Esej: Návrat židovských dějin do Čech

Před více než dvaceti lety si ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát posteskl nad neuspokojivým zastoupením židovské tematiky v českých učebnicích dějepisu. Většina příruček podle něj pojednávala o židovských dějinách buď jen okrajově, nebo je zcela ignorovala, a to včetně témat zásadních, jako je holokaust. Nezmiňován byl český antisemitismus. Některé polistopadové texty dokonce nepřímo reprodukovaly antisemitské stereotypy.

Platí Pavlátova kritika i dnes? Nakolik se domněle filosemitský postoj české společnosti odráží v autentickém zájmu o židovské dějiny a kulturu? Do jaké míry bereme Židy za své?

Český dějepis židovstvo tradičně přehlížel, v lepším případě ho odsouval na okraj, v horším pasoval do role nechtěných cizáků. Určitá změna nastala za první republiky, hlavně díky německojazyčnému bádání. V komunistické diktatuře byl výzkum židovské tematiky částečně možný, hlavně pro starší období. Pilně, byť s omezeným přístupem k pramenům, pracovali historici exiloví, k nimž se od 90. let přidružila nová generace domácích badatelů. V kontextu národnostně homogenního českého státu s jeho etnocentrickou ideologií to však židovské dějiny, stejně jako dějiny jiných menšin, neměly lehké.

Vzhledem k tomuto přetrvávajícímu deficitu by širší veřejnosti neměl ujít letos publikovaný svazek „Mezi Prahou a Mikulovem“ (vydaný zatím německy, české vydání se připravuje), jenž líčí židovské dějiny v českých zemích od 16. století do současnosti. Kniha, zpracovaná mezinárodním autorským týmem, není jen suchopárným shrnutím faktů, ale přináší i nové pojetí. Jednak začleňuje židovské dějiny do celku české společnosti, jednak chápe židovstvo jako svébytného aktéra, nejenom jako pasivní objekt sporu „mezi Čechy a Němci“.

Chronologicky uspořádané kapitoly zachycují jak proměňující se sociální skladbu a myšlenkový svět židovstva, tak i jeho vztah k okolní společnosti. Antisemitismus je přítomen ve všech kapitolách, ne však jako neměnná „černá skříňka“, ale jako historicky proměnlivý ideologický postoj. Důraz je kladen na rozpory, protiklady a paradoxy židovských dějin.

Rozporuplné bylo už období raného novověku. V 16. století byli Židé vyhnáni z většiny českých měst, což ale mělo za následek vznik a rozkvět venkovského židovského světa. V 18. století vnímaly vládnoucí elity židovstvo hlavně jako hrozbu a rodící se kontrolou posedlý moderní stát Židy uzavřel do ghett. I josefínské reformy byly vedeny hlavně pragmatickými zájmy. V raném novověku se zároveň zrodila svébytná identita českého židovstva na rozmezí dvou židovských kultur, aškenázské a polské.

Skutečná integrace Židů nastala až v 19. století, i ta ale byla spíš výsledkem židovských aktivit „zdola“ než státní politiky. Ústavy z let 1849 a 1867 poskytly jen právní rámec. Hospodářská a společenská modernizace zásadně změnila podobu tradiční židovské pospolitosti. Staré světy zanikaly, nové vznikaly. Prosazuje se poměšťanštění židovstva, které se přesouvá do urbánních center a přejímá buržoazní životní styl. Náboženství se omezuje na soukromou sféru, kde ho praktikují hlavně ženy. K prostorovému přeskupení dochází i uvnitř měst: pražští Židé se stěhují z Josefova do moderních předměstí, hlavně na Vinohrady, do Karlína a na Smíchov.

Jakkoliv se kniha zaměřuje hlavně na vlastní židovský svět, nemůže pochopitelně přehlédnout zostření národnostních sporů a nástup moderního antisemitismu na konci 19. století. Milníkem byla změna postoje české politiky k „židovské otázce“. Zatímco klasický liberalismus (F. L. Rieger) chápal počeštění Židů jako součást jejich emancipace, radikální nacionalisté – vycházejíce mj. z Nerudova pamfletu „Pro strach židovský“ – začlenění Židů do českého národa odmítali.

Nová ideologie smíchala tradiční antisemitismus s novodobým biologickým rasismem a kritikou kapitalismu. Antisemitismus se na přelomu století dostal z okraje do hlavního proudu české politiky, vznikly ryze antisemitské politické strany (národní socialisté, strana státoprávně pokroková). Vrcholem bylo protižidovské násilí, které doprovázelo nepokoje po odvolání Badeniho jazykových nařízení v roce 1897. Hilsneriáda, v níž většina české veřejnosti zaujala tvrdě antisemitské stanovisko, byla spíš jen další fází už delší dobu probíhajícího trendu.

