Zvýšení daní roztočí nebezpečnou spirálu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Stát se loni zadlužil 360 miliardami korun. Proto ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) oznámil, že změnit katastrofická čísla se stává hlavním úkolem vlády. Zároveň se stále častěji ozývá, od vicepremiéra Mariana Jurečky (KDU-ČSL), rady expertů NERV i Národní rozpočtové rady, že bez zvyšování daní to nepůjde.

Pokud vláda poslechne, roztočí spirálu, která ohrozí stabilitu státu.

Rozpočtový deficit explodoval v časech covidu. Před třemi lety se vyšvihl k 367 miliardám, předloni ještě vyrostl na 419 miliard, loni nebyla vinou energetické krize situace o mnoho lepší a letošní plán na 295 miliard se sotva naplní, když nepočítá s výdaji 80 miliard za důchody, energetickou podporu podnikům a investice do dálnic. Důvodem však není výpadek daní. Poplatníci loni odvedli státní pokladně na daních a sociálním pojistném 1822 miliard, skoro o 200 miliard víc než v časech před pandemií.

Přesto vládní rada NERV počítá s tím, že bez přitažení daňové uzdy schodek zklikvidovat nepůjde. Na zvýšení daní z příjmu je možné vydělat 100 miliard, desítky miliard na spotřebních daních a také na zvýšení sazeb DPH. Experti argumentují tím, že do neřešitelné situace přivedlo rozpočet právě neuvážené snižování daňových sazeb. Především zrušení tzv. superhrubé mzdy před dvěma lety, tedy snížení sazby daně z příjmů pro zaměstnance z 20 na 15 procent připravilo stát v rozpočtu na letošní rok o 130 miliard. „Tento krok byl navíc velkou částí ekonomů kritizován pro své pro-inflační dopady, fiskální nezodpovědnost a velmi sporné distribuční dopady,“ odsoudili experti daňové škrty.

Z dlouhodobého pohledu tím ovšem státní pokladna nezchudla. Loni poplatníci odvedli na dani z příjmů 196 miliard, tedy o třetinu víc než na počátku minulého období prosperity v roce 2013. Snížení daňové sazby jen vyrovnalo efekt tzv. studené progrese (při zvyšování příjmů člověk podléhá stále vyšší sazbě. – pozn. red.), která výběr daní z příjmu naopak potichu zvyšuje.

Podobně „část ekonomů“ kritizovala zrušení daně z převodu nemovitostí. Tvrdit, že se tímto zásahem propadly státní příjmy, nedává smysl ani tentokrát. Z rozpočtové dokumentace skutečně zmizely příjmy na úrovni 15 miliard, zároveň ovšem zrušení poplatků vedlo k boomu výstavby i cen bytových jednotek. Díky tomu se loni zahájila výstavba bytů v takové hodnotě, že proti roku 2019 z ní investoři odvedou na DPH o 30 miliard navíc.

Je pravda, že daňové výnosy devalvuje inflace, přesto je státní finanční správa dost efektivní, aby příjmy z daní předehnaly i ten nejrychlejší cenový růst. Loni stát vybral na daních a sociálním pojistném o dvě třetiny víc prostředků než v roce 2013, inflace přitom ve stejném období dosáhla kumulované výše 34 procent.

Na otázku, jakou logiku sledují představitelé státu svými požadavky na další daně, odpovídá v klasické definici francouzský filozof Michel Foucault. Liberální stát, který vznikl v 17. a 18. století, není podle něho humanitární organizací zaměřenou na pomoc občanům, ani církví usilující o jejich spásu. „Existuje jenom sám pro sebe,“ uvedl Foucault v přednášce s názvem „Zrození biopolitiky“. Svůj prospěch stát sleduje i na ekonomickém poli: „V první řadě se má obohatit akumulací peněz, za druhé posílit růstem obyvatelstva, a zatřetí že se musí udržet ve stálé konkurenci s cizími mocnostmi.“

Filozof připouští, že se stát při výběru daní sám omezuje. Řídí se totiž pravidlem „politické ekonomie“, podle kterého nemá smysl překračovat určitou hranici, pokud za ní narazí na příliš silný odpor části populace. „Vládní rozum musí tyto hranice respektovat v závislosti na svých cílech. Hranice nakonec slouží jako nejlepší prostředek pro dosažení těchto cílů,“ vysvětluje Foucault obvyklou strategii.

