Článek
Některá americká média o návštěvě Erdogana informují hořce – třeba The Washington Post napsal, že Trump se na setkání těší, ale že je asi jediný. Trumpovým nadšením ze svého tureckého protějšku neotřásla ani turecká invaze do Sýrie nebo nákup raketového obranného systému od Ruska. O vztahu Trump-Erdogan jsme mluvili s politologem a bývalým americkým diplomatem Jonathanem Terrou.
Spojené státy udělaly od začátku října na Blízkém východě několik zvratů. Ze Sýrie odvolaly vojáky, aby je přesunuly do Iráku a pak částečně zase zpět do Sýrie. Otočily se zády ke Kurdům a na Turky, kteří zahájili ofenzívu na severu Sýrie, reagovaly uvalením sankcí, které potom zase zrušily. A teď se má prezident Trump sejít se svým tureckým protějškem Erdoganem v Bílém domě. Jak tomu mám rozumět?
Zaměříme-li se na americké geostrategické zájmy v tomto regionu, vztah s Tureckem jakožto členem NATO byl vždy velmi důležitý. A lidé podceňují, jak významné Turecko bylo v historii aliance. Je jen málo zemí NATO, které za dob studené války představovaly potenciální bod vzplanutí. Jednou takovou bylo západní Německo. A potom Turecko. Třeba na konci kubánské krize v šedesátých letech to bylo něco za něco. Rusové dali pryč rakety z Kuby, Američané proto udělali to samé se svými střelami, které měli v Turecku – ty byly namířené na sovětskou Arménii, která měla s Tureckem společné hranice.
Jonathan Terra
Američané dnes mají v Turecku leteckou základnu Incirlik. Jde to hlavní důvod, proč si partnerství s Tureckem udržují?
Vždy bylo důležité mít s Tureckem dobré vztahy, a to i kvůli této letecké základně. No a proto, ať už se stane cokoliv, ať už je prezident Erdogan se svou demagogií jakkoliv hloupý, je v americkém zájmu si dobré vztahy s Tureckem udržet. Trump i jeho lidé to samozřejmě dobře ví. Jiná věc ale je, když se to vezme do extrému – přijít, říct, že nám turecký prezident pro udržení dobrých vztahů něco nařídil a my teď musíme Kurdy nechat jít… to je šílenost. Spojené státy mají na Turecko mnohem větší páku, než aby dělaly, co jim Erdogan řekne.
Čím si tedy Trumpovy kroky vysvětlujete?
Někteří lidé tvrdí, že Trump Erdogana poslouchá proto, že si ho idealizuje jako autoritářského vůdce. Protože tím by sám chtěl být, ale nemůže. K těmto vůdcům, kteří si ve své zemi mohou dělat, co chtějí – zavírat novináře, ovlivňovat volby, zbavit se opozice – cítí Trump podle mě jakousi vnitřní přitažlivost. A často se s nimi schází, což na něj má nějaký hypnotický vliv, a oni se snaží změnit jeho názor na zásadní záležitosti. Mám pocit, že to je přesně to, k čemu došlo mezi Spojenými státy a Tureckem. Že při jednáních prezidentů se – k velké nelibosti lidí z armády i diplomatů, kteří americké zájmy vidí úplně jinak – změnilo Trumpovo vnímání toho, jaké zájmy USA v regionu mají.
Evidentně se změnil třeba právě postoj Spojených států ke Kurdům.
V boji s Islámským státem byli Kurdové loajální a schopný partner. Není možné se jen tak diplomaticky i vojensky spojit se skupinou lidí, která pro vás – a po vašem boku – bude umírat a krvácet. A pak to celé otočit a říct: „Tak, a je konec. Mocnější osoba s významnějšími diplomatickými i vojenskými zájmy mi teď řekla, že vás musíme opustit.” A celé šílenství této otočky je ještě jasnější po dopadení vůdce Islámského státu abú Bakra Bagdádího. Kurdové byli do plánování operace velmi úzce zapojení – a toto podivné rozhodnutí nechat je být, je ohrozilo.
Žijeme v opravdu divném světě. Etnická čistka Kurdů se děje už nějakou dobu. Kurdové se ale v kontextu několika válek v regionu zvládli usadit, třeba v severním Iráku byli schopní si sami vládnout. To stejné i v osvobozených oblastech v Sýrii, prostě se starali sami o sebe. Nebylo to perfektní, ale šlo jim to. Problém je ale v tom, že dát Kurdům uznání za cokoliv bude vždy hrozbou pro Turecko. Erdoganova strana přitom byla v tomto ohledu jako jedna z mála otevřená, Kurdové mohli třeba mluvit vlastním jazykem. Ale pak se turecký prezident dostal ve vlastní zemi do problému a potřeboval probudit v lidech nacionalismus.
A Turecko teď proto možná má na USA nějaké požadavky.
Kurd, který má zbraň nebo moc nad nějakým územím, je pro tureckého nacionalistu automaticky nepřítel. Spojují si je totiž s PKK (Strana kurdských pracujících, pozn. red.), která je v Turecku považována za teroristickou hrozbu. Mocní Turkové reagují na Kurdy vyloženě patologicky. Prostě chtějí, aby zmizeli, aby odešli. Vrátím se k Trumpovi – on na Twitter napsal, že by se Kurdové měli přesunout někam za ropou. Tím prakticky potvrdil etnickou čistku, kterou chtějí Turkové. To je nechutné.
Trump se s Erdoganem setkal třeba loni na summitu G20 v Argentině.
Zmínil jste, že s tím někteří členové americké armády nebo diplomacie nesouhlasí. Kdo z vysokých představitelů se ozval?
Můžeme se bavit třeba o Jamesi Mattisovi, bývalém ministru obrany. Ten rezignoval z velké části proto, že považoval Trumpovu politiku v tomto regionu – tedy politiku v Sýrii s ohledem na Turecko a Kurdy – za nesprávnou a nebezpečnou pro americké zájmy. Mattis napsal poměrně otevřený dopis, v němž to vysvětluje.
Mattis je ale jen hlasem těch představitelů americké armády a diplomacie, kteří si myslí to samé. Vidí americkou účast v regionu jinak než jako kšeftař Trump, který národním zájmům Spojených států zas tolik nerozumí. I když rád tvrdí, že ano, že ho armáda miluje a že o něm každý smýšlí jako o géniovi. S lidmi jedná jeden na jednoho. A jde pak o pohled elit na svět. A když je ta druhá elita ještě navíc autoritářský vůdce, kredibilita takové osoby se pro Trumpa ještě zvýší. A to je jeden z důvodů, proč Trump udělal taková podivná rozhodnutí v regionu. A dalšími jsou i jeho neschopnost číst americké zájmy na Blízkém východě a doopravdy pochopit, co Kurdové udělali, aby se zbavili Islámského státu a po jeho porážce obnovili v Sýrii pořádek.
