Je teď čas změnit obsah peněženky? Mohli bychom skončit jako Řecko

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Představme si, že je Česko v eurozóně. Co bychom tím získali?

Najednou by tu nebyl žádný Rusnok a dokonce ani kontroverzní Aleš Michl. Značná část odborné veřejnosti by přišla o zábavu, ale troufám si říct, že většina Čechů by to sotva zaznamenala. Česko by přišlo o samostatnou měnovou politiku, kterou používalo posledních třicet let a snažilo se jí stabilizovat svou ekonomiku.

Na stabilizaci ekonomiky by mu zůstala fiskální politika, kterou provozuje vláda a schvaluje parlament. Jedině vláda by tedy v rukou měla prostředek, jímž by mohla řídit ekonomiku, stimulovat ji v době krize, nebo brzdit v době konjunktury.

Fiskální politika však má své meze. Dostoupá-li veřejný dluh dostatečně vysoko, přestanou investoři, banky, penzijní fondy, pojišťovny najednou věřit, že je země schopna dluh splatit, přestanou dluh kupovat a na obzoru je bankrot.

Stalo se to velmi nedávno Řecku, které si ještě v říjnu 2009 půjčovalo velmi levně (tříleté dluhopisy za 2,2 procenta), přičemž na konci dubna 2010 už investoři za půjčku žádali 12,2 procenta. Reagovali na fakt, že Řecko zveřejnilo nezkreslené výsledky za fiskální rok 2009: rekordně vysoký rozpočtový schodek 15,4 procenta HDP a celkový dluh ve výši 126,8 procenta HDP.

Tak špatně na tom Česko v žádném případě není, a snad nemůžeme čekat ani to, že statistický úřad falšuje ekonomická data. Dynamika nárůstu veřejného dluhu byla nicméně loni nejrychlejší v Evropské unii. Zadlužení už druhý rok v řadě narostlo o více než 400 miliard korun a na konci roku 2021 dosáhlo výše 2,47 bilionu korun. Státní dluh vzrostl o třetinu ze 28,3 na 40,3 procenta HDP.

Investoři zatím nervózní nad malou středoevropskou zemí příliš nejsou. Česko ve volbách vybralo pravicovou, fiskálně-konzervativní vládu, která proklamuje, že veřejné finance dá do pořádku. Úvěrový rating Česka na začátku dubna zatím mírně zhoršila jen agentura Fitch na AA negativní.

Státní dluh nicméně bude v příštích letech dál výrazně narůstat. Jde jen o to, jak rychle. Velmi rychle totiž rostou Česku náklady na obsluhu dluhu. V příštích letech přesáhnou platby za úroky výrazně sto miliard korun. Pokud neporoste dostatečně rychle ekonomika, bude se Česko dostávat z dluhů jen velmi obtížně.

„V případě dlouhodobě vyšších úrokových měr vůči tempům růstu HDP lze hovořit o situaci, která je dlouhodobě neudržitelná a ekonomika směřuje do takzvané dluhové pasti,“ varuje Národní rozpočtová rada v aktuální studii.

Výhled růstu ekonomiky na další roky přitom není moc optimistický. Ministerstvo financí čeká letos růst jen 1,2 procenta, příští rok pak 3,6 procenta.

Jak jsme zmínili výše, v eurozóně by Česko přišlo o kurzový kanál. Krizové situace by tedy nemohl absorbovat kurz koruny (jak jsme to viděli při jmenování guvernéra České národní banky Michla). Finanční stres – například při excesech veřejné politiky, válce na Ukrajině – by se tedy přelil do jiných kanálů. Projevil by se vyššími sazbami na mezibankovním trhu, kdy by se zahraniční banky zdráhaly českým finančním domům půjčit. A hlavně na výnosech státních dluhopisů, které už tak rychle rostou.

