Článek
Před sto padesáti lety, v pátek 9. května 1873 v jednu hodinu odpoledne, vtrhla policie na vídeňskou burzu a okamžitě ukončila veškeré obchodování. Reagovala tak na vývoj několika předchozích hodin, kdy zde splaskla ohromná bublina poháněná nadměrnou kapitálovou expanzí, burzovními spekulacemi i masivními účetními manipulacemi.
Ceny akcií se propadly v některých případech až o 90 procent a ještě v ten samý den zkrachovalo 120 firem. Jen do konce roku 1873 ztratily akcie rakouských společností hodnotu v ekvivalentu cca pěti set miliard současných českých korun. V důsledku tohoto krachu zanikla zhruba polovina všech existujících rakouských akciových společností. Kolaps měl zničující dopad na investory, z nichž mnozí si na investici na burze ve velkém půjčovali a během jednoho dne přišli v podstatě o všechno.
V létě a na podzim 1873 se stalo pro vídeňskou policii rutinou každé ráno projít po březích Dunaje a posbírat stopy, které po sobě zanechali minulou noc zoufalí sebevrazi. Počet sebevražd rapidně vzrostl i v Budapešti, později v Berlíně, New Yorku a dalších světových finančních metropolích.
Původně středoevropský problém se díky globálnímu kapitálovému provázání rychle přelil do sousedního Německa i za Atlantik nejen ve formě vlny sebevražd. Už v září 1873 musela být na deset dní uzavřena newyorská burza na Wall Street. Jednalo se přitom o krok, ke kterému úřady nesáhly ani v důsledku legendárního krachu v roce 1929. Následný propad globálního obchodu výrazně zasáhl i jižní Afriku, Indii a země Latinské Ameriky. Řada z těchto států nebyla schopna splácet zahraniční půjčky a v podstatě tak z mezinárodního pohledu zbankrotovala.
Velká část světa se v důsledku krachu na vídeňské burze propadla do ekonomické stagnace, která měla trvat více než dvacet let a je dnes považována za první hlubokou krizi globálního finančního kapitalismu s dalekosáhlými společenskými a politickými důsledky.
Pád vídeňské burzy tehdy na více než dvacet let ve velké části západního světa zcela zdiskreditoval hospodářský i politický liberalismus.V USA vyhráli volby do Kongresu po třinácti letech demokraté, a to druhým největším rozdílem v celých dosavadních dějinách Spojených států. V Rakousku-Uhersku i v Německu nastala éra drtivých volebních porážek liberálních stran a následující desetiletí byla charakteristická intenzivními státními zásahy do národního hospodářství i mezinárodního obchodu.
Evropou se začaly šířit konspirační teorie o židovském spiknutí, které mělo burzovní krach schválně naplánovat a cíleně tak ožebračit miliony lidí. Podobné dezinformace výrazně přispěly ke zrodu moderního, rasově založeného antisemitismu. Na evropské politické scéně se začínala objevovat nová politická uskupení hlásající potřebu svrhnout dosavadní elity a uchránit tak jednotlivé národy před vlivy globalizace.
Přečtěte si další článek Rudolfa Kučery:
Krach vídeňské burzy současníkům poprvé odhalil možnosti a rizika celosvětově propojených kapitálových trhů. V momentě, kdy bylo díky telegrafu možné obchodovat v reálném čase v podstatě kdekoli na světě, byly investice do akcií provázané napříč kontinenty a pád jedné středoevropské burzy tak mohl nastartovat řetězovou reakci, která ve výsledku proměnila nejen finančnictví, ale i společnost a politiku. Tuto novou realitu vystihl dva roky po vídeňském krachu jeden z tehdejších nejznámějších bankéřů baron Meyer Carl von Rothschild poznámkou, že svět se změnil v podstatě v jedno město. Dnes toto pozorování parafrázujeme výrazem „globální vesnice“.
Železniční a hypoteční bublina
K hlavním příčinám vídeňského krachu patřila důvěra v nekonečné výnosy spojené s investicemi do nejmodernějších technologií, které se v těch letech koncentrovaly zejména kolem stavby železnic. Jako houby po dešti rostly akciové společnosti navázané na železniční podnikání. Pro pořízení akcií přitom nebylo nutné ani uhradit jejich plnou cenu. Stačilo složit část, přičemž zbytek měl být kryt růstem hodnoty akcií v budoucnosti.
