Epizoda šestá: Vyšší hra. Politický thriller o bílých koních a vagonech s naftou

Někdy stačí maličkost. Jako třeba přelepit štítky na cisternách s naftou. A vydělají se miliardy. Další epizoda Českého podsvětí líčí největší porevoluční spiknutí, ve kterém jsou zapleteni zloději a vrazi, policie i ti nahoře.

„Zločin se v porevolučním Česku stále vyvíjel. Po orlických vrazích, kteří sice provozovali něco jako Vraždy s.r.o., přišli zločinci, kteří pochopili, že se tady otevírá úplně jiné pole. Źe daleko větší peníze se dají vydělat bez násilí, na něčem tak nudném, jako jsou daně. A zvlášť, když do toho zapojí politiky,“ vypráví Josef Klíma v aktuálním pokračování podcastové série.

Podvodníci nejdřív vymysleli například instituci takzvaného bílého koně - jako „papírové“ majitele firem zneužívali nastrčené osoby, kterými kryli ty, kdo za nelegálními kšefty stáli ve skutečnosti. „Bílými koni napřed bývali mladí naivkové, které mafiáni v pozadí postavili do čela firmiček. Ty navenek působily normálně, odebíraly různé zboží, alkohol, cigarety, potraviny… Ale zaplatili jednou dvakrát, odebírali dál, zisk si nechávali, dluhy se vršily, ovšem měli je na krku právě ti bílí koně,“ vysvětluje Klíma.

A ti většinou dopadali špatně. Místo právníků na ně často nastoupili vymahači, museli se skrývat, bossové je tak měli v hrsti čím dál víc. A když už vyděšení naivkové odmítali dál hrát svou roli, skončili mnohdy na dně přehrady nebo v jámě v lese.

Masivní, a přitom vlastně velmi snadné zisky ale zločincům přinesly až podvody s daněmi. „Daň, taková nudná věc. A oni najednou zjistili, že vlastně na alkoholu se dá zbohatnout právě přes daně - a vznikla rumová aféra. To, že předstíráte, že s tím alkoholem děláte něco jiného, co má jinou daňovou sazbu, vám může vydělat desítky milionů,“ vysvětluje novinář a pamětník Klíma.

To jsou ale pořád zanedbatelné cifry ve srovnání s obchody s nezdaněnou motorovou naftou, které vstoupily do dějin českého zločinu jako kauza LTO, lehké topné oleje. Nafta měla jiné zdanění než LTO, a podvodníci tedy železniční cisterny s naftou podle potřeby označili jako olej. K zákazníkovi u čerpací stanice se ale stejný produkt dostal - přes bílého koně - už zase jako motorová nafta. Daně ve výši kolem dvanácti korun na litru zůstaly v kapse obchodníkům. Stát tak přišel o desítky miliard.

„Zatímco u toho rumu to ještě bylo řekněme v krajských podmínkách, tam v tom třeba lítal nějaký vyšetřovatel nebo soudce, tady to už bylo v celostátním měřítku. To poměrně rychle odhalila ostravská novinářka Jana Lorencová, pozdější poslankyně,“ připomíná Klíma, že podle šokujících zjištění byla v první polovině devadesátých let do této rozsáhlé konspirace zapojena i řada politiků a jejich příbuzných. Špičky tehdejší politiky projevovaly pozoruhodný nezájem o to, aby se závažná kauza vyšetřila. Lorencové, která se s buldočí zarputilostí snažila dobrat pravdy, šlo opakovaně o život. Přežila dva fyzické útoky, nespočet telefonických výhrůžek.

Kolem celé kauzy zemřelo nebo beze stopy zmizelo nejmíň čtyřiadvacet lidí. Klíčovou postavou pro rozkrytí komplikované sítě podvodů, vymáhání, úplatků, vydírání, násilí a vražd, která se kolem LTO vytvořila, se stal Jiří Večeř. Bývalý mafián, který měl na starosti špinavou práci a který se nakonec rozhodl vypovídat proti některým komplicům. „Ty oleje, to byla taková uzavřená rodina. A zlobivé děti byly rozprchlé po celé republice. Někdo ty děti musel hlídat, napomínat. To jsem dělal svým způsobem já. Svážel jsem peníze, domlouval jsem obchody, kolik kdo dostane cisteren, kdy má zaplatit. Když bylo potřeba, tak se… domlouvalo těm lidem, aby zaplatili včas,“ přiznává Večeř ve vězení Janě Lorencové v dokumentu Můj přítel vrah.

Vyšetřování a náprava zákonů, které tyto podvody v první řadě umožnily, postupovaly velmi pomalu. „Dlouho se vyšetřovalo, šetřilo, odsuzovalo, odvolávalo, ale hlavně - to, jak vysoko ta kauza sahala, to zůstalo skryto a už se to nikdy nedozvíme. Vzbuzuje to velké podezření, že v tom měli prsty lidé z Poslanecké sněmovny, nebo dokonce z vládních kruhů, že jim to vyhovovalo a že sami se na tom nějakým způsobem, ať už přímo, nebo nepřímo, podíleli,“ uzavírá Josef Klíma. Stát z desítek miliard, o které na daních přišel, nedokázal zpětně vybrat nic.

Proč se vlastně říká „bílý kůň“? Jak se v polovině devadesátých let po republice převážely ilegální miliony v hotovosti? A může vrah citovat Balzaca? To se dozvíte v šesté epizodě podcastové série České podsvětí. Poslechněte si ji v přehrávači nahoře.