Uhlí v Česku skončí mnohem dřív, než se čekalo. Energii budeme dovážet

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vláda Petra Fialy slíbila, že udělá vše pro to, aby Česko mohlo skončit s uhlím pro výrobu elektřiny a tepla v roce 2033. „Uhelné elektrárny budou odstavovány pod podmínkou zajištění dostatečných záložních kapacit,“ ujišťuje pětikoalice ve vládním programovém prohlášení.

Jenomže realita její plány bortí. „Konec uhlí nebude na politickém rozhodnutí, ale určí ho ekonomika,“ říká energetický expert Hnutí Duha Jiří Koželouh. V překvapivé shodě s ekologickými aktivisty jsou dnes i byznysmeni.

„S tím, jak padá cena elektřiny, se nám výroba přestane zřejmě vyplácet už v roce 2025. Rok 2026 bude evidentně ztrátový, rok 2027 vypadá pro naši uhelnou energetiku už jako naprostá katastrofa,“ řekl Seznam Zprávám druhý největší výrobce elektřiny v Česku Pavel Tykač.

Před podobnou hrozbou stojí i polostátní ČEZ. „V situaci, kdy by elektrárny začaly prodělávat, je musíte s povinností řádného hospodáře zavřít nebo odstavit,“ řekl k tomu nedávno pro MF Dnes hlavní ekonom ČEZ Pavel Řežábek.

Uhelná energetika v Česku s velkou pravděpodobností skončí mnohem dříve, než politici čekali. A bohužel dříve, než za ni budeme mít náhradu. Zatímco se totiž odborníci přou, zda určit jako datum pro konec uhlí rok 2030, 2033, nebo 2038, realita se posunula úplně jinam.

V posledních měsících selhala i dlouho živená naděje, že se podaří podpořit uhelné elektrárny státními pobídkami – takzvanými kapacitními mechanismy –, jako to dělají třeba Poláci. „Pokud se elektrárny skutečně začnou v příštích letech zavírat, budeme muset elektřinu masivně dovážet. Není to moc komfortní ani bezpečné, ale je to řešitelné,“ říká jeden ze státních úředníků, obeznámených se situací. Situaci nechce detailně komentovat s ohledem na citlivost tématu.

Ekonomiku uhelných elektráren rychle zhoršuje klesající cena elektřiny a drahé emisní povolenky. Jejich cena sice v poslední době spadla z únorových rekordů kolem 100 eur za tunu emisí na něco přes 80 eur, v dalším výhledu se ale čeká znovu růst. Důvodem je ohlášená evropská regulace, plánované stahování povolenek z trhu a postupný konec jejich bezplatného přidělování do roku 2034.

Uhelné bloky také začíná v určitých obdobích vytlačovat z trhu zelená elektřina, jejíž cena padá při příznivém počasí až do záporu. Například v posledních dvou týdnech proudí do Česka v nebývalém objemu levná elektřina z Německa, což je zcela nový fenomén, který bude sílit.

Ve hře je především osud elektráren, jež vlastní polostátní ČEZ a Tykačova skupina Sev.en Energy. Dohromady vyrábějí přes dvě pětiny české elektřiny z uhlí, které jejich doly těží na Mostecku a Teplicku.

Pavel Tykač už několik měsíců varuje, že bude nucen uhelný útlum urychlit. Ještě loni mu velké elektrárny Počerady a Chvaletice spolu s teplárnami v Kladně a Zlíně vydělaly řádově miliardy korun. V dubnu na debatě think-tanku Institut pro politiku a společnost Tykač uvedl, že mu pro uhelnou výrobu „nevychází ekonomika“ od roku 2026. Nyní říká, že útlum možná přijde ještě rychleji. Jeho Sev.en Energy přitom zajišťuje skoro čtvrtinu české výroby elektřiny.