Zisky utržené ze železniční výstavby pak akcionáři vrhali především na trh s nemovitostmi. Stoprocentní hypotéky byly samozřejmostí, přičemž hypoteční banky v obecné euforii z dynamického růstu příliš nezkoumaly bonitu klientů. Jako zástava mohl sloužit klidně i jen plán domu, který se měl z hypotečního úvěru teprve postavit.
Státy v rámci přesvědčení o samospásnosti neregulovaného trhu nijak nezasahovaly a nechávaly všechny tyto transakce na uvážení samotných obchodujících. Nadšení z „nové ekonomiky“, jejíž zdroje se nemohou v dohledné době vyčerpat, pak vedlo k neuváženým investicím, ale i k řadě podvodů, korupci a falšování účetních výkazů mnoha společností. Vystřízlivění z této investiční horečky bylo bolestivé, dlouhodobé a od základu proměnilo i představu o roli státu ve vztahu k finančním trhům.
V samotné Vídni byla krátce po krachu zřízena nová funkce burzovního regulátora, který měl sledovat obchody a disponoval i pravomocí je v případě potíží zastavit. Společenské změny šly však mnohem dále. Nedůvěra v principy neregulovaného trhu stála u zrodu moderního středoevropského sociálního státu. Radikální nacionalistická hnutí pak zcela přetvořila evropskou politickou mapu a řada z nich hrála velkou roli při vypuknutí první světové války.
Krachy píšou dějiny dodnes
Mnoho z příčin a důsledků vídeňského krachu je velmi aktuálních i dnes a jeho výročí je v mnoha ohledech varovným mementem. Představa o ohromných a takřka nekonečných ziscích, které mělo generovat železniční „odvětví budoucnosti“, byla podobná náladě kolem roku 2000, která nakonec vedla ke splasknutí americké bubliny dot.com, jež se vytvořila kolem nového segmentu internetového průmyslu. Následný pokles amerických úrokových sazeb zase vyústil spolu s nedostatečnou regulací hypotečního trhu v americkou hypoteční krizi v roce 2007, a ta pak o rok později spustila doposud největší globální recesi 21. století. Stejně jako současníci pádu vídeňské burzy, i my se s touto krizí vypořádáváme už patnáct let a svět je po těchto patnácti letech zcela jiný, než byl dříve.
Spiklenecké teorie hledající za ekonomickým pádem židovské spiknutí dnes sice nalezneme jen zřídka, hledání univerzálního viníka v podobě nadnárodních institucí a pokračujícího globálního propojovaní však i dnes tvoří svorník nejrůznějších politických hnutí, která výrazně nabyla na síle právě po roce 2008 a od základu přetvořila národní i světovou politiku.
V našich končinách se jedná zpravidla o hnutí zcela nová, v anglosaském světě pak dochází k radikální proměně dlouho existujících, tradičních politických stran. Donald Trump tak mohl zcela změnit dosavadní podobu americké republikánské strany a Boris Johnson dokonal brexit jako předseda té samé konzervativní strany, která o 45 let dříve Velkou Británii do Evropské unie dovedla. I u nás vlekoucí se důsledky krize z roku 2008 přechodně vymazaly tradiční liberální pravici, a i když má ODS po osmi letech znovu premiérský post, ani zdaleka se netěší takové podpoře jako v předcházejících dobách své pravicové dominance. Jiné pravicové strany u nás jsou na tom ještě hůře.
Ekonomicky se svět vzpamatovával z vídeňského krachu více než dvacet let. Teprve po roce 1895 začala vleklá stagnace odeznívat a lidé se mohli těšit ze známé zlaté éry „belle époque“. V jiných ohledech se však svět už nevzpamatoval. Politika i společnost už nikdy nevypadaly tak jako před rokem 1873 a i dalších dvacet let krásné prosperity skončilo v krvavé lázni první světové války. Podobně i dnes je zřejmé, že už se nikdy nevrátí svět před rokem 2008. Politika dnes vypadá zcela jinak a počínající ekonomickou obnovu po letech krize uťaly globální pohromy v podobě pandemie a nejnověji rozsáhlé evropské války.
Stopadesátileté výročí prvního krachu neregulovaného globálního finančnictví tak může sloužit jako připomenutí, že dopady nezodpovědných ekonomických aktivit jsou dlouhé, všeobjímající a nevratné a ve výsledku smetou i ty, kteří volnému trhu bezmezně věří. Když se totiž mnoho peněz vypaří jako pára nad hrncem, postihne to ve výsledku všechny - včetně těch, kteří zas tak mnoho peněz nemají. A ti pak mění svět.
