Ekonom spočítal, kolik musíme investovat, abychom se nepropadli na dno

O tom, jaké má česká ekonomika dluhy, se poslední dobou mluví téměř neustále. Jaké skryté ekonomické a finanční výzvy ji ale čekají v příštích letech? Na letošním Retail Summitu dluhy vůči naší budoucnosti přiblížil hlavní ekonom společnosti Deloitte a poradce prezidenta David Marek.

Kromě dluhů, které jsou zcela známé, řekněme oficiální, tu jsou totiž ještě částky nezbytné pro další ekonomický vývoj země. Marek představil čtyři základní oblasti, do kterých bude v blízké budoucnosti potřeba vložit peníze, aby se mohla uskutečnit ekonomická transformace, po které všichni volají. Jde o energetiku, dopravní infrastrukturu, školství a stárnoucí populaci. Nejde tedy o dluhy v pravém slova smyslu, ale o investice, na které by Česko mělo najít prostředky a ty dobře investovat.

„Můžeme se na to dívat jako na investici. Něco, co dlužíme sami sobě, něco, co dlužíme naší vlastní budoucnosti, abychom byli ekonomikou 21. století,“ vysvětlil tyto neviditelné dluhy Marek.

První velký „dluh“ je podle Marka v energetice. Poptávka po elektřině totiž do budoucna poroste, například kvůli postupnému přechodu na elektromobilitu nebo většímu používání tepelných čerpadel, která jsou na spotřebu elektřiny poměrně náročná.

Je třeba si také uvědomit, že některé zdroje elektřiny také zaniknou, Marek zmiňuje například uhelné elektrárny, které se kvůli tlaku na ekologii stanou do budoucna neekonomickými. Bude tedy potřeba investovat do nových zdrojů, jako je jaderná energetika, fotovoltaika a větrné nebo plynové elektrárny. To bude zároveň vyžadovat posílení přenosové a distribuční sítě.

Výši tohoto skrytého dluhu ekonom odhaduje na tři až čtyři biliony korun. Jen do přenosu a distribuce z toho bude třeba investovat 400 až 500 miliard korun.

„Celkem tedy je ten skrytý dluh v energetice asi 50 procent hrubého domácího produktu,“ dodává Marek.

Další výzvou, která Česko v obzoru několika let čeká, je řešení dopravní infrastruktury. V porovnání s ostatními zeměmi zatím pokulhává například ve výstavbě dálnic nebo vysokorychlostních železnic. Zrovna Česká republika přitom kvalitní infrastrukturu potřebuje hned z několika důvodů.

„Jsme země, která by měla mít špičkovou dopravní infrastrukturu, a to z toho důvodu, že máme poměrně velké nároky. Jsme zemí, která má největší objem osobní dopravy v relaci k HDP v celé EU,“ říká Marek. Česko je zároveň pátou zemí v EU ve vztahu HDP k objemu nákladní dopravy.

Takové nároky na dopravní síť by se tedy nějakým způsobem měly promítnout také do investic.

Nedostatky u silniční dopravy Marek ilustruje porovnáním s ostatními zeměmi Unie. V oblasti silniční infrastruktury v Česku na jeden kilometr čtvereční připadá 17 metrů dálnic nebo rychlostních silnic. V západních zemích EU je toto číslo ale násobně vyšší. V sousedním Německu se jedná o 37 metrů na kilometr čtvereční, v Belgii o 58 metrů a v Nizozemsku dokonce o 75 metrů.

V oblasti železniční dopravy je deficit také. V Česku je totiž aktuálně nula kilometrů vysokorychlostních železnic. Tento nedostatek by se ale měl zanedlouho snížit a do roku 2050 by jich mělo být postaveno 700 kilometrů. V součtu by deficity v dopravní infrastruktuře měly stát pět bilionů korun, tedy 68 procent HDP.

Nejkrutější je ale podle Marka deficit v oblasti školství, vědy a výzkumu.

„My v této oblasti, konkrétně ve školství, vydáváme 4,6 procenta hrubého domácího produktu. Země, které to dělají chytřeji a vědí, že je to priorita, dávají o jeden procentní bod více,“ komentuje Marek s tím, že podobná je situace i v rámci vědy a výzkumu, kde oproti českým dvěma procentům HDP investuje top 10 zemí EU 2,8 procenta.

I přes tento deficit má Česko, co se vzdělávání týče, velmi dobré výsledky. Marek poukazuje například na výsledky Programu pro mezinárodní hodnocení žáků (PISA), kterým Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) sleduje gramotnost patnáctiletých žáků v základních disciplínách, tedy čtenářské, matematické a přírodovědné dovednosti. Ve všech kategoriích je Česko ve srovnání s ostatními zeměmi OECD nadprůměrné.

„To mi říká, že pokud bychom investovali více prostředků, mohli bychom být ještě více nadprůměrní,“ myslí si Marek.

Ještě větší potenciál je pak podle něj ve vysokoškolském vzdělávání, kde je například Univerzita Karlova 248. na světě.

„Pokud byste chtěli stavět globální vývojové centrum, budete stavět v zemi, která má univerzitu na 250. místě ve světě, nebo budete hledat místo, kde bude větší šance najít ty nejlepší mozky?“ ptá se ekonom.

Nedostatky vidí také v efektivitě. Konkrétně v tom, jak rychle dokážeme přeměnit znalosti na vyšší přidanou hodnotu. Je podle něj třeba překlopit vědu a výzkum nejprve do patentů a následně do aplikovaného vývoje a výzkumu. V počtu patentů na milion obyvatel je Česká republika aktuálně 34. na světě se 60,7 patentu.

Marek se také pokusil spočítat, kolik peněz by bylo potřeba, aby Česko dorovnalo deficit vůči deseti zemím s největšími výdaji v těchto třech oblastech. Pro takové dorovnání by ročně chybělo 132 miliard korun.

„Pokud bychom dokázali tuto částku držet i v následujících letech, pak ta současná hodnota dodatečných výdajů je asi 4,4 bilionu korun,“ uvažuje Marek. To je asi 60 procent hrubého domácího produktu.

Nevyhnutelný deficit plyne také z demografického vývoje. Stárnutí populace podle Marka ekonomiku zatíží nejen starobními důchody, ale také zdravotní a dlouhodobou péčí, kterou budou stárnoucí lidé vyžadovat. Díky změnám, které se nyní připravují v rámci důchodové reformy, se sice tyto budoucí deficity zredukovaly zhruba na polovinu, ale rozhodně ne úplně.

Prostředky, které bude Česko k ufinancování důchodového systému muset najít, činí 3,5 bilionu korun. To je zhruba 48 procent hrubého domácího produktu.

Pokud se všechny tyto skryté dluhy sečtou, dostaneme se k hodnotě 275 procent hrubého domácího produktu. Energetika, dopravní infrastruktura a školství podle Marka ale nemusí být brány pouze jako dluh, ale také jako investice.

Zhruba 200 procent HDP by Česko muselo investovat, aby se realizovala ekonomická transformace. Nemusí se to povést, ale je to podle něj nezbytný předpoklad a vklad pro to, aby se Česko mohlo posunout.

„Může se zdát, že taková změna je složitá. Zkuste se ale podívat v čase do června roku 1953, kdy skončila válka mezi Jižní a Severní Koreou. Přitom má nyní polovina lidí v kapse korejský telefon nebo jezdí korejským automobilem. Taková změna možná je,“ uzavírá.

Pětadvacet let – do roku 2050 – máme podle něj nyní na to, abychom dokázali tyto skryté dluhy odhalit a využít v náš prospěch.