„Jak přibývá obnovitelných zdrojů, ubývá hodin, kdy jsme on the money. K tomu zlevňuje plyn, který má menší nároky na emisní povolenky. Z prodeje elektřiny nebudeme schopni pokrýt naše fixní náklady,“ vysvětluje. Pokud se ekonomický výhled nezmění a vláda nenajde řešení, jak uhelnou výrobu podpořit, aby neprodělávala, je Tykač podle svých slov připraven začít s útlumem už v roce 2025.

Podobně považuje výrobu elektřiny z uhlí ve druhé půli této dekády za těžko udržitelnou i skupina ČEZ, která vlastní elektrárny Tušimice, Prunéřov a Ledvice.

„Udržet uhelnou energetiku bude obtížné a těžko věřit, že se to podaří ve stávajícím rozsahu,“ odpovídá na dotaz Seznam Zpráv ohledně šancí uhlí ve druhé polovině této dekády Pavel Řežábek.

Nemyslitelná je i představa, že by vysoce ziskový ČEZ dotoval ztrátové uhelné zdroje z jiných činností. „Energetika je liberalizovaný sektor, ČEZ je v Česku dominantním hráčem. Pokud by porušoval pravidla cenotvorby, dostal by se do rozporu s pravidly volného trhu. Za to by antimonopolní úřady, národní či evropské, mohly udělit velmi bolestivé sankce. Takže zavření zdrojů je jeden ze scénářů, nad kterým je nutno v horizontu dalších let uvažovat. Pro uhelné zdroje to prostě nevypadá dobře,“ říká Řežábek.

Ten předpokládá, že z velkých uhelných elektráren skupiny ČEZ mohou některé do konce dekády přežít, takže by Česko nemuselo ztratit celý svůj uhelný výkon už do roku 2030. Přesné předpovědi jsou ale teď ošidné.

„Bude záviset na vývoji trhu a na krocích konkurenčních firem. Jednoduše lze uvést, že čím vyšší účinnost elektrárna má, tím je na tom lépe, protože vyprodukuje méně emisí CO2 na dodanou megawatthodinu energie. Nejlepší pozici v České republice tedy má nový zdroj v Ledvicích,“ říká Řežábek o nejmladší české uhelné elektrárně, jejíž poslední 660megawattový blok byl spuštěn teprve v roce 2017 s tím, že bude pracovat do 40. let.

ČEZ nedávno získal povolení k prodloužení těžby na dole Bílina, který Ledvice zásobuje, do roku 2035. Dá se ale těžko předpokládat, že by velký uhelný lom uživila jediná elektrárna. Bílina do Ledvic posílá jen asi třetinu své produkce, zbytek jde teplárnám a malospotřebitelům.

Hrozící konec uhlí znamená vážný problém pro českou energetickou bezpečnost. Země přijde nejen o velkou část stabilní výroby elektřiny pro takzvané základní zatížení. „V momentě, kdy přestaneme těžit uhlí, přijdeme o celý výkon pro regulaci, přijdeme o většinu kapacity centralizovaného zásobování teplem,“ varuje plynárenský expert Vratislav Ludvík v rozhovoru pro Seznam Zprávy, podle něhož se „stát řítí do jisté propasti“.

Česko není na zrychlený útlum uhelných zdrojů připravené. Většina politiků i expertů dlouho spoléhala na to, že bude možné podpořit ztrátové uhelné zdroje takzvanými kapacitními platbami. Ty vyplácejí některé evropské státy majitelům elektráren za to, že je drží v rezervě pro případ potřeby. Systém ale musí schválit (notifikovat) Evropská komise, která hlídá jednak to, aby nebyla narušena férová soutěž na společném trhu, a jednak plnění klimatických cílů.

Kapacitní platby pro uhlí má schválené například Polsko, které původně počítalo s uhelnou energetikou až k roku 2049 a loni za energetické krize dokonce oznámilo, že uhelný phase-out možná i odloží ještě na později.

Poláci si ale už v roce 2018 nechali kapacitní mechanismus schválit v Bruselu, spustili ho v roce 2021. Dnes už je něco takového pro uhelné zdroje neprůchodné, jak Seznam Zprávám pod podmínkou anonymity shodně potvrdilo několik státních úředníků, kteří unijní problematiku dobře znají.

