Pod čarou: Život není jen práce. Proč to některým došlo až teď?

Na konci července vyvěsil čtyřiadvacetiletý newyorský inženýr Zaid Khan na TikTok video, ve kterém vysvětluje pojem quiet quitting, česky snad tiché odcházení. Ten vyjadřuje odpor k myšlence, že bychom se v práci měli snažit dělat něco mimořádného a navíc nad rámec svých povinností. Místo toho stačí dělat jen to, za co jsme placení, uvědomit si, že život není jen práce, a svou hodnotu bychom neměli posuzovat podle naší produktivity v zaměstnání. Rychle se z něj stal virál, své názory na quiet quitting začali sdílet další uživatelé a pojmu si brzy všimla i média.

V poslední době to není zdaleka jediný trend či virální výraz, který signalizuje zásadní proměny v oblasti práce. Hodně se toho napsalo i o takzvané great resignation, tedy vlně výpovědí a změn zaměstnání, kterou vyvolaly pandemické ekonomické změny. Ta měla v různých zemích odlišnou podobu (v USA šlo o širší fenomén, v Česku to byl třeba odliv lidí z gastronomie), ale tak jako tak ukázala na rozšířenou nespokojenost zaměstnanců v mnoha sektorech.

Newsletter si můžete poslechnout i v audioverzi.

Už léta se diskutuje i o vyhoření, které začalo být označováno za generační problém mileniálů. A samotný koncept quiet quitting je pravděpodobně přímo inspirován virálním čínským hashtagem #TangPing, v překladu nejspíš „ležet vodorovně“, kterým mladí Číňané na sociálních sítích začali signalizovat svůj odpor ke kultuře dřiny a produktivity. Nejen mladí lidé se v mnoha koutech světa zjevně rozhodli k dlouho očekávané změně kultury práce. Je ale otázkou, jestli virální internetové trendy dokážou přesně vystihnout podobu tohoto procesu.

Pojem quiet quitting vyvolal řadu reakcí. Není překvapením, že ty negativní se většinou nesly v tónu „mladí jsou flákači, kteří se nesnaží a neváží si práce“. Nesmyslné stížnosti na línou mládež se ovšem v médiích objevují odnepaměti, a tak je celkem zbytečné jim věnovat hlubší pozornost. Chytřejší analýzy si všímají, že samotný výraz quiet quitting je dost nepřesný, protože jeho stoupenci nepodávají výpověď a nikam dobrovolně neodcházejí. Zkrátka jen ztratili motivaci a vůli k práci nad rámec svých povinností. Nebo řečeno jinou trendovní frází - rozhodli se změnit vyvážení osobního a pracovního života.

Tuto změnu přístupu vyvolává jednak zmiňované vyhoření, ale také poznání, že práce „navíc“ ve skutečnosti pro zaměstnance kromě dřiny a nedostatku volného času nepřináší žádný přínos a všechny benefity si přivlastní jejich nadřízení.

Ti své mladé podřízené sice chvíli mohou přesvědčovat, že pokud nebudou dělat něco navíc a nezaberou, ve firmě to nikam nedotáhnou, ale časem se z toho stane průhledná lež a zaměstnanci pochopí, že nemá cenu dřít zadarmo.

Mnoho mileniálů či lidí z generace Z navíc zjistilo, že už se u nich téměř ztratila hranice mezi zaměstnáním a volným časem. Práce v nejistých úvazcích, kultura produktivity a potřeba neustálé sebepropagace na sítích vedla k tomu, že zaměstnání a volný čas jim splynuly do jedné únavné masy, kterou teď zkoušejí znovu rozseknout na jasně vymezené oblasti. A tím asi nejdůležitějším prozřením je pak to, že práce nemusí být definicí naší identity a může hrát v životě jen omezenou roli – zkrátka si jí vyděláváme peníze, ale neurčuje, kým jsme.

Zajímavý pohled na fenomén quiet quitting nabídl publicista Ed Zitron, který za jeho příčinu kromě výše zmíněných faktorů označuje i přechod na práci na home office. Ta totiž v mnoha sektorech ukázala, co je skutečná potřebná práce a co jen rituální kancelářské tanečky, které slouží jen jako hřiště a vizitka středního managementu. Zatímco v kamenné kanceláři mohli snaživí zaměstnanci okatě ukazovat, jak sedí za stolem ještě dlouho po konci pracovní doby a velmi se snaží, na home office už tím dojem neudělají a mohou se omezit jen na své skutečné povinnosti.

