neomaleně dominovat.

O rozšiřování letišť se mluví asi takhle: umožní se tím víc startů a přistání (třeba i větších letadel, která umožní dopravit víc lidí nebo zboží), odbaví se tolik a tolik procent cestujících, zvýší se nabídka pracovních míst… Polemika nová ranvej ano/ne se vede jako spor mezi „umožňováním“ a „bráněním umožňování“. Kdo nechce umožňovat, rovnou se ocitá v defenzívě jako ten, kdo překáží výsledkům a lpí na výstřední zdrženlivosti. To je typizované a vadné schéma. Vulgárního růstu.

Automatismus „umožňování je dobré“ ani v krizi, ani po ní nesetřeseme, na to se známe až moc dobře. Jde o to nezanedbávat odvrácenou stranu. Neskončit v umožňovacím mlýnku.

Stopa umožňování v pandemii je zřetelná. V desetimilionové metropoli, v zemi, která je se zahraničím propojená nesrovnatelně víc než kdysi, zůstaly na tržištích otřesné sanitární podmínky. To umožnilo vznik a šíření nákazy. Digitální diktatura umožnila její tutlání. Turistický a ekonomický ruch, životní úroveň a mobilita obyvatel umožnily přenášení do dalších zemí a rozvinutí nákazy v jejich hranicích. A tak dále.

Samozřejmě, umožňování je i tohle: medicína a věda umožňuje léčit, informační technologie umožňují vědět, nebýt sám a vzdorovat nouzi. O umožňování a odvrácené straně umožňování skrze internet by se dalo mluvit do aleluja a máloco reprezentuje znesmyslnění lépe než selfíčková kultura (jako produkt umožňování s velkým U).

Starý omyl: vykládáme si to tak, že jde jen o souboj příznivých a neblahých umožňování. A jakmile se podaří zabezpečit dostatečně vysokou dávku těch prvních, dostaneme dění pod kontrolu. Nebo ještě líp, historický čas zpátky na přímku.

To je přístup na úrovni pohádky, jako kdyby o našich trablech rozhodovalo to, jestli vyhraje rytíř Dobra nad Zlem, přičemž všichni víme, že odpověď je – nevyhnutelně – ano, a podle toho takovému mači přihlížíme. Když nás to nebaví, přepínáme. Vegetování nedůstojné druhu homo sapiens. Karikatura naděje a víry.

Spoléhat na vynálezy, takže i na vynálezy jako je vakcína, ani na opatření vynalezená vládami dlouhodobě nestačí. Musíme předvést něco víc. Rozloučit se s předpokladem, že se dostaví bůh na stroji, geniální vynálezce, natož politik, a „všechno dobře dopadne“. A pojedeme rovně jako vždycky. Spíš rychleji, abychom dohnali, co nám nebylo kvůli pandemii umožněno.

Takže co? Začít se dá zdánlivě s málem. Všimnout si chyby, pojmenovat ji a do důsledků uznat. Když se ji v takovém módu podaří filtrovat, jsme doma. Skoro.

Jenže významnou chybou je i odvrácená tvář umožňování. Takže něco beznadějně (?) vrostlého do života, tak, jak jsme v něm zvyklí fungovat.

Klasickým představitelem umožňování je automobil. A dálnice pro něj. Umožnily přemístit se rychle a podle svého jakoby kamkoli. A také se, za jejich průkopníka Hitlera, měly stát „pojítkem národní pospolitosti a nástrojem utváření říše“. Mohly „vzbuzovat v soukmenovcích touhu po dálkách a směrovat pohled národa tam, kde se rozkládal slibovaný nový životní prostor“. **)

Tenhle zapomenutý příklad odvrácené strany umožňování – dnes by nás u dálnic napadly jiné – stojí za zmínku právě proto, že je… zapomenutý. Že platil, a už neplatí. Ale byl tam!

Odvrácená strana je k dispozici za každých okolností, ve věcech, v uvažování, v jednání.

Pandemie se dá brát jako pobídka k úsilí vidět ve věcech skrytou, nebo už ani ne skrytou hrozbu. Minimum v krabičce poslední záchrany: připustit si, že máme problém. Jako v Čelistech: uznat, že pod vodou může být žralok a my si musíme sbalit lehátko a vypadnout z pláže, i když jde o úplný opak toho, kvůli čemu jsme k moři přijeli a na co jsme se tak těšili. Nejlehčí i nejtěžší úkol. Koupání neumožněno!

Poptávka po budoucnosti je poptávkou po předpovědích a hlavně po odpovědích. Nejžádanější je „řešení“, přinejmenším „recept“. Na realitu.

Obliba slova „řešení“ daleko přesahuje hranice jeho pravlastí: matematiky a marketingu. Nejde jen o „řešíme přímo a hned“, „vyřešit dárky“ nebo „řešení vašeho bydlení“. Řešení, to je vidina kotvy, kterou mi hodili v rozbouřeném oceánu. Řešení obsahuje punc správnosti, nebo alespoň změřitelnosti, nejvlivnějšího faktoru modernity.

I za zdánlivě praktickými spory o povinnou maturitu z matematiky – a také proto bývají vášnivé – se skrývá podvědomá obava, že nám někdo bere svět jako početní úkol, ve kterém se můžeme pohybovat od zadání ke správnému řešení. Přiznat si, že něco „nemá řešení“, se bere jako kapitulace. Vždycky je třeba zvolit alespoň „nejhorší ze špatných řešení“.

Nevím? Neexistuje! Věz! Neuhýbej!

Čím složitější se doba zdá, tím náročnější příklady dostávají ti, kteří mají řešení v popisu práce: politici, lékaři a další. A neuhýbají, těžko mohou: za pokrčení rameny – vím, že nic nevím – nejsou placeni.

Že by jejich chlebem za krize bylo něco jiného než řešení, je nepředstavitelné. Musí vědět, i kdyby nevěděli. Jiní mají víc štěstí: nemusí. Máme možnost, ne povinnost vědět, važme si toho.

Potřebujeme správně porozumět, co znamená „vyřešit“ pandemii, a vážně nejde o odfajfkovaný úkol pro třetí a čtvrtý kvartál. (Což je přístup, který u nás kromě jiného stál za nástupem druhé vlny.)

Pandemie otevírá ještě jednu příležitost: nebazírovat ustavičně na odpovědích a docenit otázky. Srovnat se s tím, že věcí, co „nemají řešení“, kterým „jsou vyřešené“, je ve skutečnosti daleko víc. Hrozně moc totiž tlačíme na pilu, jsme z dobrých důvodů školeni na nalézání řešení, bažíme po odpovědích, a někdy si dokonce myslíme, že je to totéž, co poznání. (Jde v první řadě o materialistické scestí, ale ke stejným výsledkům se může dopracovat i ten, kdo si jako řešení „za jedna“ osvojí konspirační teorii, bůžka nebo Boha, a tím pro něj ostatní hasne.)

Tenhle typ náruživosti dochází v 21. století naplnění, o jakém neměli tušení ani ti nejbystřejší proroci. Víme, že všechno víme! (I když to smažou.)

Houby. Pandemie ukázala nejen na „pýchu přímky“, ale také na to, že i autorizovaní specialisté na odpovědi stejně věděli a vědí krutě málo. Virus se stal neviditelným nepřítelem se vším všudy, kromě následků.

Otázky hned stoupají v ceně.

„Bouře obnažila naši zranitelnost a odhalila falešné a zbytečné jistoty, na kterých jsme stavěli naše plány, projekty, zvyklosti a priority. A ukázala na to, jak jsme zanedbávali a vzdávali věci, které naše životy a naši společnost vyživují, udržují a posilují.“ Papež František letos na jaře řekl, jak jsme křehcí.

Kapku jinak to v rozhovoru se Švejkem na vězeňském kavalci vyjadřuje jednoroční dobrovolník Marek: „Člověk chtěl být gigantem – a je hovno, kamaráde.“

„Řešení“ papežových námitek není „řešení do budoucna“, až ustojíme pandemii a obstaráme si luxus se jimi zabývat. Stejně jako mytí rukou nepropuká až výnosem krizového štábu, ani historii a odvrácenou stranu umožňování nejde nahlédnout „až to bude nutné“. Horizont „bude líp“ je fata morgana.