Evropská komise podle nich nyní nechce schvalovat ani kapacitní platby na plynové elektrárny, které chce Česko stavět jako náhradu za odstavované uhlí. A to i přesto, že plynové zdroje, pokud nahrazují uhlí, řadí Brusel v takzvané taxonomii – klasifikaci podle udržitelnosti – mezi zelené.

„Již několik let pro kapacitní mechanismy existují velmi jednoznačná pravidla,“ říká Pavel Řežábek z ČEZ. „Je zapotřebí počítat s tím, že kapacitní mechanismy jsou primárně určeny na zajištění dodávky v hodinách se špičkovou spotřebou. A že odměňují kapacitu, nikoli výrobu. Pro baseloadové zdroje (dodávající základní stabilní dodávku, tzv. základní zatížení , pozn. red.) jsou tedy málo vhodné. Například v Británii, která je notifikovala a zavedla ještě před brexitem, vychází dodatečná platba na baseloadovou megawatthodinu v řádu vyšších jednotek eur. To je pro hnědouhelný zdroj plus důl málo.“

„Pokud chceme v Česku zachovat energetickou soběstačnost, je zapotřebí postavit fotovoltaické a větrné elektrárny a budovat jádro. Alfou a omegou přitom nejsou peníze, ale snadnější povolovací řízení. Jestli zůstane tak rigidní jako doposud, stane se z Česka velký importér elektřiny už dávno před rokem 2030,“ varuje Řežábek.

Obnovitelné zdroje a budování jádra, jak je doporučuje Řežábek, rozhodně neřeší problém zrychleného uhelného útlumu.

Větrníky a soláry je třeba zálohovat fosilními elektrárnami, které za ně zaskakují, když „nesvítí–nefouká“. Jaderné bloky pro vyrovnávání výkyvů v jejich produkci nejsou vhodné. Nejsou tak flexibilní a regulace jejich pomocí by byla velmi drahá. Hlavně tu je ale časový nesoulad. I když se podaří splnit harmonogram na stavbu nového reaktoru v Dukovanech, nerozjede se dřív než v roce 2036. Problém živelného uhelného útlumu už ve druhé půli 20. let tak neřeší ani jádro, ani obnovitelné zdroje.

Česko bude muset budovat náhradu odstavovaných uhelných elektráren a zálohy obnovitelných zdrojů v podobě plynových elektráren. Může jít o několik velkých paroplynových elektráren, jako má ČEZ v Počeradech či Sokolovská uhelná ve Vřesové.

Stavět bude ale třeba i menší plynové kogenerační jednotky, které vyrábějí zároveň elektřinu a teplo, jsou vysoce účinné a mohou také poskytovat „regulační“ elektřinu na vyrovnávání kratších či delších výpadků obnovitelných zdrojů.

Přebujelá stavební byrokracie, před níž varuje Pavel Řežábek, bude pochopitelně bránit i výstavbě plynových elektráren.

Plynárenský expert Vratislav Ludvík v rozhovoru pro Seznam Zprávy navrhl celý problém s odstavováním uhlí řešit soustavou malých kogenerací o různém výkonu, které lze stavět relativně rychle. Navíc je mohou budovat nejen velké domácí energetické firmy, ale i menší investoři – majitelé tepláren, průmyslových firem či obce.

„Soustava malých kogenerací je pro řešení problému lepší než jakákoliv jiná zařízení, protože jsou operativnější, flexibilnější. A hlavně je můžete propojovat do sérií. Jestli potřebujete zdroj s ideální regulační funkcí, tak stačí propojit dálkově několik plynových výkonnějších zdrojů. Můžete je řídit z centra. A plynová elektrárna ve srovnání s normální parní elektrárnou naběhne ve zlomku času,“ říká Ludvík.

Ten zatím vycházel z původních vládních předpokladů o konci uhlí kolem roku 2035. A v rozhovoru i tak varuje, že 12 let na výstavbu náhrady za uhlí je krátká doba, během níž se tento úkol dá zvládnout jen s velkým úsilím. Času ale ve skutečnosti bude zřejmě ještě méně.

