Opustit konečně montovnu a správně investovat, to je budoucnost pro Česko

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

„Náš transformační model z devadesátých let založený na rychlém otevření se světu, masivním přílivu zahraničního kapitálu, levné a kvalifikované pracovní síle, kvalitní infrastruktuře a atraktivní geografické poloze se vyčerpal. Zbyla z něj jen ta výhodná poloha,“ komentuje aktuální stav české ekonomiky viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar.

Česká ekonomika naráží na své limity a vyžaduje restrukturalizaci. Nejvíce by jí podle předních českých ekonomů pomohla rychlejší digitalizace veřejného sektoru a investice do vzdělávání a robotizace.

Jak vyplývá z výzkumu s názvem Index prosperity Česka, ačkoliv se v některých zkoumaných oblastech Česká republika v evropském kontextu objevuje na pomyslných stupních vítězů, výš než na deváté místo se v žebříčku popisujícím celkový stav ekonomiky neposouvá. Především je to kvůli nízkému podílu národního důchodu na HDP a nízké přidané hodnotě dané přílišným napojením na dodavatelské řetězce a malým podílem produkce konečných výrobků.

„Ekonomická úroveň měřená HDP na obyvatele je v České republice vyšší než v Itálii, Španělsku nebo Portugalsku a jsme jen kousek za Velkou Británií. To je skvělý výsledek ekonomické transformace v 90. letech. Od roku 2008 však tempo dohánění německé úrovně výrazně zpomalilo. Hrozí nám chycení se do pasti ekonomiky středních příjmů. Česká ekonomika začala narážet na své limity kvůli podinvestovanosti, trhu práce a struktuře ekonomiky,“ vysvětluje David Navrátil, hlavní ekonom České spořitelny.

Rostoucí inflace samozřejmě není pouze českým problémem. Kvůli pandemii se s ní potýká i řada silnějších ekonomik. V Česku však má problém s inflací i jiné příčiny, než je tolikrát skloňovaný covid. „Inflace v České republice byla už před covidem nad inflačním cílem. A to při růstu ekonomiky jen zhruba o tři procenta. Přehřívání české ekonomiky už při relativně nízkém růstu HDP ukazuje, že česká ekonomika naráží na své produkční možnosti výrazně dříve než v minulosti. Například před rokem 2008 to bylo až při růstu okolo pěti procent,“ doplňuje Navrátil.

Míra inflace v uplynulém roce dosahovala 3,3 procenta a vyšších hodnot dosáhli jen Maďaři a Poláci. Důvodem růstu byly mimo jiné i zdražující pohonné hmoty, rostoucí ceny energií, ale i nedostatek čipů a jím omezená automobilová výroba. Růst inflace navíc není jen problémem Evropské unie, ve stejné situaci jsou i Spojené státy, kde je situace s inflací nejhorší od roku 1982.

Index prosperity se zaměřil na rozdíly oproti dvouprocentnímu růstu, který většina evropských ekonomik považuje za ideální. V tomto ohledu je více zohledněna deflace, jež může být pro evropské státy stejně škodlivá jako přílišná inflace. Proto se Česko neumisťuje na 3. nejhorší pozici, ale na 8. nejlepší příčce. Poslední místo pak patří Řecku s 0,6% deflací.

Observatoř ekonomické komplexity každoročně posuzuje míru diverzifikace světových ekonomik, což v praxi signalizuje odolnost ekonomiky vůči výpadkům produkce nebo poptávky v jednom odvětví. V celosvětovém srovnání 146 zemí Česko aktuálně stanulo na sedmém místě a ve srovnání napříč Evropou je dokonce druhé nejlepší. Tato silná stránka české ekonomiky se ale nepropisuje do vysoké přidané hodnoty nebo národního důchodu. V těchto dvou proměnných je země naopak třetí nejhorší.

„Když to hodně zjednodušíme, z hlediska produkce jsme už Německo dohnali. Ale přidaná hodnota, nebo jednodušeji marže, kterou jsme z této produkce schopni získat, je až o 20 procent nižší než v Německu. A o dalších deset procentních bodů je nižší národní důchod, který nakonec v Česku zůstane,“ vysvětluje David Navrátil.