Zitron podotýká, že v médiích citovaní manažeři sice často hovoří o tom, že zaměstnanci přestávají dělat věci „navíc“, ale jen málokdy jsou schopni definovat, co přesně by to mělo být. Museli by totiž přiznat, že ony věci nad rámec běžných povinností vlastně nejsou tak potřebné a navíc jde prostě o starou dobrou neplacenou práci přesčas. Pokud bychom už na tuto hru přistoupili, pak je potřeba, aby šlo o oboustranný proces, tedy aby i manažeři dělali pro své podřízené něco navíc, což se obvykle nestává.

Když někdo z řad nespokojených mladých kancelářských kádrů spáchá quiet quitting, dospěje obvykle ke zdánlivě šokujícímu poznání – vůbec nic se nestalo, necítí se nijak nedostatečně, udělá přesně tolik skutečné práce, kterou udělal i předtím, jen je v mnohem větším klidu, shodil ze sebe tlak nesmyslných očekávání a má více volného času.

Debata o fenoménu quiet quitting i dalších obdobných konceptech v oblasti práce má ale značné mezery. Většinou ji totiž vedou jen lidé z kreativního průmyslu a určitého typu prestižních kancelářských zaměstnání, jejichž pohled na kulturu a smysl práce je výrazně odlišný od lidí pracujících v jiných sektorech. Například dělník u pásu nejspíš fakt, že stačí dělat jen to, za co mě platí, pochopí během první směny a teď si nad tímto vydáním newsletteru oprávněně klepe na čelo.

Blogerka Anne Helen Petersen se tomuto typu (nejen) mileniálských pracovních patálií věnuje dlouhodobě, a má tak silný mandát, aby debatu o quiet quitting označila za privilegovanou a elitářskou. Pokud by například člověku pracujícímu ve špatně placené, nekvalifikované manuální profesi začal jeho šéf tvrdit, že má dělat něco navíc proto, aby podpořil svůj seberozvoj, motivoval kolegy nebo posílil loajalitu k firmě, nejspíš by se mu vysmál, protože o skutečné povaze své práce přesčas nemá žádné iluze – jde zkrátka o vykořisťování a obírání o zaslouženou mzdu, na které musí přistoupit z donucení, protože mu často nic jiného nezbývá.

Mladí zaměstnanci v kvalifikovaných kancelářských pozicích si naopak až donedávna mohli udržovat iluzi, že tvrdá práce nad rámec povinností zákonitě přinese kariérní vzestup a úspěchy. Nikoliv vlastní vinou také podléhali všudypřítomnému kultu produktivity a seberozvoje, v angličtině často označovanému jako hustle culture, který je ještě silnější v sektorech, kde lidé často pracují na sebe jako OSVČ. Pouze proto pak mohli se zpožděním dospět k náhlému prozření, které jiným přijde jako samozřejmost.

Souvisí s tím i skutečnost, že ani v tomto typu profesí není strategie quiet quitting dostupná každému – Petersen podotýká, že si redukci nafouknuté práce mohou dovolit většinou jen mladí bílí svobodní muži, kteří mívají výhodnější pozici, kdežto ženy, etnické minority a jiné znevýhodněné skupiny se musí nesmyslně snažit dál, protože mají z mnoha důvodů slabší postavení a šéfové kvůli předsudkům méně důvěřují jejich schopnostem.

Kult produktivity a samoúčelné sebeidentifikace prostřednictvím práce navíc mnoha lidem zakryl skutečnou podstatu principu práce za mzdu. Ta totiž nespočívá v tom, že by zaměstnavatel někomu „dával práci“ nebo že by zaměstnanci dané firmy byli velká šťastná rodina pracující na společném úspěchu, ale naopak v tom, že si zaměstnavatel práci svých zaměstnanců kupuje.

Petersen i další komentátoři proto upozorňují na rozdíl mezi individuálním a kolektivním chápáním problémů v oblasti práce. To, co někdo v rámci osobního individuálního prožívání může vnímat jako quiet quitting, je ve skutečnosti dávno prověřená taktika odborářů a zaměstnaneckých aktivistů, v angličtině označovaná jako work to rule, tedy práce podle rozkazů a pravidel.