Tuzemská vláda mohla snížit sazbu daně z příjmů, protože spoléhala na větší výnos z DPH a na vliv studené progrese. Na zdánlivém omezení, ke kterému se vláda odhodlala zrušením daně z převodu nemovitostí, vydělal stát takřka okamžitě. Někdy se také daně zvyšují na rovinu, pokud jsou k dispozici silné argumenty. Před třinácti lety to bylo strašení řeckou cestou, dnes nutnost pomáhat lidem zasaženým energetickou drahotou.

Hranici, kterou liberální státy obvykle nechtějí překročit, je nejlépe vidět na státních výdajích, které by neměly přesáhnout polovinu HDP, tedy parametru, který ukazuje celkový ekonomický výkon země. To dosud platí i pro Česko, ovšem s dodatkem, že poměr rychle roste. Ještě před krizí utratily stát, obce, kraje a zdravotní pojišťovny částku 2,4 bilionu korun, která je na úrovni 41 procent nominálního HDP. Podle prognóz na letošní rok překročí celkové výdaje státu 3,3 bilionu, to znamená 47 procent HDP. Stát tím posílí, z jeho pohledu proto taková úroveň výdajů neškodí.

Zkušenosti z uplynulých let ovšem ukazují riziko takového vývoje. O státní peníze mají přirozený zájem vlivné skupiny a pokud si zajistí jejich přísun, pak už se představitelé státu obvykle bojí penězovody přerušit nebo jen přiškrtit.

Na překonání pandemie covidu stát přidal zdravotním pojišťovnám 70 miliard, peníze si však už zpátky nevezme a příspěvek zůstal pevnou součástí dotací do příštích let. Na aktuální zdražení elektřiny stát domácnostem přispěje tím, že rozdá zhruba sto miliard v sociálních dávkách, které se už v dalších letech nesníží, přitom má dalších sto miliard připraveno, aby zaplatil dodavatelům, pokud ceny za elektřinu či plyn překročí stanovený strop. Zatím nejsou k dispozici předpovědi, kdy dodavatelé ceny pro domácnosti opět sníží. Obce a kraje dostaly během covidu při daňovém přerozdělení přidáno 30 miliard, a i když tyto peníze končí bez užitku na jejich účtech, nikdo už je starostům ani hejtmanům nevezme. Málokdo pochybuje o tom, že bylo správné slíbit armádě na letošní rok 112 miliard, tedy částku o dvě třetiny vyšší než v předkrizovém roce 2019.

Stát nemusí mít strach, že se propadne do nezvladatelných dluhů, pokud má dostatečně schopné daňové výběrčí. Musí se však bát, že s větším přílivem financí do státní pokladny přijdou další žádosti o podporu a nepřímým důsledkem zvýšení daní bude další zvýšení výdajů.

Také proto si experti Národní rozpočtové rady kladou pro svůj souhlas s vyššími daněmi podmínku, tedy zákaz nových výdajů. „Máme za to, že vláda uvažuje o posílení příjmové strany rozpočtu proto, aby snižovala strukturální deficit,“ upozorňuje jménem rozpočtové rady Monika Petrásková.

Historie ovšem učí, že podobné zákazy nemusí fungovat. Příliš výkonný aparát pro výběr daní pak nemusí být výhodou, naopak může ohrozit stabilitu i toho nejsilnějšího státu. „Nebyl to právě blahobyt Římské říše, jenž přilákal o tolik chudší barbary, nebylo to císařovo bohatství, které umožnilo najímání žoldnéřů?“ hledá skutečný důvod pádu světové velmoci německý historik Alexander Demandt v knize o císaři Diokleciánovi. Germánští králové, kteří byli zároveň římskými generály, nakonec zlikvidovali centrální vládu, která je tak dobře platila, a v opuštěných provinciích založili vlastní nezávislé státy.