Článek
Není obvyklé, jestliže pornoherečka vyzve své fanoušky, aby se nedívali na její nové video. Dvaadvacetiletá Američanka vystupující pod uměleckým jménem Annabel Redd tak učinila začátkem června na svém twitterovém účtu. Konkrétně se jednalo o scénu, kterou natočila pro pornostránky Porn Fidelity. Redd popsala, že hlavní představitel, režisér a současně majitel stránky Ryan Madison během natáčení překročil prakticky veškeré hranice domluvených sexuálních technik a scénu dotočil proti vůli herečky za použití násilí.
Její čin nezůstal bez odezvy. Postupně pod příspěvkem přibyly reakce od mnoha dalších známých hereček z branže. Kali Roses, Lena Paul, Lexi Lore a mnohé další ženy popisovaly, že Madison během natáčení nedodržel smluvené hranice, případně je dokonce sexuálně napadl i po natáčení.
V multimiliardovém průmyslu, který je od A do Z postaven na sexu, je pro oběti velmi problematické hovořit o sexuálním napadení. Naprostá většina reakcí se totiž ubírá dvěma směry. Pro bojovníky proti pornografii – ať už z konzervativních nebo feministických kruhů – se jedná jen o další důkaz zkaženosti a amorálnosti celé branže. A pak jsou tu názory, které násilí – podobně jako v reakcích na kampaň #MeToo – bagatelizují a zlehčují s tím, že si dotyční nebo dotyčné buď zcela vymýšlejí, nebo že je prostě velmi těžké dobrat se toho, „kde je vlastně pravda“.
V aktuální debatě hraje velkou roli také tradiční a strašlivý předsudek, že pornoherečku nebo prostitutku přece NEJDE znásilnit.
Situace se však v posledních letech přece jenom začíná měnit. Hlavní zásluhu na tom mají především samotné pornoherečky, které se přestávají bát. První vlaštovkou byla pár let stará kauza okolo Bryana Sevilly, v branži pracujícího po jménem James Deen. Ten několik let vystupoval – zejména v mainstreamových médiích – jako prototyp uvědomělého moderního performera a svým účinkováním v nezávislých filmech i televizi stíral hranice mezi pornoprůmyslem a běžným šoubyznysem.
Jenže na konci roku 2015 jej několik kolegyň včetně jeho expřítelkyně obvinilo ze znásilnění a z nepřiměřené hrubosti během natáčení. S Deenem přestaly spolupracovat prakticky všechny velké natáčecí společnosti. Jednou z výjimek byl Ryan Madison, což se nyní nezdá natolik překvapivé. Skandál okolo Deena nebyl jediný. Obvinění se objevovala i vůči dalším známým i méně známým tvářím. Zbytek branže se však vždy tvářil, že se jedná jen o ojedinělé excesy.
Jenže v pornoprůmyslu už to nyní vře podobně jako v ulicích amerických měst. Ozývají se další a další herečky a popisují neblahé zkušenosti s režiséry i režisérkami, s hereckými kolegy i producenty. Naloženo dostává i dříve nedotknutelná kasta – majitelé mocných castingových agentur, kteří rozhodují o tom, nakolik a zda vůbec si někdo v branži škrtne. Příběhy žen jsou plné sexuálního násilí, vyhrožování, šikany při natáčení, objevují se i případy nedobrovolné konzumace drog či alkoholu kvůli povolnosti při natáčení. Případů je už příliš mnoho na to, aby se jednalo jen o ojedinělé výstřelky. Jde zjevně o systémový, strukturální problém.
Pornoprůmysl se vždy kasal tím, že je lídrem technologických trendů. Při souboji videoformátů betamax a VHS to byly pornospolečnosti, které rozhodly o vítězství VHS – prostě tím, že na nich začaly vydávat své filmy. K téže situaci došlo o dvě dekády později při bitvě mezi technologiemi HD DVD a BluRay. Porno si vybralo BluRay – a bylo vymalováno.