Četné ale byly i příklady úspěšné integrace v pozdně habsburské společnosti. Židé nežili jen česko-německým sporem. Ocitali se v spletitém klubku přináležitostí – nejen národních, ale i regionálních, sociálních a profesních. Reakce na vyhrocující se politické poměry byly různé, zahrnovaly jak českožidovský nacionalismus, tak i sionismus (jehož stoupencem ostatně byl později i Masaryk). Mnozí Židé nacházeli útočiště v socialismu; sociální demokracie byla jedinou stranou důsledně vystupující proti antisemitismu.

Znamenité jsou části o první světové válce, které dobře nastiňují dilemata židovské loajality k monarchii i k češství. Idea integrace se otřásala v základech. Za války se antisemitismus znovu rozběsnil. Novým faktorem se stali židovští uprchlíci z východních částí monarchie, Haliče a Bukoviny. Vznikl antisemitský stereotyp primitivního „východního Žida“ (Ostjude), který ve střední Evropě strašil po celé 20. století. Čeští Židé reagovali dvojace: někteří odmítali „východní zaostalost“ a náboženské tmářství, jiní byli fascinováni exotikou židovské minulosti.

Kdo píše o první republice, čelí nelehkému úkolu na pravou míru uvést zavedený obraz Masarykova Československa coby země Židům zaslíbené, zároveň se ale musí vyvarovat planého „bourání mýtů“. Autorky nicméně připomínají neslavný fakt, že samostatnost se rodila mj. i v chaosu protižidovského násilí: koncem roku 1918 se nejenom oslavovala republika, ale i vytloukala okna židovských obchodů. Během pogromu v Holešově začátkem prosince 1918 byli zavražděni dva Židé a řada dalších raněna. Ačkoliv antisemitismus z první republiky nikdy nevymizel, je pozoruhodné, že to byli hlavně sami Židé, kteří idealizovaný obraz Československa propagovali.

První republiku autorky kladou do kontextu meziválečného světa, svíraného rozporem mezi globalizací a nacionalismem. Židovští intelektuálové reagují příklonem jak k sionismu, tak radikálnímu socialismu a komunismu. Pokračuje proces poměšťanštění, sekularizace i počešťování židovstva, silněji v Čechách než na Moravě a ve Slezsku. Nadále zanikají venkovské obce, jejich synagogy se rozpadají. Židovské svátky se posvětšťují podobně jako české Vánoce.

Dvojznačná byla i integrace židovství do prvorepublikové kultury. Na jedné straně se prosazovaly moderní, sekularizované židovské motivy (Hugo Haas, Karel Poláček). Zároveň čeští umělci projevovali zájem o tradiční židovství na Podkarpatské Rusi (Ivan Olbracht, Vladislav Vančura).

Antisemitismus opět zmohutněl s krizí československé demokracie v druhé polovině 30. let. Autorky vidí tento proces nejen jako výsledek vnějšího tlaku, ale upozorňují i na jeho vnitřní zdroje. Korigují zažitý obraz ČSR jako místa nezištné pomoci uprchlíkům z nacistického Německa. Pohled na zacházení s uprchlíky, kteří nebyli prominentními intelektuály, prozrazuje, že ochota československých úřadů měla své meze. Policie uprchlíkům často ztrpčovala život, nezřídka docházelo k vyhošťování.

S hospodářskou krizí rostla nevraživost vůči židovským uprchlíkům ve společnosti, stávají se z nich „ilegální migranti“, kteří našincům berou práci a představují bezpečnostní riziko. Přijímáni jsou pod podmínkou, že zase co nejrychleji vycestují. V průběhu roku 1938 vláda kompletně uzavřela hranice, hlavně z obavy před vlnou židovských uprchlíků z Rumunska. Nejméně slavnou kapitolou pak bylo vrácení rakouských Židů prchajících po anšlusu před nacismem.

Šlo o změnu celkovou, vždyť i liberální Přítomnost během roku 1938 přešla na nacionalisticko-antisemitské pozice. O Peroutkových antisemitských článcích z let 1938–39 již bylo napsáno mnohé, kniha však dodává důležitý kontext pro pochopení tohoto tektonického posunu české politické elity.

Nejtemnější kapitolou českožidovských dějin je nacistická okupace. Americký historik Benjamin Frommer věcně rozebírá postupné přibývání nacistické perzekuce, od omezování práv a vylučování po deportace až samotnou genocidu. Připomíná ale, že chmurným prologem byla už druhá republika – po Mnichovu jsou s otevřenou náručí vítáni čeští uprchlíci z pohraničí, ale na uprchlíky židovské, převážně německy mluvící, se hledí s nevraživostí.

