Článek
„Je to emocionální reakce lidí na ohrožení přírody, krajiny a živých tvorů kolem nás,” vysvětluje terapeutka Zdeňka Voštová, která byla mezi prvními, kdo se začali environmentálním žalem zabývat. Kromě smutku, pocitu bezvýchodnosti či vzteku na lidstvo k němu patří i strach, co v budoucnu čeká naši generaci, nebo tu další.
Poměrně často se objevují i lidé, kteří se vzdají vlastních potomků. A důvody jsou různé – buď dítě berou jako další přítěž pro planetu, nebo se obávají o to, do jakého světa by jej přivedli. Voštová se setkává s druhou variantou. „Někteří lidé to přímo nazývají nezodpovědným, a to proto, že se bojí toho, co by je mohlo čekat. Jestli nezažijí války, hladomory, vleklá sucha.”
Voštová vidí v environmentálním žalu paralelu v obavách ze smrti. „Někteří psychologové označují environmentální žal jako pretraumatickou stresovou poruchu,” vysvětluje podobnost. „Důležitý prvek je ta bezmoc – na některé lidi dolehne pocit, že ať udělají cokoli, nebude v jejich silách to zvrátit. A zároveň je tady velká míra nejistoty, co vlastně bude, co nás čeká.”
Více o environmentálním žalu, mimo jiné i to, jak se s ním dá pracovat, se dozvíte ve videu.
