Energetická revoluce má nereálné cíle, říká manažer EPH miliardáře Křetínského

Jednotlivé vlády sepisují jízdní řády pro odchod od uhlí a chystají projekty na čerpání obrovského balíku evropských peněz, jimiž chce Brusel klimatickou revoluci podpořit. V Česku to tak zatím není. „My jsme se zatím ponořili víc do výpočtů energetických bilancí a výkonů než do pragmatického řešení,“ říká Jiří Feist, strategický šéf holdingu EP Power Europe, který zastřešuje výrobní část nadnárodního energetického impéria EPH kontrolovaného miliardářem Danielem Křetínským.

Feist upozorňuje, že česká vláda dosud nevytvořila právní a ekonomické podmínky pro čerpání bruselských miliard, takže se k nim čeští investoři vůbec nemusí dostat (viz první část rozhovoru s Jiřím Feistem).

Ve druhé části rozhovoru Křetínského stratég srovnává přístup jednotlivých evropských vlád k energetice. Feist ale soudí, že stále ambicióznější závazky na snižování emisí do roku 2050 v Evropě jsou nereálné, přestože se k nim politici v jednotlivých zemích aktivně hlásí. Evropa totiž podle něj neřeší cenu, jakou za dosažení klimatické neutrality její občané zaplatí. Ani globální dopad této evropské akce.

Z tohoto pohledu podle Feista není přístup české vlády, kladoucí důraz na analýzy a propočty, tak úplně chybný. Jen může vést k tomu, že se na rozdíl od dalších evropských zemí nedostaneme k obřímu dotačnímu balíku, který Brusel nabízí.

Mohl byste srovnat, jak se k útlumu uhlí staví jednotlivé státy, ve kterých působíte? Třeba Německo už oznámilo svou stopku pro uhlí na rok 2038. Vy tam máte velké doly. Kolik uhlí vám v Německu zůstane v zemi?

V zemi ho zůstane hodně. Je otázka, co je v našich ložiscích víc a co méně přístupné, ale uhelná pánev je poměrně rozsáhlá, takže hodně. I tak ale myslím, že o tom celý ten příběh není. Ten příběh je o tom, co který stát chce. Pojďme začít od Velké Británie, protože tam transformace začala už za Cameronovy vlády, což už bude nějakých patnáct let.

V Británii vlastně uhelná energetika víceméně skončila, že?

No právě, tam ten útlumový proces začal nastavením všech parametrů. Tam se jen neřeklo: „Vypneme uhlí.“ Britové si současně nastavili cenovou hodnotu povolenky. Řekli: „My začneme stavět na energetice, která bude vycházet z jádra, plynu a z obnovitelných zdrojů, a mezitím to budeme balancovat.“ Byť jako jedni z prvních zavedli liberalizovaný trh, tak ho opustili a nadefinovali si kapacitní mechanismy (cílem elektráren není výroba energie a její dodávka do sítě za tržní ceny. Jsou odměňovány za to, že drží výrobní kapacity pro případ výpadků v rozvodné síti a vyrovnávají nestabilní dodávky větrníků a solárů – pozn. red.). Dobudovali si infrastrukturu a legislativu. Přijali tak podmínky pro postupný odchod od uhlí, což se jim de facto podařilo.

Co Německo?

Německo už bylo o něco komplikovanější, protože bylo zatíženo dopady určitých situací, třeba tlakem na rychlý odklon od jádra po Fukušimě. A do toho šla snaha a velký tlak být leader v nových technologiích.

K diskusi o odklonu od uhlí se ale Německo postavilo s tím, že mimo jiné řeklo: „My jsme připraveni dát část peněz na postižené regiony, na regiony s útlumem, a současně se musíme dohodnout s provozovateli elektráren a najít s nimi konsenzus.“ Jednání proběhla, nějaké dohody se uskutečnily a na pozadí toho všeho běží program, jak ty lokality využít, jakým způsobem budovat další projekty. I my tam stavíme jedno z největších bateriových úložišť a přemýšlíme o dalším využití těch lokalit.

Jak hodnotíte přístup České republiky?

Česká republika se na vývoj v Německu snaží navázat. Upřímně řečeno, zatím se tady ponořili spíš do různých výpočtů energetických bilancí a výkonů než do pragmatického řešení…

U nás není shoda na tom, jak tu změnu udělat. Snižování emisí tady nemá tak silnou společenskou podporu jako v západní Evropě.

Proto je tady takové očekávání, s čím přijde česká uhelná komise. Rozdíl mezi těmito třemi státy je jednoznačný. Británie: jasně nastavená trajektorie, dlouhodobý proces. Německo: nakonec si po všech těch turbulencích nadefinovali program a s dotčenými provozovateli, kteří jsou pro ně zajímaví, hledají konsenzus. A Česká republika? Ta je v tuhle chvíli pořád v prvopočátku, kdy se pořád ještě počítá.