Antisemitská opatření nebyla jen importem vnuceným nám nacistickým Německem. Již před okupací došlo k vylučování Židů ze státní správy a stavovských organizací. Advokátní komora vykázala židovské členy ze svých řad v říjnu 1938. Frommer shromažďuje materiál, důsledně mapuje krajinu druhorepublikového antisemitismu. Nevynáší morální soudy, přesto z jeho rozboru vyplývá, že antisemitismus nebyl šířen jen vlajkařskou „lůzou“, jak tvrdily starší výklady. Aktivně ho propagovaly i Sokol a katolická církev. Například v Plzni uspořádal místní katolický arciděkan v únoru 1939 výstavu s názvem „Žid – nepřítel lidstva“. Sokolská organizace v Uherském Brodě zase zorganizovala petici proti přijímání židovských uprchlíků.

Frommer rekonstruuje systém nacistické perzekuce, zároveň ale líčí i konkrétní osudy a způsoby, jak se Židé s těžkou situací vyrovnávali. Židovské děti si například hrály na hřbitovech, na hřiště nesměly. Ukazuje se také, že protižidovská nařízení byla zmatečná a často si protiřečila, bylo možné v nich hledat skulinky, unikat a přežívat.

Choulostivou otázku poměru mezi protektorátními a okupačními úřady (zjednodušeně „mezi Čechy a Němci“) nechává Frommer bez jasného rozuzlení. Tato nerozhodnost se odráží i v jazyce, jímž jsou označováni aktéři protižidovské perzekuce. Někde jsou to „Němci“, „okupanti“, „nacisté“, jinde zase „čeští fašisté“, „místní české fašistické bandy“ nebo „radikálové“; někde „české úřady“, „místní úřady“, jinde jen „úřady“. Laikovi nemusí být vždy jasné, o jaké instituce přesně šlo a jaké bylo jejich postavení v soukolí okupační a protektorátní správy. To může vést k zavádějícím výkladům a české vydání by na to mělo pamatovat.

Převážně netečný postoj české společnosti k perzekuci Židů se změnil s deportacemi. Od roku 1941 byli Pražané svědky pochodů židovských spoluobčanů do Holešovic, které jako by byly předzvěstí toho, co čeká i Čechy. Více empatie přinesla i viditelná diskriminace, nošení židovské hvězdy. Měla však i za následek, že Židé byli snadnějším terčem antisemitských útoků na veřejnosti.

Symbol holokaustu českých Židů, Terezín, Frommer popisuje jako místo utrpení, ale i iluzí a naděje. Pozoruhodná je mimo jiné role terezínského judenratu. Jednou z jeho strategií bylo přeměnit ghetto v místo hospodářské výroby a tím zabránit deportacím na Východ. Terezínská každodennost dokládá, že i v nejtotalitnější instituci, jakou byl koncentrák, existoval nepatrný prostor pro svébytné jednání a důstojný život, například uměleckou činnost. Terezínské divadlo, knihovna atd. byly zajisté především zinscenovanou hrou nacistů, jež měla ošálit inspekci Červeného kříže. Zároveň ale posilovala vůli vězňů zůstat lidskou bytostí a přežít.

Řadu nových poznatků přináší kapitola o době po roce 1945, kterou napsala česká historička Kateřina Čapková. Poválečné období bylo poznamenáno genocidou židovského obyvatelstva, ale i snahami o nový začátek. Nový židovský svět byl pochopitelně zcela jiný než ten předválečný. Tvořili ho hlavně příchozí ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Někteří v českých zemích pobývali jen krátce, jiní se usadili. Antisemitismus existoval i po válce, není divu po letech nacistické propagandy. Nepanovala ale pogromová atmosféra strachu jako v Polsku.

Vítáni však Židé nejsou. Poválečné Československo je podle oficiální ideologie „výlučně státem Čechů a Slováků“, pro židovskou národnost není místo. Nejohroženější skupinu tvoří německy mluvící Židé, kteří jsou často pokládáni za Němce a opět diskriminováni – místo židovské hvězdy nosí bílou pásku s písmenem N. Trpkou ironií bylo, že i ti, co se vrátili z koncentračních táborů, byli často deportováni jakožto Němci. Museli totiž dokázat, že byli nejen obětí nacistické perzekuce, ale i aktivními antifašisty. Většina tak raději volila emigraci. Komplikované a neochotou úřadů poznamenané bylo i vracení tzv. arizovaného majetku. Celkově byli Židé považováni za oběti druhé kategorie. Nacismus byl sice odsuzován, jeho antisemitská podstata však byla opomíjena. Oficiálně se mluvilo o „rasovém pronásledování“, ne o antisemitismu.

