Článek
Minulou středu ČEZ při prezentaci kvartálních výsledků očekávaně překvapil rostoucím ziskem a neočekávaně jeho výší a naproti tomu o den později inflace překvapila neočekávaně poklesem. Roční inflace poklesla na 15,1 % a meziměsíční inflace byla dokonce záporná, -1,4 %, tedy slušná deflace. Čtvrtletní zisk ČEZu v porovnání se stejným obdobím minulého roku vzrostl na více než trojnásobek a akcionáři se těší na rekordní dividendu, tak minimálně dvojnásobnou proti minulým rokům.
Důvodem skvělých výsledků ČEZu byla nepřekvapivě rostoucí cena elektrické energie, zatímco důvodem klesající inflace byla – klesající cena elektrické energie. Že oboje jaksi spolu nesedí, nepřekvapí, když to odporuje logice.
Tento viditelný nesoulad dobře dokumentuje zásadní vliv vládních opatření na inflaci. A tím nemyslím dnes často diskutované zastropování cen, tam každý chápe jeho budoucí vliv na optické snížení inflace. Jde totiž i o způsob, jakým se vládní podpora provádí, což se projevilo právě teď při implementaci před mnoha měsíci vymyšleného tzv. úsporného tarifu. Dnes už sice úsporný tarif nikoho moc nezajímá, protože vláda musela sáhnout k vyššímu kalibru ostřelování hrozící energetické chudoby, ale jeho efekt se projevil teď v inflaci. Pokud by vláda poslala peníze za úsporný tarif napřed občanovi, pak by šlo o transfer, který nemění velikost inflace. Jelikož v reálu peníze však doputovaly rovnou k distributorům, šlo z hlediska statistiky nikoliv o transfer, ale o snížení ceny.
Metodicky tak jde o rozdílné akce, které se projeví právě v inflaci, přestože ekonomicky jde o stejný mechanismus pomoci. Stejně tak se ale můžeme vedle úsporného tarifu ještě obdobným způsobem zamyslet nad odpuštěním zeleného poplatku na OZE. A najednou by inflace činila 18,6 % – tedy pokračující růst cen oproti září, kdy byla inflace 18 %.
Odběrateli energie – občanovi – je vlastně asi dost jedno, jestli peníze dostane a obratem je vydá za státem určenou věc nebo to stát za něj rovnou někomu pošle a on s tím nemá práci. Na druhou stranu, přestože, nebo právě proto, že je dopad na veřejné finance stejný, bez ohledu na to, jak se podpora administrativně řeší, tak by nám nemělo být jedno, zda se tak děje. Tedy zda se stále řeší jen následky a kompenzuje se na dluh jen proto, aby to příští rok dopadlo podobně, nebo se pracuje na řešení, které odstraní příčiny, že jakožto země s nadvýrobou elektrické energie čelíme – překvapivě a nepochopitelně – nejvyššímu růstu její ceny.
Však to vláda zaplatí…
Zatím se jen zlepšila situace v dostupnosti smluv pro nové odběratele, ovšem lákání zákazníků na státem zastropované ceny dokumentuje tristnost současného stavu a jen prohlubuje existující problém: růst výnosů energetických firem na úkor veřejných financí. A tenhle problém žádné zdanění nedokáže narovnat. Vznikl systém, který nijak neomezuje růst cen silové elektrické energie, když rozdíl vždy zalepí stát, aniž by se ptal, od čeho je cena odvozená a zda není výsledkem manipulace.
Čím vyšší ceny, tím větší zisky, čím více odběratelů na tarifním stropu, tím vyšší výnos. Jen naše podniky mohou buď tiše se staženými roletami závidět německým podnikům jejich 200 miliard euro, nebo tam přesunout výrobu. Jen škoda, že si spotřebitel nemůže, obrazně řečeno, natáhnout prodlužovací šňůru do zásuvky na západ od Aše. Zkrátka Němci si prostě mohou dovolit neřešit příčiny, i když jsou důsledkem jejich energetické politiky, my však nejsme tak bohatí, abychom je ignorovali.
Statistické hrátky mohou být sice zábavné, ale mají též neblahý dopad: maskují skutečný stav ekonomiky. Lidé pak často v delším období zapomínají, že některé změny v datech nereflektují faktickou změnu stavu ekonomiky, ale jde o statistický artefakt. O to horší je pak náraz, když nás ze statistického snu probudí náraz do ekonomické reality.