Otázce emancipace a práv žen se však pornoprůmysl vyhýbal, seč mohl. Silně maskulinní a toxické prostředí je jako stvořené pro nejrůznější sexuální predátory jako Madison nebo Deen. Jak bylo řečeno – kdo by věřil pornohvězdě, že byla znásilněna? A dokonce v téhle konkrétní scéně? Ten odpor přece jen hraje, je to herečka, předstírá, je to fantazie. Jak ovšem herečky popisují, při natáčení s Madisonem byly velice často samy v opuštěné vile daleko za městem. Svou roli často hraje i obyčejný strach z nevypočitatelného a agresivního muže, takže nezbývá, než se podvolit a scénu dokončit.
Všechny herečky, které se nebály otevřeně promluvit, mají jednu věc společnou. Je jim okolo dvaceti, některé se narodily dokonce v roce 2000. Když Mark Zuckerberg zakládal Facebook, byly jim čtyři. Všechny tyto ženy prakticky vyrostly na sociálních sítích – umějí s nimi zacházet, používat je, komunikovat na nich se svými fanoušky. A také si díky různým videoplatformám a uzavřeným chatům vydělávat peníze. Kvůli koronavirové krizi bylo navíc přerušeno natáčení, takže tato „home videa“ se pro většinu z nich stala jediným způsobem výdělku.
Princip je jednoduchý. Stačí sehnat dost předplatitelů konzumujících obsah, jehož jsou pornoherečky bezvýhradnými autorkami. To jim poskytuje absolutní kontrolu nad hlavním obchodním artiklem – vlastním tělem. Mohou s ním nakládat dle libosti, a především nedělat věci, které se jim nelíbí. Zkrátka splněný sen libertariánů.
Tím pádem je tato generace žen mnohem citlivější vůči násilnému chování, které bylo dřívějšími generacemi pornohereček vnímáno často jako daň za slávu či výdělek. Nikdy předtím neměly pornoherečky takovou možnost finanční nezávislosti na obřích produkčních a castingových společnostech.
Na druhé straně některé typy závislostí zůstávají. Aby začínající herečky skutečně prorazily a uspěly, musejí natáčet u velkých produkčních společností. Ty jsou si toho vědomy. Mohou sice halasně proklamovat, že u nich nemá sexuální násilí žádnou šanci, reálně však kvůli svému dosud silnému postavené nemusejí učinit prakticky nic. Z nedávné minulosti ale víme, že jedna cesta existuje – přes peníze.
Jedno z největších studií Brazzers muselo zrušit svou kontroverzní sérii Pornstar Punishment, která byla celá vystavěna na znásilňovacích fantaziích, v nichž si muži vynucovali na ženách sex. Důvod byl prostý – společnost VISA v reakci na spuštění série přestala umožňovat platby na stránkách Brazzers. Podobným směrem jde vývoj i v případě Ryana Madisona – vzniklo několik petic, aby velké pornografické servery stáhly všechna videa jeho společnosti, což by mu zásadně snížilo příjem z reklamy.
Bavíme-li se o rostoucí emancipaci hereček, nelze opominout ani roli různých emancipačních hnutí, která v USA v uplynulé dekádě vznikla – Me Too nebo Black Lives Matter – ale ani větší společenskou otevřenost v otázkách genderu a sexuality. Nelze si nevšimnout, že se ozývá generace žen, která dospívala v době, kdy se skutečně naplno řeklo, že „ne znamená ne“ a že oběti mohou jít do konfliktu i s mocnými a bohatými násilníky, jako byl Harvey Weinstein.
Jakkoli máme v Česku tendenci tato hnutí devalvovat na pouhé hony na čarodějnice, na příkladu pornoprůmyslu vidíme, že soustavná kampaň usilující o to, aby ženy nemlčely a nepodvolovaly se sexuálnímu násilí, nese své ovoce.