Od konce 40. let byl život českých Židů podmiňován vztahem k nově založenému Státu Izrael. Čapková na základě studia ministerských spisů poopravuje zažitou představu o bezmezné podpoře poválečného Československa židovskému státu. Rozbor pramenů ukazuje, že postoj vlády nebyl veden ani tak humanitárními či filosemitskými zřeteli, jako spíš důvody pragmatickými (mj. šlo o to, rychle se zbavit židovských uprchlíků, kteří nezapadali do koncepce „očištěného“ národa). I často zmiňované dodávky zbraní Izraeli byly motivovány hlavně ekonomickými zájmy.

Stalinský posun k „antisionismu“, vrcholící v procesu se Slánským, tak navazoval na více či méně skryté antisemitské tendence v české politice z předchozích období. Kampaň proti sionismu byla sice iniciována z Moskvy, mohla se ale opřít o autentický antisemitismus v komunistické straně i části společnosti. Destalinizace po roce 1956 nepokrytě antisemitské projevy ukončila, otevřené rány ale zůstaly. Určitá perzekuce Židů navíc pokračovala i v liberálnějším období.

O to je pozoruhodnější, že právě v těžkých 50. letech došlo k výraznému rozmachu židovské pospolitosti, zejména díky poválečné imigraci. Nová střediska židovského života vznikla hlavně v nově osidlovaném pohraničí, například v Ústí nad Labem a Děčíně. K tomuto rozvoji přispěl jednak baby boom, jednak i určitá tolerance státu vůči kulturním aktivitám, včetně připomínání holokaustu.

V 60. letech nastalo i uvolnění politické. Kritika stalinismu, včetně jeho antisemitských prvků, byla jedním z ideových zdrojů pražského jara. Postoj k antisemitismu fungoval jako dělicí linie mezi reformisty a neostalinskými konzervativci, kteří neváhali sáhnout k antisemitským útokům, třeba na Eduarda Goldstückera a Františka Kriegla (toho Kosygin blahé paměti označil při jednáních v Čierné nad Tisou za „haličského Žida, který nemá právo mluvit za Československo“).

Normalizace po roce 1969 „antisionistickou“ propagandu obnovila. Státní dohled nad židovskou pospolitostí byl sice méně násilný než v 50. letech, ale o to systematičtější. Praktikující Židé byli postihováni podobně jako jiní věřící. Život židovských obcí ale stagnoval nejen kvůli státnímu dozoru. Vliv měla i posrpnová emigrace a také „přirozený“ odklon mladší generace od náboženství. Židovská religiozita i nadále přežívala hlavně díky rodinám ze Slovenska a Podkarpatské Rusi.

I normalizace je obdobím rozporů a paradoxů. Na jedné straně židovské organizace prokazují režimu formální loajalitu a v jejích mezích hledají způsoby důstojné existence, hlavně v náboženské a kulturní oblasti. Zároveň se řada židovských intelektuálů angažuje v opozici a vystavuje se dvojnásobné perzekuci. Právě v prostředí disentu a nezávislých historiků ožívá zájem o zapomenuté židovské kulturní dědictví, jakož i kritika zamlčování holokaustu.

Po roce 1989 se židovská pospolitost rozvíjí v nových podmínkách liberální demokracie, se všemi výhodami i nástrahami. Střet mezi tradicí a modernitou dlouhodobě cloumá pražskou obcí. Je také zřejmé, že přehlížení židovského dědictví před rokem 1989 nevyplývalo jen z normalizační perzekuce. I v prvních dvou polistopadových dekádách byl zájem o něj vlažný. Svědčí o tom i fakt, že studium židovské minulosti probíhalo dlouho mimo oficiální vědecké instituce, v občanských organizacích. Ani dnes ještě židovský osud není úplně „náš“.

Znepokojivé je i sílící politické zneužívání židovské tematiky. Mám na mysli ono jalově „proizraelské“ hulákání, které není vedeno upřímným zájmem o židovství, nýbrž xenofobní protiarabskou záští. Ta paradoxně mobilizuje tradiční antisemitské stereotypy, jen je obléká do protiislámského oděvu. Antisemitismus je praformou všech xenofobií a není těžké uhodnout, kam se bojovníci za národní čistotu obrátí, jakmile protiarabská (nebo protiromská) tematika vyčpí. Dokládá to i podrážděnost, s jakou nacionalisté reagují na sebemenší zmínku o českém podílu na holokaustu nebo o českém antisemitismu.

Konečně, česká nesnáz s židovskou minulostí se zrcadlí i v samotném našem jazyce. Mluvíme-li o vyhlazení Židů, často sklouzáváme k nepřímým opisům a eufemismům, které nechtěně podtrhávají náš odstup a neúčast, jako bychom okolo bolavých dějin chodili jako okolo horké kaše. Často se můžeme dočíst: „zahynul tragicky v Osvětimi“, jako by šlo o autonehodu. Němčina je přímější, mluví neskrytě a drásavě o „vraždění“. Mělo by to jít i v češtině – vždyť s minulostí se potýkáme hlavně prostřednictvím jazyka.