Když totiž zaměstnanec zjistí, že výše popsané prozření není jeho osobní problém, ale totéž řeší i jeho kolegové, a k práci jen podle psaných povinností a pravidel se uchýlí kolektivně, najednou tím zásadně zkomplikují činnost firmy a zaměstnavatele dotlačí k jednacímu stolu.

Stejně jako všechny ostatní virální výrazy, i quiet quitting nejspíš brzy vyšumí a ze sociálních sítí zmizí. Časem se však objeví jiný trend upozorňující na stejné problémy, a bohužel je dost pravděpodobné, že bude zase nepřesný, debatu stočí do oblasti psychologie a životního stylu a opět vyvolá řadu zbytečných výkřiků o líné mladé generaci.

Nelze z toho vinit lidi, kteří byli zformováni výše popsanou kulturou práce a své zaměstnání začali vnímat jako namáhavý závod v osobním seberozvoji směřující k nejasným budoucím úspěchům. Coby novinář musím podotknout, že za pokřivenost a jednosměrnost debaty o proměnách práce mohou hlavně média. Ta totiž také do značné míry přistoupila na tento mýtus a přestala sféru práce a pracovního trhu vnímat jako střet nejrůznějších skupin s protichůdnými ekonomickými zájmy.

V praxi se to projevuje především malou pestrostí debaty a omezeným zastoupením mnoha kategorií zaměstnanců. V mediálním mainstreamu většinou o fenoménech vyhoření, sladění osobního a pracovního života či generačních rozdílech mezi zaměstnanci debatují lidé z kreativního průmyslu a kvalifikovaných kancelářských profesí, byznysoví lídři, a v neposlední řadě samotní novináři. Paradoxně jsou občas zmíněny i potíže lidí na opačném pólu pracovního trhu, tedy těch nejchudších a nejvíce zneužívaných, byť většinou v módu „o nás bez nás“ prostřednictvím aktivistů či progresivních novinářů.

Silně však chybí hlas lidí mezi těmito póly, tedy nejspíš většiny pracovníků, kteří se na celou problematiku mohou dívat jinak. Trenér z posilovny nejspíš vnímá otázky vyhoření či práce přesčas jinak než poštovní úředník, instalatér nebo hráč orchestru.

Stále více lidí navíc není v klasickém zaměstnaneckém poměru, ale živí se jako OSVČ (ať už to má skutečný smysl, nebo jde jen o švarcsystém či takzvanou gig economy), a ne každý má proto stejná východiska a hodnotové soudy. Někdo svou práci skutečně může vnímat jako poslání či součást identity (ať už je to vědec, lékař, či řemeslník), aniž by to byl manipulativní blud vytvořený zaměstnavatelem, někdo skutečně musí pracovat na kreativním seberozvoji.

V konečném důsledku budou jejich zájmy nejspíš dost podobné (všichni chceme co největší plat, dostatek volného času a příjemné pracovní prostředí), ale mohou je vnímat různou optikou, kterou lze jen těžko vměstnat do módních pojmů jako quiet quitting. Výsledkem jsou pak zbytečné názorové příkopy – pěkným příkladem solidarity mezi různými profesemi byla naopak nedávná akce předních amerických tiktokových influencerů, kteří odmítli spolupracovat s Amazonem, dokud nezačne jednat se svými odboráři.

Velmi by proto pomohlo, kdyby ve veřejné debatě vedle manažerů, majitelů firem a lidí s privilegovaným přístupem do médií silněji zaznívaly hlasy co nejširšího spektra pracovníků a zaměstnanců, ať už přímo, či prostřednictvím odborářů a jiných předáků. Aby nechyběly ani názory studentů, důchodců či nezaměstnaných a aby diskuse lépe odrážela skutečné rozložení pracující populace.

Nejen mladí objevitelé kouzelného triku quiet quitting by pak možná své přehodnocení přístupu k práci dovedli do důsledků, přestali by zaměstnání vnímat jako definici osobnosti a rychleji přišli na věci, které jiní poznali už dávno před nimi.

V plné verzi newsletteru Pod čarou najdete mimo jiné i spoustu tipů na zajímavé čtení z českých i zahraničních médií. Přihlaste se k odběru a každou sobotu ho najdete ve své e-mailové schránce.