Píše o tom ostatně ČNB v poslední zprávě o finanční stabilitě: „Pokud by se však zhoršilo vnímané úvěrové riziko státu a zvýšila by se prémie za úvěrové riziko českých státních dluhopisů, mohl by se pokles jejich cen projevit i v dluhopisech držených do splatnosti, což by riziko nákazy ještě zesílilo.“

Naráží tím na tuzemské banky, které vlastní zhruba 80 procent všech českých státních dluhopisů, a většinu z nich drží až do splatnosti. Přesto musejí reagovat na pohyb tržní ceny dluhopisů. Náhlý šok by tak mohl zhoršit dosud pevné zdraví tuzemských bank.

Kdo by tedy zachraňoval českou vládu v eurozóně, kdyby neměla na splácení svých dluhů?

V případě, že země má vlastní měnu, může centrální banka stisknutím tlačítka na klávesnici vytvořit nové peníze, které nalije do bankovního sektoru. Banky pak znovu začnou kupovat i velmi rizikové cenné papíry státu, protože cítí, že mají za zády centrální banku.

Česko, které by bylo v eurozóně, by se ale chtě nechtě muselo obrátit na Mezinárodní měnový fond (MMF). Evropská centrální banka nemá pravomoc poskytovat likviditu přímo jednotlivým státům, jak jsme viděli v případě Řecka.

MMF si však záměnou za půjčky klade poměrně striktní podmínky. V případě Řecka cesta z krize proběhla tou nejbolestnější formou: V ekonomice se snižovaly ceny včetně mezd. Ekonomika zažila masivní kontrakci, mladí lidé masivně odcházeli ze země, a nezaměstnanost se i přesto pohybovala kolem 25 procent.

Měnová zóna není v delším období výhodná ani nevýhodná. Přináší výhody stability kurzu, kdy se firmy nemusí zajišťovat a lidé měnit stále peníze na dovolenou. Ale zase neexistuje centrální banka, která oslabením kurzu pomůže exportérům, nebo se intervencemi snaží kurz posílit, aby snížila například inflaci.

„Peníze a měnový režim ovlivňují dlouhodobé trendy jako růst a zaměstnanost jen velmi málo. Růst a zaměstnanost ovlivňují spíš jiné věci, reálné faktory jako technologické inovace, institucionální charakteristiky, které brzdí či podporují inovace, daně, instituce pracovního trhu. Tyto věci stanovují dlouhodobý růst a rozdíly v růstu mezi zeměmi, a nezdá se, že by v těchto dlouhodobých trendech měly peníze výraznější roli. Pro tradičního ekonoma jako jsem já, je uklidňující, že peníze jsou pouze závoj, který v dlouhodobém horizontu nemá valný význam,“ řekl na konferenci v České národní bance odborník na měnové zóny Paul de Grauwe při své návštěvě Prahy minulý týden.

Problém je v tom, že firmy ani státy nemusí delší období přežít, pokud nezaplatí příští měsíc své dluhy a skolí je nedostatek hotovosti. Eurozóna funguje skvěle v dobách, kdy je dobré počasí a ekonomika roste. Problémy nastávají, když přijde krize a je třeba mít likviditu.

„Většina ekonomie a také financí je postavena na předpokladu, že likvidita je volné zboží, tedy na trhu je spousta starých dobrých přátel, kteří jsou vždy ochotni s vámi obchodovat, kdykoli se cena jen trochu odchýlí od fundamentů. Někdy užitečná idealizace,“ říká finanční historik Perry Mehrling. Někdy užitečná idealizace, ale v krizi ne.

Jen v letech 2020 a 2021 Česká republika na finančních trzích emitovala státní dluhopisy ve výši 1,3 bilionu korun. „Připomeňme, že průměrná roční potřeba financování od roku 2008 do roku 2019 činila pouze 316 miliard korun. Pro rok 2022 je plánovaná potřeba financování opět více než 550 miliard korun, což lze vzhledem k rostoucím výnosům českých státních dluhopisů považovat také za negativní,“ píše v aktuální studii Národní rozpočtová rada.

Česká vláda není v poslední době příliš dobrá ani v plánování rozpočtů, od nichž se odvíjí kredibilita na finančních trzích. Výsledek se často od plánů výrazně liší. Když se postoj české vlády nezmění, za deset let mohou být veřejné finance neudržitelné do té míry, že je nenarovná žádná měnová politika ani eurozóna.

Analýzy Seznam Zpráv: