Přichází druhá eurokrize. I Česku hrozí italský scénář

V předvečer olympijských her 2012 se ve velkolepém prostředí Lancaster House v centru londýnské královské čtvrti konala oficiální akce. Jejím cílem bylo podpořit příliv zahraničních investic do Velké Británie, ale hlavní řečník Mario Draghi, tehdejší guvernér Evropské centrální banky (ECB), měl v hlavě něco jiného.

Jednotná evropská měna se rozpadala v důsledku prudce rostoucích úrokových nákladů na státní půjčky v Řecku, Španělsku a Draghiho rodné Itálii. Kolovaly spekulace, že eurozóna směřuje k rozkladu s nedozírnými finančními a politickými následky. Bylo načase pokusit se dát zdivočelým trhům jasný signál.

„ECB je v rámci svého mandátu připravena udělat vše, co bude třeba, aby zachovala euro,“ řekl Draghi a odmlčel se. „A věřte mi, bude to stačit.“

Jeho prohlášení byla finta, která však skvěle zafungovala. Dosavadní program nákupu dluhopisů Evropské centrální banky, který měl slabším státům pomoci snížit dluhovou zátěž, obsahoval vždy nějaké podmínky – nikdy nebyl neomezený. Draghi tentokrát vyzval spekulanty sázející na krach periferních států, aby se stáhli, jinak prohrají. A uspěl.

Dnes téměř přesně po deseti letech Mario Draghi rezignoval jako italský premiér. V Itálii začala další politická krize a prezident zřejmě vypíše předčasné volby. Šéf Hnutí pěti hvězd Giuseppe Conte minulý týden odmítl podpořit vládní koalici a Draghiho vládu při hlasování o důvěře, a i další dvě středopravicové strany – Liga Mattea Salviniho a Forza Italia Silvia Berlusconiho – hlasování o důvěře bojkotovaly.

Světoví investoři, kteří jsou na Itálii velmi citliví hlavně kvůli státnímu dluhu přesahujícímu 150 procent HDP, se začali znovu stahovat. A výnosy, které musí Itálie platit ze státních dluhopisů znovu rostly. Nedosáhly sice úrovně 4,1 procenta z letošního června, kdy ECB ohlásila, že konečně začne zvyšovat své úrokové sazby. Nicméně výnos desetiletého dluhopisu po Draghiho rezignaci přesto dosáhl 3,6 procenta.

Proč je však Itálie takovým problémem? Poslední roky se skutečně snaží svůj dluh dál nezvyšovat. Má strukturální přebytek rozpočtu (což je přebytek bez plateb za úroky státního dluhu), takže méně utrácí, než vybere na daních. Země rovněž dlouhodobě vyváží víc, než spotřebovává, a je v Evropě druhým největším průmyslovým státem po Německu.

„Největším problémem je, že hospodářský růst byl po desetiletí velmi slabý. Itálie stojí před obtížným úkolem oživit hospodářský růst a zároveň snížit míru veřejného zadlužení. Aby se to podařilo, potřebuje země důvěru kapitálových trhů. To vyžaduje přesvědčivou a udržitelnou reformní politiku,“ uvedl v rozhovoru pro SZ Byznys prezident německého Think-tanku Ifo Clemens Fuest, jeden z nejvlivnějších německých ekonomů.

Itálie má tu smůlu, že si s sebou nese zátěž obrovského státního dluhu od 80. let minulého století. Zemi se nedaří růst, a to mimo jiné i kvůli velké konsolidaci veřejných financí od 90. let minulého století a znovu po evropské dluhové krizi před deseti lety.

Přistoupením k euru Itálie také přišla o rychlou možnost devalvovat svou měnu – trik, který po desetiletí pomáhal italskému průmyslu prosperovat díky levnému vývozu. Sužuje ji také malý růst produktivity (tedy to, kolik ekonomického výkonu se vyždímá z jedné odpracované hodiny nebo investovaného eura).

Její populace navíc rychle stárne, pracovní síla má nízkou kvalifikaci, dále je tu všeprostupující byrokracie, notoricky pomalé soudy a chronicky nedostatečné investice do vzdělávání, infrastruktury a nových technologií. Ostatní státy mají většinou jen část těchto problémů, ale Itálie má všechny.

Někteří ekonomové včetně profesora chicagské Booth School of Business Luigiho Zingalese tvrdí, že Itálie v podstatě promeškala digitální revoluci, a na vině tomu je specificky „italská nemoc“ místních podnikatelů, kteří raději drží svůj malý podnik v rodině, místo aby ho rozvíjeli s pomocí externích investorů.

