Článek
Autorka a Andrea Tögel Kalivodová se znají, proto si v rozhovoru tykají.
Úspěšné ženy si často stěžují, že nemůžou najít partnera. Měla jsi vždycky taková ta tykadla, že jsi poznala, když se na tebe nalepil někdo, kdo to s tebou nemyslel dobře?
Vždycky jsem to poznala. Já jsem to vždycky poznala a vždycky jsem s tím uměla pracovat. Měla jsem štěstí, že by mě někdo nějak zneužil, využil, to ne. Nikdy jsem nebyla žádná chudinka, vždycky jsem se uměla bránit, uměla jsem se vyhranit. Nikdy nebyl někdo, kdo by se mnou nějak manipuloval nebo zametl. To jsem vždycky vycítila. Vždycky jsem do všeho šla opravdu s intuicí. Měla jsem buď z něčeho dobrý, nebo blbý pocit. A vím, že vždycky ten první pocit, který jsem měla, mě nikdy nezklamal.
Ale na druhou stranu ty sis řekla, jaký má být ten partner, otec tvých dětí?
To jsem si řekla.
A ono se ti to splnilo.
Ano, splnilo.
Takže sis to tak trošku namalovala.
No, tak ale my si to musíme malovat. To je základ úspěchu. Mít v hlavě svoje sny, svoje cíle a představy, to je něco jiného než spekulovat nad tím, kdo mě okrade nebo podvede nebo kdo to se mnou nemyslí dobře. To buď cítím, anebo to necítím. Buď to vím, anebo to nevím. Ale tohle je něco jiného. To je vytváření snů. A vytváření snů a vytváření své reality, to je nesmírně důležité pro každého člověka.
Kdybys toho svého vysněného prince na bílém koni nepotkala, tak jsi byla připravena na to, že zůstaneš sama, nebudeš mít muže, nebudeš mít děti?
Opravdu si teď jedu na takové pozitivní vlně a to je skutečně velmi důležité, naše myšlenky vytvářejí naši realitu. Řekla bych, že jsem nikdy nebyla nastavená na to, že bych žila bez rodiny. Byla jsem vždycky nastavená, že rodinu mít budu. Vždycky jsem chtěla více než jedno dítě. Mám opravdu živé děti, jsou to velmi temperamentní kluci. Ale kdybych začala třeba dřív, protože pak už máš zodpovědnost ke zdraví a ke svým dvěma dětem, které tě velmi potřebují, tak bych měla třeba i tři děti.
Takže holčička už nebude?
Myslím si, že opravdu ne. Zdravotní důsledky nějakého takového počínání jsou nezodpovědné. Dívám se na to už velmi chladnokrevně a pragmaticky, protože nechci zkomplikovat život svojí rodině, sama sobě, dětem. Jestliže už má žena 42 let, tak si myslím, že už to nemá pokoušet.
Pro tebe je důležitá intuice. A intuicí sis zřejmě zachránila život: velmi brzo se přišlo na to, že máš nádor na mozku. Jak se to vlastně stalo?
Já jsem si svojí intuicí zachránila život několikrát. Tenkrát jsem prostě věděla, že něco není v pořádku, to jsem cítila. Bylo mi divně a v podstatě se na to přišlo na všechno včas. Potom to mělo důsledky, které to mělo. Protože do toho jsem ještě zkoušela operu. Chtěla jsem to dojet a také jsem to dojela. Pak jsem šla na gama nůž.
Pak jsi měla odpočívat. A ty jsi zpívala…
Pak jsem měla odpočívat. Pak jsem zpívala, v podstatě jsem trošku tou prací přebíjela svoje osobní pohnutky. Nebyla jsem úplně v dobré životní konstelaci. No, a to byla taková první srážka k zemi.
Prostě jsi zkolabovala.
Byl to opravdu silný záchvat. Díkybohu jsem to přežila, protože jsem nespadla někde na beton, ale spadla jsem v restauraci. Věřím tomu, že mám strážné anděly, takže potom, se to stalo, jsem se dala velmi rychle dohromady. Tenkrát, musím říct, že o mě pečovali moji rodiče. Někdy se stane, že potom gama noži se objeví takový otok, který potom přivede do mozku výboj a stane se průšvih. Když se vám v hlavě něco začne „podělávat“, tak to není dobré, protože to nemáte pod kontrolou.
A to ty nesnášíš.
To nesnáším úplně, když nemám něco pod kontrolou. Teď je to na sto procent v pořádku. Znám signály svého těla, takže už absolutně eliminuji to, co mi nedělá dobře. Ke své práci a ke svému životu po tady tom, co jsem prožila, potřebuji psychickou pohodu. A já si ji sama vytvářím. Vůbec se neříká marně „jaké si to uděláš, takové to máš“. To je velká pravda, takže vím, že se musím obklopovat pozitivními a dobrými lidmi. Samozřejmě, že to někdy nejde, v práci tě někdy někdo naštve, potkáš někoho, kdo je na tebe nepříjemný. Ale umím to zpracovat, a když na mě zařve režisér nebo dirigent, tak to beru: To je perfektní, posuň se zase dál, Andreo.
Zdravá rodina je to nejdůležitější
Jak ti k pohodě přispívá učení, novinka?
To je tedy neuvěřitelné, kdyby mi to někdo řekl před rokem, tak bych mu poťukala na čelo a řekla bych si: Ty ses zbláznil, tak co jsi dneska vypil dobrého.
Učíš na Mezinárodní konzervatoři Praha.
Jsem skutečně pedagog, jsem dokonce vedoucí pěveckého oddělení. Velice mi to prospělo ve spoustě věcí. Organizace, časová pravidelnost, myšlenky, koncepce, to všechno je velmi důležité. Výběr repertoáru, poslech mladých talentů, potom utváření mezilidských vztahů, respektování starších kolegů, kterým vlastně dělám nadřízenou. Je to úplně nové, ale baví mě to a neobyčejně mě to posunulo. Vážím si toho, protože mě to mnoho věcí naučilo i co se týká taktu, diplomacie.
Na co svoje studenty zveš?
No, samozřejmě je zvu úplně nejradši do Národního divadla, teď do Státní opery. Máme jaro, tak samozřejmě na Rusalku, protože vykvetou krásně stromy a keře kolem rybníků a jezírek. Romantika. Takže určitě klasická Rusalka, potom úžasné představení Láska ke třem pomerančům od Sergeje Prokofjeva.
Tam hraješ dvě princezny, jednu hodnou a jednu mrchu.
Princezny Claris a Linetku. Nádherný cast, nádherné obsazení, špičkový pan dirigent Christopher Ward. Musím říct, že pro mě to byla tak krásná práce pana režiséra Radima Vizváryho. Je v tom moudrost, život, opravdovost, hudební preciznost, nádherná výprava, vtip, který máme v opeře rádi.
Na co bys studenty vzala, kdybys měla stroj času a mohla vybrat něco, co už nehraješ?
Určitě na Troškovu Carmen do Státní opery, ta už se nám nevrátí a pro mě je to srdcové představení. Nádherné, plné světla, plné toho španělského sluníčka, optimismu, dobré nálady. Určitě by to byl i Don Quijote, kde jsem zpívala Dulcineu. A pan režisér Nekvasil viděl Dulcineu jako nádhernou herečku Anitu Edberg. To je krásná vzpomínka, bylo to nádherné představení po všech stránkách, krásně dotažené. Na to bych se těšila velice, kdyby se to ještě třeba někdy vrátilo.
Když jsi před 10 lety dostala otázku, jak se vidíš za deset let, tak jsi řekla, že bys chtěla mít manžela, jedno až dvě děti, dva psy, domeček. Tak kromě těch dvou psů se všechno splnilo.
Vidíš to. Je úžasné, jak mě znáš.
No, tak teď mi řekni, co si představuješ za deset let, a pak to zase zkontrolujeme.
Za deset let si představuji spokojené děti. Spokojeného zdravého manžela a zdravou celou rodinu, to je to nejdůležitější. Potom bych ještě ráda trochu zpívala, ráda bych ještě přispěla s troškou do mlýna. A pak bych chtěla dělat i nějakou vlastní tvorbu, protože to mě začíná velice bavit, například šansony. No, a pak bych chtěla, abychom měli pár dobrých přátel, občas takhle si něco dobrého uvařili a měli nekomplikovaný hezký život.