„Už Ježíš věděl, že mezi ideálem budoucnosti a nárokem na člověka v přítomném okamžiku nesmí být rozpor: jak se dokážeme vlastním úsilím změnit teď a hned, taková bude i budoucnost lidstva,“ píše filozof Milan Machovec. „Jiné cesty nabízejí řešit vše rychleji, ale nejsou reálné: žít pro budoucnost a pro ni udělat cokoliv, to je jeden z největších sebeklamů dějin.“ ***)

„Je totiž vůbec otázka, zda ‚světlejší budoucnost‘ je opravdu a vždy jen záležitostí nějakého vzdáleného ‚tam‘. Co když je to naopak něco, co je už dávno zde, a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet?“ Václav Havel, který tím uzavírá svou Moc bezmocných, vychází z poměrů v Československu roku 1978, kdy světlejší budoucnost na prvním místě kopírovala očekávání svobody. Ale ti „bezmocní“ ani tehdy nebyli, a už vůbec nejsou dnes, jen lidé východně od železné opony; dají se k nim v širším smyslu počítat všichni účastníci – nevyhnutelných – algoritmů moderního světa.

Mohou se zdát bezmocní, jenže jejich moc je nesmírná: spočívá v otázkách a v srdcích a myšlení.

Slovo „krize“ může vytvářet dojem, jako by šlo o temné období od-do, a to „do“ zajistíme nějakým opatřením, například New Dealem nebo mírovou smlouvou. Ale tady je řeč o permanentním stavu, on sám je krizí, normalita je krizí, je to vlastně naopak: v krizi jsme, když nám připadá, že všechno nevyhnutelně běží jako na drátkách a my se podle toho adaptovali. Přímka je ve skutečnosti úsečka, končí ve zdi.

„Nakonec, po celoživotním zkoumání přírody, jsem si jist jedním: Nejde o záchranu naší planety. Jde o záchranu nás samých,“ říká s tváří upřenou do kamery David Attenborough ve svém Životě na naší planetě.

Attenboroughovo poselství – dokument působí jako báseň, jako epos o závrati z úspěchu – míří k obnově dějin („za čtyři miliardy let života na Zemi došlo k hromadnému vymírání druhů pětkrát“, „veškerá evoluce náhle zmizí“) a k popření nevyhnutelnosti. Kdyby film nebyl na Netflixu a kdyby se chodilo do kina povinně se školou, tohle by byla volba číslo 1.

V kulisách opuštěného města Pripjať, které si po katastrofě v Černobylu bere příroda zpět, Attenborough završuje:„Dospěli jsme tak daleko, protože jsme nejinteligentnější tvorové, kteří kdy na planetě žili. Abychom tu mohli žít i nadále, potřebujeme víc než inteligenci. Potřebujeme moudrost.“

Dva základní přístupy k tomu, abychom se vyrovnali s pandemií a jejími důsledky – pro až extrémní názornost se dají personifikovat papežem Františkem a ministrem Karlem Havlíčkem – nemusí být v rozporu ze samé podstaty. Reprezentanti obou směrů „jedou svou agendu“, ale potřebujeme ten i ten. Aktuální filozofy i poučené technology.

I vzhledem k tomu, že náruživý vztah k měřitelným řešením a odvrácená strana umožňování dospěly do kritické fáze, vyniká, že agenda papež je nezbytnou podmínkou, kdežto agenda Havlíček dodatkem.

To není nic nového – jenom žijeme tak, jako když to platí obráceně. Jako by agenda papež byla nadstavba, nebo rovnou komplikace, ohýbání té tak zamilované přímky.

A to je chyba. Když ji neopravíme, skončíme. Pandemie připomněla, že taková eventualita existuje. Čelit jí se úspěšně nedá bez existence v příbězích dějin a otázek po smyslu, jinak odpovědi zůstanou plytké. Jestli bude líp, tak proč a nač?

Zatím se – uprostřed druhé vlny z pochopitelných důvodů – pohybujeme a ztrácíme v umožňováních a řešeních. V receptech na to či ono, jako by přežití lidstva bylo rebarborový koláč.

Svět rozhodně dál bude stejný jako dřív, jen jsme obdrželi avízo, že existují tři příležitosti: obnovit čas, uniknout umožňování, ptát se.

*) Timothy Snyder: Cesta k nesvobodě, česky Paseka/Prostor 2019.

**) Miloš Hořejš: Protektorátní Praha jako německé město, Mladá fronta 2013.

***) Milan Machovec: Smysl lidské existence, Akropolis 2002.