„V 80. letech jsme zvolili špatný model růstu,“ uvedl pro agenturu Reuters Francesco Saraceno, profesor ekonomie na římské univerzitě Luiss a pařížské Sciences-Po. „V reakci na globalizaci jsme se snažili konkurovat rozvíjejícím se trhům snižováním nákladů, místo abychom po vzoru Německa investovali do kvalitnější výroby.“

Mimochodem, je to trochu, jako bychom si četli o Česku. Malá středoevropská země závislá na exportu, která má kvalitní životní úroveň, ale žije z levné pracovní síly a výrobků s nízkými maržemi, které dodává převážně do sousedního Německa. V kombinaci s velmi rychle rostoucím zadlužením to není do budoucna udržitelný model, a v příštích dekádách bychom italskou stagnaci mohli klidně zažívat také.

Oživit italskou ekonomiku měl po svém nástupu do křesla předsedy vlády právě Mario Draghi, který byl vnímán jako příležitost pro „novou jižní politiku“. V současných podmínkách po rozpadu vládní koalice to ale není pravděpodobné.

Celou Evropu navíc sužují mnohem větší problémy než před deseti lety, především vysoká inflace, která v Evropské unii v červnu vystoupila na rekordních 9,6 procenta, a současně nadcházející recese. Ceny energií, zejména zemního plynu, na němž jsou závislé firmy a domácnosti z Německa, Česka, Maďarska, Itálie a dalších států, přitom zůstanou vysoké i nadále kvůli politice Ruska.

„Rusko by úplné zastavení dodávek zemního plynu poškodilo. Proto můj odhad je, že dodávky nezastaví na nulu. Určitě je lepší dodávat 40 procent plynu za trojnásobné či čtyřnásobné ceny a mít ještě větší příjmy. Což je politika, kterou Rusko úspěšně dělá na ropě i plynu,“ uvedl pro Seznam Zprávy energetický analytik Jiří Gavor.

Špatné ekonomické vyhlídky Evropy se promítají i do slábnoucího kurzu eura, který minulý týden poprvé po 20 letech klesl pod hodnotu amerického dolaru.

V boji proti stagflačnímu mixu (stagnace ekonomiky a vysoká inflace) ECB už před prázdninami oznámila konec nových nákupů dluhopisů, aby do ekonomiky neproudily další peníze. A nyní poprvé po 11 letech zvýšila svou depozitní úrokovou sazbu z negativních 0,5 procenta na nulu.

Růst sazeb podporují hlavně věřitelské státy jako Německo či Nizozemí, ale i Skandinávie či baltské státy, které chtějí inflaci co nejdřív dostat pod kontrolu. Proti nim stojí neustále riziko, že slabším státům z jižního křídla eurozóny znovu porostou výnosy dluhopisů a situace v eurozóně se vyhrotí.

ECB totiž na rozdíl od amerického Fedu nebo Bank of England určuje měnovou politiku pro devatenáct různých zemí, z nichž každá má vlastní rozpočet a – což je zásadní – vlastní trh s dluhopisy. Jednotná měna je tak zranitelná vůči rozdílům ve výpůjčních nákladech mezi jednotlivými zeměmi, kdy spekulanti testují udržitelnost úrovně státního dluhu.

EBC proto přišla s novým nástrojem proti „fragmentaci“ eurozóny (tedy potenciálnímu rozpadu), kdy bude v případě potřeby dál neomezeně nakupovat dluhopisy slabších států. Doufá přitom znovu v jakýsi „Draghiho efekt“, který se bývalému guvernérovi povedl v roce 2012. Pokud se jí však nepodaří přesvědčit trhy, bude to drahé.

Velkou otázkou přitom zůstává, jak bude ECB postupovat například při další eskalaci politické krize v Itálii, kdy se investoři od země odvrátí a výnosy dluhopisů porostou? Nabídne státům ochranu v podobě nízkých sazeb, i když se vlády ujmou Contiho populisté z Hnutí pěti hvězd? Bude rada guvernérů ECB v budoucnu rozhodovat o tom, která vláda je přijatelná, a která ne? Problém se přitom netýká jen Itálie, ale například i Francie, jejíž dluh vůči HDP přesahuje 110 procent.

V Evropě, která směřuje do recese, nebude zkrotit dluhy jednoduché. Například Německo plánuje výrazně šlápnout na brzdu. V rozpočtu na rok 2023 předpokládá snížení výdajů zhruba o deset procent. A šetřit hodlají i další státy. Ekonomický růst tak nebude mít odkud přicházet, a řada vysoce zadlužených států se znovu může dostat do prekérní situace.

Analýzy Seznam Zpráv: