Článek
Farmaceutický gigant Gilead vyrostl v mnohamiliardovou firmu do značné míry díky lékům proti HIV/AIDS založeným na látkách týmu Antonína Holého, především léku tenofovir. Teď ovšem právě kvůli uvádění těchto léků na trh čelí stížnostem a žalobám řádově už desítek tisíc pacientů (jedna z nich).
Pacienti společnosti tvrdí, že firma vědomě otálela s uvedením nové a bezpečnější verze svého úspěšného léku na HIV. Důvod? Prodloužit si patent a maximalizovat zisky z prodeje staršího léku, který organismus některých nemocných hůře snášel.
Rychlý růst
Lék proti HIV tenofovir byl původně syntetizován v 80. letech 20. století v laboratořích Ústavu organické chemie a biochemie v Praze (ÚOCHB). Látka se brzy ukázala velmi slibná, dostat ji do praxe byla ovšem cesta plná peripetií.
Patenty už de facto koupila farmaceutická společnost Bristol-Meyers, ale nevěnovala jim pozornost a odložila je coby neperspektivní. V roce 1990 je pak získala společnost Gilead Sciences, tehdy v podstatě start-up s necelými dvěma desítkami zaměstnanců.
V roce 2001 se podařilo získat schválení amerického Úřadu pro léčiva (FDA) pro první přípravek na bázi tenofoviru s obchodním názvem Viread. Pro firmu, která má název podle biblického vše léčícího balzámu z Gileadu, to byl skutečný obchodní zázrak. V brzké době získala dominantní pozici na trhu s léčbou HIV/AIDS. Během několika následujících let společnost Gilead na trh uvedla několik léků na bázi tenofoviru, které znamenaly zlom v léčbě této pandemie.
Jak funguje tenofovir
Látka nedokáže virus zničit, nicméně zpomalí rozvoj AIDS u HIV pozitivních pacientů. Schválena byla v roce 2001 a dnes je jedním z nejúčinnějších léků proti AIDS. V roce 2008 byl Viread schválen také pro léčbu chronické žloutenky typu B.
Patří mezi léky „proti přepisu“ (tzv. inhibitory reverzní transkriptázy). Látka nijak nepůsobí přímo proti viru, v podstatě ho jen podvádí. Čeká v pacientových buňkách na chvíli, kdy virus do takové buňky pronikne a bude se chtít množit. Viry to nezvládnou samy, musí prakticky „unést“ nějakou buňku a donutit ji, aby vyrobila nové kopie viru.
K výrobě další generace virů je zapotřebí značného množství vhodných stavebních dílů. Tenofovir a další podobné látky se právě jako takové vhodné díly jeví. Ve skutečnosti ovšem jsou „vadné“: Obsahují skryté chyby a proces replikace viru naruší.
Virus se tedy nedokáže v těle šířit a jeho množství postupně klesá. Často na tak nízkou úroveň, že testy vůbec neprokážou přítomnost. Což nutně neznamená, že pacient je úplně bez viru: Jen ho může být prostě tak málo, že je ho těžké zjistit.
Léky z ÚOCHB pro firmu tedy znamenaly zásadní obchodní úspěch, a zcela zaslouženě: Zachraňovaly životy ve velkém. Poměrně brzy po nasazení léku se ovšem u malého podílu pacientů objevily závažné vedlejší účinky: například poškození jater, při delším používání i řídnutí kostí. Vedlejší účinky ještě zhoršovalo podávání v dnes již nepoužívaných kombinacích s jinými tehdy běžnými antivirotiky. Dodejme, že obecně šlo o šetrný lék, zvláště ve srovnání s prvními generaci přípravků pro léčbu HIV, ale výskyt vedlejších účinků je ve farmakologii prakticky nevyhnutelný.
Tady se alespoň podle citované žaloby ovšem příběh zamotává. Počátkem roku 2000 se v laboratořích Gileadu – už ne v ÚOCHB – podařilo vyvinout potenciálně bezpečnější verzi tenofoviru, známou jako TAF (tenofovir alafenamid fumarát).
První testy TAF naznačovaly, že by mohl být méně toxický než verze obsažená v prvních lécích (tzv. tenofovir disoproxil fumarát čili TDF). Ale data byla neúplná a někteří odborníci v rámci firmy považovali obě verze této látky za prakticky totožné, co se týče závažnosti nebo četnosti vedlejších účinků. Dnes už je jasné, že látka se účinněji dostává do cílových buněk (méně se jí tedy cestou „ztratí“), a tak je účinná i ve výrazně nižších dávkách. V důsledku tak má méně nežádoucích vedlejších účinků, včetně zmíněných jaterních obtíží či řídnutí kostí.
Tím se dostáváme ke zmíněné žalobě pacientů. Opřená o některé interní dokumenty společnosti Gilead tvrdí, že ve firmě nakonec převládl názor, že nová látka bude účinnější, přesto vedení společnosti úmyslně oddálilo její uvedení na trh.
V roce 2002 vznikl podle žalobou přeložených dokumentů Gileadu ve firmě plán, podle kterého by se nová verze léku měla dostat na trh do roku 2006. K tomu ale nedošlo – a podle žaloby proto, že v roce 2003 vedoucí pracovníci firmy začali vyjadřovat obavy, že urychlené schválení TAF by mohlo ohrozit zisky z jejich prodejního trháku – tedy dosavadní verze tenofoviru.
Proč? Protože starší verze tenofoviru byla chráněna patentem až do roku 2017. Nová verze ale byla mírně upravená a bylo jasné, že ji bude možné patentovat znovu – nešlo o žádnou „zjevnou inovaci“, ale výsledek dalšího vývoje.
