Emigrant, kterému přál celý národ. Václav Nedomanský vstoupí v noci do Síně slávy NHL

I přesto, že kariéru ukončil v roce 1983, hokejová čísla Václava Nedomanského ohromují fanoušky dodnes. Posuďte sami. V československé lize nasázel ve 419 utkáních skvostných 369 gólů. V reprezentaci pak přidal dalších 163, což z něj dělá jednoznačně nejlepšího reprezentačního střelce všech dob. Na světových šampionátech byl s národním týmem jednou zlatý, čtyřikrát stříbrný a třikrát bronzový. Pod olympijskými kruhy pak přidal druhé (v roce 1968 v Grenoblu) a třetí místo (v roce 1972 v Sapporu).

Výše uvedený výčet dokazuje světovou hokejovou extratřídu Václava Nedomanského. On sám má však na kontě ještě jeden povedený kousek. Kousek, který se mu povedl před 45 lety a který všechna hokejová čísla přebíjí. Ale popořadě.

Rodák z Hodonína, po kterém je od roku 2014 pojmenován tamní zimní stadion, zažil nejlepší hokejová léta v Československu v barvách Slovanu Bratislava. S týmem „belasých“ patřil mezi tuzemskou špičku, byť na mistrovský titul nikdy nedosáhl. Útěchou mu mohla být alespoň koruna pro krále střelců, která si našla na jeho hlavě místo hned třikrát. Urostlý centr s obávanou dělovkou si užíval rovněž popularity publika.

„Řekl bych, že se v něm trochu viděl Ivan Hlinka, který měl podobnou postavu a navíc byli dobří kamarádi. Je ale pravdou, že to byly spíš výjimky, protože většina našich ryzích střelců měla a má spíše subtilnější postavy. U Nedomanského to neplatilo, byl to opravdu kus chlapa,“ vzpomíná hokejový komentátor ČT Robert Záruba.

Unikátní byla i jeho pozice v národním týmu a zejména památný výkon Čechoslováků na mistrovství světa v roce 1969. Hráči tehdy těžce zkoušeného národa skončili třetí, díky dvěma výhrám nad sovětským výběrem se ale na tento šampionát vzpomíná jako na jeden z nejdůležitějších v historii. To, co pro tehdejší generaci znamenal úspěch proti Sovětskému svazu, ilustrovala jedna z gólových oslav v prvním vzájemném utkání na turnaji v roce 1969.

Po úvodní brance Jana Suchého to byl právě Nedomanský, který samou radostí vzal sovětskou branku a vytrhl ji z kolíků. Nesmrtelnost tehdejšímu týmu pak přinesl titul mistrů světa z domácího světového šampionátu v roce 1972, na kterém „Nedo” zazářil devíti góly.

O dva roky později, ve svých třiceti letech, pak zažádal tehdejší režim o povolení k legálnímu odchodu směrem na Západ. Předseda Československého svazu tělesné výchovy a sportu Antonín Himl se této žádosti vysmál a jako netradiční formou poděkování za vše, co pro československý hokej udělal, byl Nedomanský povolán na vojnu, což pro něj byla poslední rána. Útěk spojený s emigrací do Spojených států se v případě Nedomanského jevil jako jediná možná varianta.

„Z vlastní zkušenosti musím říct, že Václav je opravdu introvert, velmi nerad mluví, když nemusí. Navíc to je vysokoškolák, přemýšlivý a rozvážný typ, nebyl to ten spontánní, emotivní hokejista, ze kterého stříkají emoce na všechny strany. Jeho sebekontrola na ledě i mimo něj ho od většiny hráčů opravdu odlišovala,“ myslí si Robert Záruba.

Do Spojených států amerických se tehdy čerstvý třicátník spolu se svým parťákem Richardem Fardou dostali přes oficiálně povolenou dovolenou ve Švýcarsku. Oba dva se poté probrali řadou nabídek a domluvili se na angažmá v klubu Toronto Toros, který nastupoval ve WHL, v konkurenční a méně slavné soutěži než NHL.

„Jeho emigrace měla obrovský ohlas, protože to bylo něco naprosto šokujícího. Získal sympatie československého lidu, který jim to s Fardou přál a držel jim palce. O Nedomanském se už předtím v Československu samozřejmě vědělo, že je skvělý střelec, ale například se současnou aurou Jaromíra Jágra se to vůbec nedá srovnávat. Navíc byla tehdy jiná doba, individualita obecně byla upozaďována, takže se chodilo spíše na týmy jako takové,“ říká Záruba.

Do Kanady si Václav Nedomanský s manželkou a ani ne čtyřletým synem údajně přivezl pouze tři tašky a stal se vůbec prvním hokejistou, který do Ameriky utekl z východní Evropy zasažené komunistickým režimem kvůli profesionálnímu sportu. Do WHL odcházel s přízviskem „evropský Esposito” a strávil v ní tři roky. Na začátku čtvrtého ročníku si ho vyhlédl Detroit Red Wings a přišlo to, po čem Nedomanský toužil – jeviště proslulé NHL.

V barvách Detroitu válel, hned ve druhé sezoně opanoval se ziskem 73 bodů klubové kanadské bodování. Bohužel pro něj ale narážel na týmové limity, do play-off se s Red Wings podíval jen jednou. V zámoří se i tak stal „Big Ned” (tak mu upravili původní přezdívku Američané) prvním Čechem, který zde vstřelil gól. I díky němu se poté NHL otevřela dalším evropským hráčům, jež do té doby brala jako nehodné jejich výkladní skříně.

Hráčskou kariéru ukončil po sezoně 1982/83, ve které si zahrál za New York Rangers a St. Louis Blues. Úspěchy si připsal ale i po ní. Mezi lety 1987 a 1991 se věnoval trénování na klubové úrovni v Německu a Rakousku. Od roku 1993 do roku 2006 poté působil jakožto skaut v klubu Los Angeles Kings, ve stejné pozici následně pracoval i pro Nashville Predators a ve stejné pozici figuroval také u pohádkového zrodu klubu Vegas Golden Knights. Na Světovém poháru v roce 2016 se pak podílel na tvorbě Výběru Evropy, který dokráčel až do finále.

Jeho syn Vashi, který se živí jako filmař, dokončuje o svém otci chystaný dokument Big Ned. Do Síně slávy NHL bude Nedomanský uveden v úterý v noci o půl druhé středoevropského času po boku Guye Carbonneaua, Sergeje Zubova, Jerryho Yorka, Jima Rutherforda a Hayley Wickenheiserové. K velké poctě bývalého hráče, který se i po kariéře usadil ve Spojených státech, dojde symbolicky krátce po dni, kdy si v Česku lidé připomínali výročí 30 let od sametové revoluce.

„Myslím si, že v Americe se tenhle svátek připomíná daleko silněji, než si v Česku myslíme. Konkrétně v NHL to je pro ně velmi zajímavé datum z toho důvodu, že znamenalo zdaleka největší přísun hráčů z Evropy v historii. Příběh Václava Nedomanského je v tomto ohledu zcela ukázkový, velmi inspirativní a zlomový. On byl ten, kdo rozkopl dveře do NHL. Ukázal, že po emigraci sice začíná život úplně od začátku, ale dá se to zvládnout. I to možná hrálo v jeho uvedení do Síně slávy NHL právě v tomto období velkou roli,“ dodává Záruba.