Česko stanulo mezi třemi evropskými zeměmi s nejvyšší mírou investic vůči HDP. Zpátky do ekonomiky se totiž investuje 26,3 procenta toho, co se v Česku vyrobí. Více se investuje jen v Maďarsku, kde je výsledek ještě o půl procentního bodu vyšší než Česku, a v Irsku, které je se 39,7 procenta lidově řečeno „o třídu jinde“.

„Firmy sice investují dost, ale o veřejném sektoru to tak docela neplatí. Kvalita dopravní i digitální infrastruktury pak brzdí potenciál české ekonomiky,“ upozorňuje David Marek, hlavní ekonom poradenské společnosti Deloitte Česká republika. „Důležitá je efektivita investic a jejich nasměrování k posunu české ekonomiky směrem k vyšší přidané hodnotě.“

Každá ze zemí má jinou strukturu ekonomiky, a tudíž i investic. Všechny tři výše uvedené země mají vysoký podíl průmyslu na svém hospodářství, investice se však typově liší. Pro Česko je typický vysoký podíl investic do strojů a zařízení. Irsko, kde je dominantní chemický a farmaceutický průmysl, má oproti ČR vyšší podíl investic do nehmotného majetku typu patentů, ochranných známek či softwaru.

„V roce 2020 činil podíl investic do práv duševního vlastnictví v Irsku 71 procent na celkových investicích, zatímco v Česku to byla pouze pětina investic. Na údaj o celkové míře investic vůči HDP nelze pohlížet jen optikou ‚čím více, tím lépe‘, důležitá je oblast, do které směřují,“ vysvětluje analytička České spořitelny Tereza Hrtúsová.

Vyšší míra investic automaticky neznamená rychlejší modernizaci ekonomiky, zvlášť ve srovnání s jinými zeměmi. „Je to například vidět na robotizaci české ekonomiky. Počet robotů na pracovníka v Česku sice roste, ale ne dostatečně. Proto Česko vypadlo z první dvacítky nejvíce robotizovaných ekonomik světa. Aktuálně je v oblasti robotizace evropským premiantem Německo s 371 roboty na 10 tisíc zaměstnanců následované Švédskem s 289 a Dánskem s 246 roboty. Pro někoho může být překvapením, že je už i Čína více robotizovaná než Česká republika,“ uvádí David Navrátil.

Dále Česko potřebuje investice namířit do oblastí, které zvýší podíl přidané hodnoty na produkci. Samotná výroba, jež se zde často označuje jako montovna, má relativně nízkou marži, zvlášť pokud je součástí dodavatelského řetězce. Přidanou hodnotu na produkci mohou firmy v takzvané předvýrobní fázi zvyšovat investicemi do výzkumu a inovací a designem vlastních výrobků a služeb. V povýrobní fázi potom zvýšením podílů výroby se vztahem s koncovým zákazníkem, vlastní distribucí a nabízením následných služeb.

Další oblastí, v níž má Česko velké rezervy, je digitalizace veřejné správy. V oblasti e-governmentu se země propadá až na dvacátou příčku v EU a v oblasti dlouhodobé vládní vize se například v Globálním reportu konkurenceschopnosti umístila až na 111. místě. A to přitom investice státu do e-governmentu od roku 2016 vystoupaly na více než 60 miliard korun.

„V globálním žebříčku dosažené digitalizace státní správy se Česko podle zprávy OSN loni umístilo na 39. příčce, těsně za Bahrajnem a kousek před Běloruskem,“ konstatuje David Marek z Deloitte. Inspirací by pro nás mělo být Dánsko, Korea nebo Estonsko, země, které ve zmíněném žebříčku obsadily první tři místa. „Cílem by mělo být méně byrokracie, větší pružnost, přístupnost služeb veřejnosti a ideálně nižší náklady,“ dodává Marek.

V soukromém obchodním sektoru přitom dosahuje Česko v řadě srovnání špičky, často na úrovni Dánska. Podle Českého statistického úřadu mělo například vlastní webové stránky loni 83 % firem s deseti a více zaměstnanci. Možnost objednat si zboží online pak nabízela třetina firem, což je třetí nejvyšší podíl v EU. Diametrálně odlišná situace je ale ve veřejném sektoru.