Žaloba tvrdí, že vedení firmy se na základě interně diskutovaných plánů (příklad z roku 2003 v PDF) rozhodlo nový lék zdržet. Tedy uvést ho na trh tak, aby nejprve jeden patent doběhl a pak se rozběhl druhý. Protože patenty na „starý“ tenofovir končily v roce 2017, náhrada měla být připravena údajně v roce 2015. Analytici společnosti v uvedeném odkazu spočítali, že v nejlepším případě by tato strategie přinesla společnosti v letech 2018 až 2020 ročně více než jednu miliardu dolarů.
Zda to předložené dokumenty dokážou, že vedení firmy se skutečně řídilo touto strategií, to rozhodne soud, v každém případě byl někdy v roce 2004 vývoj TAF pozastaven. Firma se pak k programu vrátila v roce 2010 a nová látka byla skutečně připravena v roce 2015, tedy dva roky před vypršením klíčových patentů na starší látku. Novější verze tenofoviru je patentově chráněna až do roku 2031.
Stokrát levnější
Podle žaloby do té doby společnost bezpečnostní rizika starší verze tenofoviru údajně spíše bagatelizovala. Ve chvíli, kdy sama přišla s šetrnější variantou, vyšší snášenlivost se stala podle žalobců jedním z hlavních rysů její „agresivní“ marketingové kampaně.
Jejím cílem pochopitelně bylo, aby pacienti nepřecházeli na nové, výrazně levnější varianty starší verze tenofoviru, které se objevily na trhu po vypršení patentové ochrany. Rozdíl je to obrovský: Zatímco generické léky s obsahem starší verze tenofoviru vyjdou ročně pacienty v přepočtu na zhruba 10 tisíc korun, značková léčiva Gileadu obsahující novou verzi TAF vyjdou i na zhruba půl milionu (například roční kúra lékem Descovy vyjde na 26 tisíc dolarů ročně).
Farmaceutické firmy jsou především právě v USA terčem hromadných žalob poměrně často a Gilead v tomto ohledu není výjimkou. Většina sporů přitom končí zamítnutím žaloby či smírem, často bez uvedení výše případného finančního vyrovnání. V tomto sporu bude klíčovou otázkou tedy to, z jakého důvodu firma v roce 2004 odložila vývoj látky TAF a zda lze prokázat, že to bylo za účelem dosažení vyššího zisku.
Právníci společnosti v odpovědi pro soud pochopitelně uvádí, že obvinění jsou neopodstatněná. Odvolávají se mimo jiné i na jinou interní analýzu z roku 2004. Ta odhadovala, že kdyby byla nová verze léku dostupná už v roce 2008, společnosti by se v následujících šesti letech zvýšily ročně příjmy o miliardu dolarů.
Ovšem podobná praxe „omlazování“ nových produktů je ve farmaceutickém průmyslu předmětem častých sporů a debat, ale také zájmu antimonopolních úřadů. V Evropě například společnost AstraZeneca dostala v roce 2005 pokutu ve výši 60 milionů eur od Evropské komise za to, jak nakládala s přípravkem Losec, který slouží k léčbě onemocnění, při nichž žaludek vytváří příliš mnoho kyseliny.
AstraZeneca podle komise mimo jiného poskytovala patentovým úřadům nepravdivé a zavádějící informace, aby prodloužila patentovou ochranu léku. Soudy rozhodnutí jen lehce zmírnily, například pokuta klesla na 52,5 mil. eur.
Platby do Čech
Na výnosech z prodloužení patentové ochrany tenofoviru díky jeho nové variantě TAF budou profitovat i jeho původní objevitelé. Nejde jen o dědice Antonína Holého, ale především pražský ústav ÚOCHB, v jehož laboratořích se výzkum odehrával. Ale pouze částečně.
V roce 2013 Gilead sdělil tvůrcům patentu na tenofovir, které kromě vědců z pražského ÚOCHB zahrnuje jejich belgické spolupracovníky z Rega institutu KU Leuven, že počítá s ukončením licenčních plateb v polovině roku 2017.
Zároveň ovšem firma uvedla, že má vylepšenou formu tenofoviru, tedy TAF. Látka sice vznikla čistě v laboratořích Gileadu, ale pražský ústav následně na základě právní analýzy argumentoval, že původní licenční smlouva zahrnuje i možné odvozené formy původního tenofoviru.
Obě strany se nakonec shodly na jakési střední cestě a podepsaly dodatek ke smlouvě. „Podle něj mají být vypláceny licenční poplatky ÚOCHB i z prodeje léků obsahujících TAF, a to po dobu deseti let od prvního uvedení TAF na trh,“ uvedla mluvčí ústavu Veronika Sedláčková.
To znamená, že čeští i belgičtí vědci budou dostávat licenční popolatky z prodeje léků TAF do listopadu 2025. Není to sice až do konce patentové ochrany v USA, která vyprší až o šest let později, ale stejně jde o nemalé prostředky – byť není v tuto chvíli samozřejmě možné přesně určit jejich přesnou výši.
Pražský ÚOCHB už na licenčních poplatcích v letech 2002 až 2022 obdržel více než 20 miliard korun. V posledních deseti letech přitom od Gileadu putovalo do ústavu zhruba 1,5 až 2 miliardy korun ročně. Trend není zatím klesající. Dalších osm let licenčních plateb pro instituci sídlící v pražských Dejvicích může znamenat příjem někde mezi 10 až 15 miliardami korun, pokud se situace výrazně nezmění.