Jsme na tom s přípravami změn v energetice v Evropě nejhůř, nebo jsou ještě horší případy?

Teď je vidět neobyčejný pohyb v Polsku. Polsko se de facto poprvé jasně vyjádřilo k tomu, že je připraveno začít plnit klimatické cíle roku 2050. A dělají konkrétní kroky. Zavedli poměrně rychle kapacitní mechanismus, budou mířit do využití plynu, hovoří o využití jádra. Ale jádro chtějí stavět posledních 20 let a výrazný progres tam zatím nebyl, tak uvidíme.

Myslím, že Polsko má poměrně silný politický pragmatismus, že úplně tak neřeší, jestli ty cíle splní k roku 2050, ale spíš řeší, jakým způsobem využít otevřené dveře k evropským fondům.

Jak to ale líčíte, Polsko má přece jen pragmatičtější přístup k evropskému energetickému tažení než Česko.

Já bych ale ocenil na české vládě, že v tuto chvíli jako jedna z mála drží reálnost celé té situace. Evropa si prostě v tuhle chvíli klade strašlivě tvrdé cíle a upřímně řečeno, nejsem si jistý, že mají vůbec dopočítané konsekvence. Takže Česko oceňuji, že se drží v současnosti zpátky a říká: „Opatrně.“

Brzdí naše vláda evropský protiemisní zápal?

Nevím, jak ho brzdí, já u těch jednání nejsem. Ale podle toho, co máme možnost diskutovat s ministrem průmyslu Karlem Havlíčkem, jeho názory jsou mi v tuto chvíli docela blízké a sympatizuji s nimi. Je ale otázka, co budeme schopní prosadit, protože koalice realistů – z hlediska evropských klimatických cílů – je hodně malá a hodně slabá.

U nás tu debatu hodně ovlivňuje hojně rozšířená skepse k evropské klimatické politice. Je to tak, že na rozdíl od Česka chce v Evropě většina občanů, většina voličů ústup od uhlí a rychlejší přechod k bezemisní energetice, ať to stojí, co to stojí?

Já si myslím, že jedna z věcí, která se úplně v Evropě neděje, je sdělení, co nás to bude stát. Nehovořím o ceně energií, ale i o dopadech z hlediska mezinárodního obchodu a podobně. Teď se mluví o tom, že zavedeme clo na dovoz oceli ze zemí, které úplně nerespektují omezování uhlíkových emisí. Ale – je toto řešení?

Je to řešení pro rozvinuté země, pro bohatého spotřebitele, který si může vyšší cenu oceli dovolit.

Možná to tak je, ale mně v tom trošku chybí, abychom si jasně řekli: „Chceme být lídři ve snižování emisí, byť jich celosvětově produkujeme nějakých osm procent. A Česko je možná v setinách té světové produkce. Za to ale zaplatíte tolik a tolik peněz, o to ty energie budou dražší.“

Chtěl bych opravdu věřit, že nové technologie nahradí výpadek výnosů a daní z těch technologií, které budou v Evropě potlačeny a nemají tady zelenou. Myslím tím energeticky náročné obory, ocelářský, energetický průmysl a podobně. Ale nevím.

Co je pro mne ale překvapující: premiéři se v červenci na něčem dohodnou a několik dní na to vystoupí jeden z lídrů Evropské unie a řekne: „Ale teď musíme ty cíle zpřísnit a poběžíme dál.“ Aniž by uzavřeli jednu kapitolu, roztáčí se další. A myslím, že už je jedno, jestli dneska mluví o 60 procentech snižování emisí nebo 65 nebo 55 procentech. Ten cíl je tak vzdálený, tak nereálný. Upřímně řečeno, kdyby nebylo covidu, většina států nebude mít splněné cíle pro rok 2020.

Poslední otázka týkající se českého spotřebitele. Už víme, že v budoucnu bude kvůli útlumu uhlí, potřebným investicím a nástupu nových technologií zdražovat elektřina. Pokud jde o teplo, řekl nedávno ministr průmyslu Havlíček, že se stát postará o to, aby českým spotřebitelům nezdražovalo. Je to reálné?

Je to reálné, ale pak musíme velice smysluplně využít evropské fondy.

Jenomže na dotace jako daňoví poplatníci přispíváme, takže si to dražší teplo tak jako tak zaplatíme, ne?

No, ale zase na druhou stranu, čím bude snížena základna těch nutných investic, tím může být cena tepla minimálně na stejné úrovni. To bude strašlivě důležité.