Česká elektroenergetická přenosová soustava (ČEPS) dnes počítá s tím, že na vyrovnávání výkyvů v elektrizační síti bude vykupovat také energii od velkého počtu malých výrobců přes takzvané agregátory. Tedy firmy, které dokážou sdružovat nabídku od mnoha malých hráčů. Tento systém se ale zatím rodí, trh s agregátorskými službami je teprve na začátku.

Firma ČEPS, která zodpovídá za provoz české elektrizační soustavy, už delší dobu varuje, že se nové investice do energetiky nerozjedou bez investičních pobídek, které je třeba nechat schválit v Bruselu.

Kapacitní platby, jimiž podporují investice do zdrojů sloužících jako záloha k přibývajícím solárům a větrníkům další evropské státy, nemá Česko u Evropské komise vyjednané. A to i přesto, že už před několika lety vznikla při Ministerstvu průmyslu a obchodu pracovní skupina, která se notifikací těchto nástrojů měla zabývat.

Podle zdrojů Seznam Zpráv se její aktivnější činnost rozjela až letos, kdy firma ČEPS ve své pravidelné zprávě o zdrojové přiměřenosti důrazně varovala před hrozícím nedostatkem elektráren v příštích letech.

„V tuto chvíli probíhají jednání pracovní skupiny složené ze zástupců Ministerstva průmyslu a obchodu a ČEPS, kde jsou možné typy nástrojů – podpory – včetně kapacitních mechanismů diskutovány,“ říká mluvčí ČEPS Hana Klímová. Zdůrazňuje, že jakýkoliv typ podpory musí být v souladu s platnou evropskou legislativou.

Rozsah a forma finanční podpory se řídí Pokyny pro státní podporu v oblasti klimatu, životního prostředí a energetiky, které vydala Evropská komise na rok 2022. Materiál sice připouští i kapacitní mechanismy a potvrzuje podporu určenou k zabezpečení dodávek elektřiny, k rozvoji dálkového vytápění a k povzbuzení investic do energetické infrastruktury, evropští úředníci jsou ale k pobídkám pro investice do plynu podle dobře informovaných zdrojů Seznam Zpráv stále zdrženlivější.

„Kapacitní platby za to, že někdo drží v rezervě výkon, dnes Evropská komise nemá ráda. Schvalovací proces je složitý, povoluje se to jen výjimečně a podmínky se postupně přitvrzují. Všichni okolo nás si toto vyjednali včas, my to honíme se zpožděním. Navíc jsou plošné kapacitní platby velmi drahé pro konečné spotřebitele,“ říká pod podmínkou anonymity zdroj obeznámený s jednáním.

Ve hře jsou kromě kapacitních mechanismů i další nástroje, které by investorům měly zajistit návratnost projektů nových elektráren a kogenerací: především dlouhodobé smlouvy (tzv. PPA kontrakty) na odběr vyráběné energie. Nebo „rozdílové kontrakty“, garantující na řadu let dopředu minimální hranici výkupní ceny energie z nového zdroje. Česko ale doplácí na svou liknavost z posledních let.

Pokud nedojde k obratu na trhu s elektřinou a povolenkami, případně na trhu s plynem, jehož zdražení by uhlí mohlo dočasně vrátit do hry, bude ekonomika tlačit na zrychlený uhelný útlum. A pokud v tomto závodě s časem nestihneme vyřešit náhradu za uhlí, bude se Česko muset spolehnout na dovoz. Českou energetickou bezpečnost tak nakonec budou jistit hlavně Němci.

Ceny elektřiny na evropském trhu s rychle přibývajícím podílem zelených elektráren budou stále výrazněji kolísat: v létě či při větrném počasí na severu Německa bude energie extrémně levná, při nepřízni počasí naopak extrémně drahá. Pokud budeme muset kromě levné zelené elektřiny dovážet i „regulační“ energii v době nečinnosti solárů a větrníků, může to přijít české spotřebitele či daňové poplatníky velmi draho.